SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Dežo Ursiny (76.)

PROROKOVO ZRÁNÍ
Čas je mocným čarodějem a čím víc ubíhá k budoucnosti, tím větší gloriolou pokrývá ostré dobré časy. Z všedních událostí jsou výjimečné, nevšedních nezapomenutelné, tedy legendární.1. československý beatový festival na sklonku roku 1967 v pražské Lucerně nezapomenutelnou akcí bezesporu byl. Představil řadu již zavedených i nastupujících souborů, zazářily na něm i konkrétní jednotlivé osobnosti. Vedle zpěváka Michala Prokopa pak v prvé řadě plachý, sotva dvacetiletý Slovák s beatlovskou kšticí a andělsky něžnýma očima, který kytarou a zpěvem vedl vystoupení své kapely Soulmen, pokračování svého dřívějšího souboru Beatmen. Pro někoho může být nadmíru vydařený koncert na prestižní akci předstupněm vpravdě fenomenální kariéry, ovšem doba, v níž vše proběhlo, byla jen zdánlivě svobodná. Do srpna zbývalo něco málo přes půlrok, "věčné časy" honu na čarodějnice všeho kulturního druhu již klepaly svými pařáty na dveře.

Těžko konstruovat, ale mám pocit, že by proměna bigbíťáka k smrti milujícího Beatles ve svébytného autora, vyznávajícího hlubší výpověď a proto i mateřský jazyk, proběhla mimo nomenklaturní reálie. Ursiny, který v té době intenzivně studuje filmové umění, Soulmen rozpouští, aby vznikli nejprve New Soulmen a posléze Provisorium, s nímž se protagonista blýskne začátkem sedmdesátých let kritikou i fanoušky velmi ceněným albem. Už těsně před polovinou sedmdesátých let je "klasický" bigbít v Ursinyho tvorbě přítomen jen jako integrální součást daleko šířeji pojaté, stylově dobrodružnější formy, obecně později označované jako tzv. jazz rock. Bylo to víceméně logické. Na Slovensku se v té době zformovala nová generace neobyčejně zručných instrumentalistů, kteří měli dlouhé roky tvrdit nekomerční muziku v celé republice - namátkou Teror Fredo, Marián Varga, Fero Griglák, Jaroslav Filip, Cyril Zeleňák, Pavol Daněk. Spojení až scénicky pojaté, dramaticky odstíněné muziky s poetickými texty lákalo Ursinyho vždycky. Když se po experimentech se zhudebňováním básní konečně seznámil s vynikajícím básníkem Ivanem Štrpkou, zrodil se umělecký tandem, který na Slovensku dosud citelně chyběl. Západněji situovaní bratia už cestičku prorazili - Flamengo, Framus Five a další kapely dokázaly, že tudy vede jedna z cest originálně a veskrze autorsky pojatého tuzemského bigbítu. S "ľahko privretými očami" se po ní vydali i Dežo s Ivanem.

VÝPRAVY DO ŠTRPKOLANDU
Volná metrická forma Štrpkových veršů, plných zápalné obrazotvornosti, překvapivých metafor a jejich geniální spojení výsostné poetiky s odzbrojující civilností, posloužila jako jedinečná platforma pro Ursinyho hudbu. Alba Pevnina detstva (1977), Nové mapy ticha (1979) a Modrý vrch (1981) tvoří fenomenální trilogii, jejíž vročení, rozmáchlost i pevná tématická linka mi vždy maně probudí v mysli vzpomínku na floydovský ekvivalent tehdejších koncepčních děl. Doprovodné studiové skupiny se proměňovaly, základním kamenem byly Štípkovy skvělé básně a Usinyho cit pro neotřelou výstavbu i melodickou linku skladeb, a v neposlední řadě i jeho sugestivní přednes slov, kdy kolozpěvem polodeklamací probouzel v posluchačích vpravdě nevšední fantazijní vjemy.

Vystupuje však sporadicky. Zčásti kvůli obligátní nežádoucnosti stran příslušných schvalovacích orgánů, zčásti však i proto, že se jednalo vždy v převážné většině o striktně studiová díla. Skládá i pro jiné zpěváky a kapely, realizuje něco filmové hudby, zhruba v polovině 80. let se vrací zpět k názvu Provisorium a ve své tvorbě akceptuje spíš kratší písničky. "Po okouzlení velkými plochami přišlo určité vystřízlivění z jakési přeumělkovanosti," svěřil se tehdy, "všechno to bylo až příliš složité a nekonkrétní, přestalo mě to uspokojovat." U něj bylo navíc vždy jasné, že když něco takového prohlásí, činí tak z vnitřní potřeby posunout se někam umělecky dál, bez ohledu na jakékoli módní trendy. Následná alba, jako třeba Zelená, Na ceste domov či Momentky jsou toho nejpádnějším důkazem.

Vždy rozvážný, na první pohled až stoický Ursiny, se vizuálně pomalu měnil v starozákonního proroka s mojžíšovským plnovousem s šedivým vlasem, pouze jeho nejbližší věděli, že se jeho zdravotní stav zhoršil. Na přelomu 80.a 90. let se dovídá bolestnou pravdu. Rakovina.

NA MODRÉM VRCHU
Nebylo náhodou, že poslední autorská alba Ten istý tanec a Pribeh si textoval sám, ve snaze postavit se čelem ke kruté realitě a někdy se až velmi otevřeně podělil o své pocity. O bolesti osamění jedince v soukolí světa byly vlastně všechny jeho výpovědi, které ať už sám či prostřednictvím Štrpkových snivých obrazů vyzpívával. Tentokrát vše dostalo ostře osobní nádech. Podobně i jeho televizní dokumenty, které v devadesátých letech režíroval a z nichž některé dosud čekají na své uvedení.

Jsou hudebníci, kteří v minulosti působili. Ti se dají rozdělit na neúspěšné, úspěšné či zcela zapomenuté. A pak jsou ti, kteří vytvořili něco zcela svébytného, určujícího a proto nesmrtelného. To však neznamená, že tím pádem dosáhla nesmrtelnost i jejich tělesná skořápka. Ta Ursinyho pukla 2. května 1995, aby z ní duše vycestovala "až tam, až tam, až tam vysoko/až tam, kde obzor rastie/a my ľahko stúpame na modrý vrch."



Jan Petričko