SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Nico (34.)

Nico, uhrančivá umělkyně, osudová žena, heroinová královna, zahynula při sportovní jízdě na kole, v době odvykací kúry. Závěrečné týdny svého života strávila se svým pětadvacetiletým synem Arim (měla ho s Alainem Delonem) na španělském ostrově Ibiza, v jehož odlehlé části si pronajala domek. 18. července 1988 za poledního vedra odjela do sedmnáct kilometrů vzdáleného města a o tři hodiny později ji u silnice našel místní taxikář. V bezvědomí byla převezena do nemocnice, kde ve 20 hodin zemřela. Příčinou smrti bylo krvácení do mozku, způsobené pravděpodobně pádem z kola. Pohřbena byla 14. srpna v Západním Berlíně.

Všechny články tehdy smrt Nico popisovaly docela podrobně a věrně, ale žádný z nich nebyl s to uvést datum jejího narození a větší množství spolehlivých informací o jejím životě. Nico kolem sebe vždy dokázala vytvářet neproniknutelný závoj záhad, každou událost obestřela množstvím vzájemně si odporujících legend. Teprve roku 1993 vydaný životopis od Richarda Wittse přinesl pozoruhodné množství zatím netušených skutečností. (Pod názvem Nico - život a lži jedné legendy vyšla kniha i česky v nakladatelství Votobia, bohužel v mizerném překladu.) Dozvídáme se tedy, že Nico se narodila 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem jako Christa Päffgenová. Většinou se dělala mladší: například ve svého času naprosto přelomové monografii Velvet Underground – Nadoraz (od Victora Bockrise a Geparda Malangy) se uvádí datum 1943. Nico o prvních sedmadvaceti letech svého života uváděla naprosto neskutečné množství nejrůznějších smyšlenek; dlouho bylo jisté jen to, že hrála ve filmu Federica Felliniho Sladký život.

K prvnímu singlu s písničkou Gorgona Lightfoota I´m Not Saying jí v roce 1965 dopomohl Brian Jones z Rolling Stones. Téhož roku se v Paříži seznámila s Bobem Dylanem, ten pro ni napsal píseň I´ll Keep It With Mine a představil ji Andymu Warholovi. Věhlasný popartový všeuměl okamžitě udělal z plavovlasé krásky hvězdu svých extravagantních filmů a přivedl ji do Newyorského rockového souboru The Velvet Underground. Tři skladby, které nazpívala na debutové album skupiny – Femme Fatale, All Tomorrow´s Parties a I´ll Be Your Mirror – dnes patří k rockové klasice a už kvůli nim by se majitelka hlubokého a teutonsky mrazivého hlasu stala legendou.

Nico se ovšem záhy vydala na sólovou dráhu. První vykročení, album Chelsea Girl, ještě bylo trochu nejisté.  Přinášelo příspěvky bývalých spoluhráčů z Velvet Underground, zároveň však i sladkobolné smyčcové aranže. Další deska, The Marble Index (1969), však už obsahovala výhradně její vlastní písně a v podstatě definovala zvuk, který se pro ni stal nejtypičtějším: ponuré rozervané písně, komponované většinou ve starých církevních tóninách. Všechny skladby aranžoval a s Nico nahrál její bývalý kolega z Velvet underground, John Cale. Už spojení goticky znějícího harmonia, na které se Nico sama doprovázela, s Caleovými hudebními výboji působilo velice originálně; Nico však celkové vyznění ještě zesilovala svými iracionálně děsuplnými texty a nezaměnitelným zpěvem.

V této linii pokračovaly i další desky: poněkud konzervativnější Desertshore (1971) a její vrcholné dílo, mistrovsky koncipované album The End (1974), nazvané podle úžasného přepracování písně z debutového alba skupiny Doors. V sedmdesátých letech žila Nico v Paříži s excentrickým filmařem Philippem Garrelem a naplno propadla heroinu. Seznam jejich milenců by byl velmi dlouhý, patřili do něj třeba Alain Delon, Bob Dylan, Jim Morrison či Iggy Pop. Někteří z nich byli dost silní, aby odolali jejímu zdrcujícímu vlivu, jiní (jako právě Jim Morrison) k nevyhnutelnému sebezničení ani žádnou asistenci nepotřebovali. Pro další se Nico stala skutečně osudovou ženou: mnozí s ní chtěli žít, ale to nikdy nešlo jen ve dvojici; milostný trojúhelník vždy doplňoval heroin.

V roce 1978 se Nico rozhodla přerušit několikaleté odmlčení v nahrávání desek, způsobené hlavně tím, že s ní žádné vydavatelství nechtělo dál spolupracovat. Natočila výrazně rockově zaměřené album The Drama Of Exile, po letech první desku, která nebyla postavena na zvuku harmonia. Ale osud alba byl pro chaotičnost jejího života typický. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství, nedokončené pásky zvukař tajně prodal firmě Aura, která je promptně ovšem de facto pirátsky vydala. Nico pak album natočila znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK, která koupila licenci od původního vydavatele Jacquese Pasquiera. Poslední studiové album Camera Obscura natočila Nico roku 1985 se skupinou Faction jako kompromis mezi zvukem harmonia a průraznými rockovými aranžemi.

Krátce po vydání Camery Obscury Nico podnikla turné, během něhož v září a říjnu 1985 vystoupila i v Budapešti, Brně, Praze a Varšavě. To byla pro českého diváka taky jediná možnost, jak ji vidět. 6. června 1988 vystoupila naposled: v Západním Berlíně na festivalu Fata Morgana Wüstenklänge (nahrávka pak vyšla na koncertním albu Nico‘s Last Concert: Fata Morgana). Její neobyčejná krása byla v osmdesátých letech dávno pryč, zběsilý životní styl na ní nechal nesmazatelné stopy, ale vždycky našla někoho, kdo se o ni postaral. Třeba její poslední manažer Alan Wise, který jí dokonce jednou pozval na štědrovečerní večeři do domu svých rodičů. Nico přišla pozdě a zkroušeně pravila: „Omlouvám se, že jsem se zpozdila, ale nemohla jsem najít žílu.“

Nico se stala kultovní postavou především proto, že její mysterióznost působila vždycky velmi přesvědčivě a morbidita jejích písní nebyla jen laciným trikem. Když teď čteme vzpomínky přátel a spolupracovníků, dozvídáme se o nesčetných tristních záležitostech. Pracovalo se s ní neobyčejně těžko, přivedla do problémů spoustu lidí očarovaných jejím mimořádným charisma, nebyla ani dobrá matka – napřed syna úplně zanedbávala, pak ho přivedla k heroinu. Ale nahrála desky, které jsou naprosto unikátní. Právě její hudba je důkazem, že legenda Nico není umělá a žije nadále.

text: Jaroslav Riedel, foto: archiv