SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Phil Lynott (16.)

Břit neúsporného času odkrajoval z roku 1986 jeho čtvrtý den a personál dublinské nemocnice Salisbury Hospital byl prvním, kdo věděl, že další dny nového roku nebudou již dopřány prožít Philu Lynottovi. Po svém posledním životním mejdanu, konaném o předchozích Vánocích, nechává Phila do zmíněné nemocnice převézt jeho manželka Caroline (dcera moderátorky ostrovní TV show Leslie Crowther). Pro jeho velmi špatný zdravotní stav. 4. ledna 1986 tedy dotlouklo tolik zkoušené, unavené, ale přitom tak hluboké srdce jedné z nejsvébytnějších, nejpřínosnějších, ale rovněž tak nejtvořivějších postav poplatných dobovému modelu rockové scény.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: PŘÍBĚHY ZESNULÝCH HVĚZD

Příčin smrti konstatovali lékaři hned několik. Od selhání ledvin a jater, přes zápal plic (traduje se sice, že tělo má jít do hrobu totálně zhuntované, ale v tomto případě bylo přeci jenom ještě přespříliš brzy!), až k vysazení srdeční funkce. To vše je následek komatu z otravy krve po přetaženém drogovém tripu. Ale nejpodstatnějším faktem je, že náš pozemský svět opustil výtečný uhrančivý muzikant, ve své podstatě jedinečná bytost, vysoce citlivý komponista a textař. Člověk, který se dokázal vcítit do prožitků druhého, ale taktéž do svých snů. Neúnavně.

BOHÉMOVA MISE

Narodil se 20. srpna roku 1949 v irském Dublinu jako Philip Parris Lynott a jeho míšenecké vzezření mu bylo geneticky dáno po rodičích s brazilsko-irským rodokmenem. Ne, nebyl vždy počestný. Ale ten kluk v kožených kalhotách, zpívající a hrající na basu před zrcadlem, ve své době bytostně platil za ztělesněný symbol rocku. Očarován neutuchajícím kouzlem rhytm and bluesových souborů vždy neodolatelně toužil po vlastní písňové prezentaci, již by spojil se zatěžklou silou hardrockového žánru.

Jeho textové jinotaje, zaměřené na vlastní nitro a duši, jej v očích obdivovatelů zobrazovaly jako člověka nesmírně vnímavého. Dokázal poutavě pět o prvních láskách stejně jako o bolestech duše při lidských rozchodech.  Z jara 1970 Phil objevil svou jedinou a opravdovou životní lásku. Stale se jí jeho dublinská družka jménem Thin Lizzy. Po epizodním účinkování ve skupině Black Eagles a ve formaci Skid Row, které již tehdy velel kytarista a zpěvák Gary Moore, bývalý folkový pěvec Phil objevil, kterak chutná pocit úspěchu a štěstí. Ale také rum a whisky. Jako hlavní postava přihazoval do hudby svých Thin Lizzy celé voňavé snítky irské melodiky a dodával jí tak na ještě větší přitažlivosti.

Charismatický byl ale i jeho tvárný a vábivý, morrisonovsky zabarvený hlas a pěvecký projev vůbec. Byl spjatý s problémovými, básnicky ambiciózními texty. Svou muziku ještě navíc šperkoval náladovým, rytmickým a dynamickým odstíněním a svým čtyřstrunným nástrojem zastával ve skupině roli dalšího sólového hráče.

Po emisích alb Thin Lizzy (1971), Shades Of A Blue Orphanage (1972) a rafinovaného Vagabonds Of The Western (1973) počala semínka talentu souboru a Lynottova především rašit. V Thin Lizzy se poprvé, ale pouze na krátký čas, zastavuje Philův dávný přítel Gary Moore. Album Nightlife (1974) se tak trochu minulo účinkem, ale v době, kdy vychází mnohem vydařenější Fighting (1975) omarodil Lynott ke vší smůle žloutenkou. Řádně nasáknutá lihovým aroma počíná se psát další kapitola Philova životního příběhu prvními skutečně úspěšnými alby Thin Lizzy, Jailbreak (1976) a Johnny The Fox (1976).

Triumf oněch nenapodobitelných děl musel zákonitě přinést ještě tvrdší chlastání a ještě tvrdší drogy. Rvačky a projevy výtržnictví ocitaly se na pravidelných programech běžného denního života kapely. Ale tehdy, již podruhé, vypomohl v daném čase nezaměstnaný, jinak za všech okolností vítaný Gary Moore. Gary: „Phil měl sám se sebou velkou řadu problémů a já jsem se mu snažil pomoct. A ještě k tomu ty třenice s kytaristy. Bylo mi opravdu líto, že musel ztrácet čas takovými blbostmi.“ Deska Bad Reputation (1977) otřásla britskými i americkými žebříčky a Lynott cílevědomě pokračoval v započaté cestě za slávou a uznáním. V patách s pověstí všestranné rockové hvězdy, divocha v masce řemeslníka, oplývajícího obrovskou dávkou citu.

VZESTUP A PÁD

Úžasný koncertní záznam Live And Dangerous (1978) dokumentoval zřejmě naposledy kapelu jako těleso neštěpitelné soudržnosti, neboť poté Phil již nadobro zabředává do světa drog a alkoholu. Ztrácí i zbytky psychické odolnosti a opravdově žije jen na pódiu a v soukromí své tvůrčí dílny. Na krátký čas jej opakovaně z propasti úzkosti, beznaděje a depresí vytahuje Gary Moore. Phil: „Ještě nějaké takové chlápky jako Moore a hrábne mi z toho. Musím ale na druhou stranu říci, že s Garym to opravdu funguje. Je to nejkreativnější chlapík, jakého jsem kdy poznal.“

Moore, poprvé jako kmenový člen Thin Lizzy, vypomáhá s pracemi na albu Black Rose / A Rock Legend / (1979). To ponejvíce překonává zúžené hranice hardrocku rozpracováním prvků keltského folklóru. Jaké bájný Fénix povstala ta kapela znovu z popela. Ale sil už bylo pramálo. Lynott v květnu 1980 zkouší prolomit ledy svých bezútěšných pocitů sólovým, žánrově pestrým albem Solo In Soho a pozvolna hasnoucí hvězda Thin Lizzy ještě zablikala alby Chinatown (1980), Renegade (1981) a znamenitou labutí písní Thunder And Lightning (1983).

Čím blíž měl ale Phil k nejrůznějším toxickým životabudičům a k obsahu láhve, tím více se na hony vzdaloval od Thin Lizzy. V roce 1983 je, totálně zlomen a psychicky udeptán, rozpouští. Krach druhého sólového počinu The Philip Lynott Album (1983) a nově založené formace Grand Slam již jen definitivně dovršuje jeho smutný a tvrdý pád. Na koncertním pódiu stál Lynott naposledy ve svém životě (s Grand Slam) přesně a symbolicky rok před svou smrtí, tedy 4.1.1985 v londýnském Marquee.

ZLOMEN BOLEM...

Irský rockový rek žil bohémský a jako takový velmi vzrušující, nicméně zdaleka nenaplněný život. Kromě zřejmě nezavršeného díla jeho Thin Lizzy zůstal totiž, mimo jiné, nedokončen a na počátku 80. let připravený autobiografický filmový snímek o Jimovi Hendrixovi. V něm měl Lynott obsadit hlavní roli (ostatně z jeho podobnosti s Hendrixem těžili Thinn Lizzy podvědomě vždy). A svým veršům a zbásněným textům stihl dát knižní podobu pouze jedinkrát.

V den desátého výročí smutné Lynottovy smrti konalo se v dublinské hale Point Depot koncertní rekviem a zároveň tryzna za umělce, který neměl již sílu rozdávat plnými hrstmi svou radost a lásku. Za muzikanta, který coby bytost nad jiné křehká miloval lidi a ti mu opláceli stejnou mincí. 4.1.1986 na zmíněném místě vysekly poklonu a poctu Lynottově výjímečnosti takové veličiny, jako Therapy?, Def Leppard či Henry Rollins.

V zamyšlení nad nekrologem, vyvedeným v hlubokém zármutku v duchu následujících slov. Traduje se, že smrt si nevybírá. Osobnost Phila Lynotta nechť je na věky věků dokumentem, že opak bývá pravdou. Neúprosná zubatá si předčasně vybrala jednoho z nejlepších. Toho, jenž se do rockových kronik zapsal díky plnému životu poctivého muzikanta a hudbě, kterou miloval a hrál s týmž nekompromisním nasazením.

Phil Lynott, dnes potřebnými tolik postrádaná legenda, v červenci roku 1982: „Jsem egoista, vím to o sobě a nepopírám to. Myslím, že jsem dobrej, ne, vím, že jsem dobrej, ale taky vím, že se nemůžu zavděčit všem.“ Sny jsou oknem do duše. To okno do duševního nitra člověka měl Phil stále otevřeno dokořán. Trpěl tím. Citelně. Strádal na duši a chřadl na těle. Osamocením a nepochopením. Možná nechápal ani sám sebe. Snad je mu teď lépe ve věčných rockových lovištích. Avšak tolik toho po něm zůstalo nedokončeno...

text: Vratislav Šantroch, foto: archiv 

Témata: Phil Lynott, Thin Lizzy