Vydáno 05.02.2012 | autor: redakce
Jméno Bob Marley bývá se stylem reggae neodmyslitelně spojováno stejně jako Jamajka. Tato země dala světu reggae, i Boba Marleyho, který se jednou pro vždy stal ikonou obojího.
SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Bob Marley (20.)
„Nevěřím ve smrt těla, ani ve smrt duše. Smrt pro mne neexistuje. Vím o věčném Bohu. Dal mi tenhle život, proč by si jej nemohl vzít zpátky. Jen ďábel tvrdí, že každý zemře.“ Bob Marley
U2, Bob Marley, Queen a další: TOP 10 písní o svobodě k výročí Sametové revoluce
Jamajka může být mnohými považovaná za zemi pohádkovou, někdo by se tam vypravil kvůli moři a slunci, někdo kvůli reggae. Je zajímavé, že s hudebním názorem původního obyvatelstva se postupně se asimilující afričtí černoši nikdy úplně neztotožnili. Naopak – byli to právě oni, kteří si vytvářeli vlastní kulturu a tím samozřejmě i hudbu, jež vyžadovala jejich niterné pocity, a také jejich vztah k životu. Objevilo se tedy reggae – kdo by ale bral tehdy, v polovině 60. let, vážně hudební vyjadřování těch nejchudších a nejubožejších.
Garáže, staré tovární haly – v tomto prostředí se reggae rodila a zcela logicky – jeho cesta do vysílacích plánů rozhlasových stanic nemohla být zrovna přímočará a jednoduchá – v éteru totiž vládlo ska (blue beat) a navíc domnívat se, že by zrovna reggae mohlo konkurovat třeba latinskoamerickým rytmům, mohlo se zdát přinejmenším jako bláznovství. Jen málokdo v té době mohl tušit, jaký fenomén se na Jamaice rodí, o to však bylo pozdější okouzlení touto hudbou výraznější. Nakonec, své o tom vědí Ten CC, Rolling Stones, Eric Clapton a dokonce i samotní Beatles.
Úplně nejvíc byl ale o reggae zpraven Bob Marley – nekorunovaný král tohoto hudebního směru. Narodil se v jamajském St. Ann 5. února 1945, v roce 1964 založil spolu se svými přáteli Peterem Toshem, Bunny Livingstonem Wailerem, Beverley Kelsen a Juniorem Braithwaitem The Wailers (Kvíleči) a kdo zná první nahrávky kapely, ten ví, že s reggae, tak, jak je známe z dob pozdějších, mnoho společného nemají. Braithwaitův a Klesův odchod ze skupiny sice podpořil skladatelské snahy Boba Marleyho, přesto se však The Wailers načas rozešli.
Ovšem cesty osudu Boba Marleyho v roce 1970 opět spojili s Peterem Toshem a Bunny Wailerem Livingstonem a navíc – ve studiu Lee Perryho se seznámil s bratry Barretovými – baskytaristou Astonem a bubeníkem Carllonem. Lepší rytmiku si snad nemohl Bob Marley ve své kapele přát a dostavily se i první úspěchy. Za pomoci producenta Chrise Blackwella uzavírá Marley smlouvu s Island Records, kapela se dostává do hlubšího posluchačského povědomí a rozšiřuje hranice svého působení i na evropský kontinent. To už mají The Wailers na svém kontě debut Catch A Fire (72), následovalo další album African Herbsman (73) a poté i Burnin´ (73) a právě zde hledejme jednu z nejslavnějších Marleyho skladeb I Shot The Sheriff, jíž s úspěchem převzal do svého repertoáru Eric Clapton, a která funguje na rozhlasových vlnách i dnes, to už ovšem v podání skladatele a producenta Warrena G.
V roce 1973 řeší Peter Tosh a Bunny Liwingstone svůj nesouhlas se strategií vydavatelské firmy odchodem od kapely, aniž by se jejich odchod dotkl osobních vztahů s Bobem Marleym. Tem angažoval do kapely trio zpěvaček The I-Threes (Judy Mowatt, Marcia Griffiths, Rita Marley) a v roce 1975 spatřilo světlo světa jedno ze stěžejních Marleyho alb Natty Dread, které bývá svým významem přirovnáváno k beatlesovskému Sgt.Peppers. Natty Dread tedy odstartovalo sérii skvělých desek (Rastaman Vibration, Exodus, Kaya, Babylon By Bus, Survival, Uprising), jež byla v roce 1980 přerušena Marleyho smrtí. Diagnóza? Nádorové onemocnění plic spojené v závěrečné fázi se zhoubným nádorem na mozku, když už před tím se objevily první náznaky rakoviny na umělcově chodidle.
Přesto toho ale po Bobu Marleym nezůstalo málo, připomeňme si některé jeho nezapomenutelné songy – Buffalo Soldier, Chant Down Babylon, Blackman Redemption, Exodus, Jamming, Put It On, Natural Mystic, Stir It Up, No Woman No Cry, One Love a jistě bychom mohli v tomto výčtu pokračovat.
Už za svého života se stal Bob Marley legendou, byl milovaný a nenáviděný zároveň. Jako mluvčí jamajského lidu zpíval o jeho problémech a tady hledejme možné příčiny útoku jeho myšlenkových odpůrců. 3. prosince 1976, v předvečer koncertu pro vládnoucí levicovou stranu PNP se stal Marley terčem atentátníků – čtyřnásobný průstřel ruky – výsledek atentátu – to byl důvod odchodu z Jamajky. Ovšem po dvouletém celosvětovém turné se černý „Bob Dylan“ do země vrací, aby se, za přítomnosti mnohatisícového davu na koncertě k uctění dvanáctého výročí návštěvy etiopského císaře Edwarda Saegy – hlavního představitele rastafarianismu, připojil k národnímu usmíření.
Bob Marley snil svůj velký rastafariánský sen - věřil v návrat všech černochů do Afriky, byl hnán vidinou jednotného černošského státu, čímž vystupoval proti „mnohonárodnostnímu bělošskému Babylonu“, stejně jako hlavní ideolog rastafarianismu Marcus Garvey odmítal i on násilí a militarismus a v souladu s učením Rase Tafariho nekonzumoval ani maso ani alkohol. Proto tedy marijuana (kaya) pro navození patřičné pohody, dreadlocks jako symbol vzpoury a odporu a reggae coby prostředek sbližování lidí – to byl svět Boba Marleyho. Z dnešního pohledu je více než zřejmé, že to byl právě on, kdo zpřístupnil reggae ostatnímu světu, aniž by jej zbavil charakteristických znaků. A posluchač ho, jako vhozenou boxerskou rukavici, jako výzvu, která se při svých kvalitách prostě odmítnout nedá, přijal.
V příštím dílu v pondělí 13. února se dočtete o životním příběhu bývalého basáka Metalliky Cliffa Burtona.
Text: Petr Vacek, foto: archiv
Témata: Bob Marley, reggae
