SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Milan "Mejla" Hlavsa (77.)

Ne že by Hlavsa přišel k roli závislého odpůrce režimu jako slepý k houslím. Je totiž třeba uvědomit, že legendární The Plastic People of the Universe, které začátkem 70. let založil, vznikli spíš na platformě volnomyšlenkářství a umělecké svobody vyjadřování a na "kladivo na bolševika" je pasovaly až pozdější normalizační okolnosti.

The Plastic People Of The Universe uzavřeli rok 2016 vzpomínkou na Mejlu Hlavsu

Pražský rodák, narozen 6. března 1951, se nadchl pro rock'n'roll na úsvitu 60. let, hrával v kapelách Blue Monster a The Vagabunds, aby posléze pod vlive milovaných Velet Underground a Lou Reeda založil The Undertakers - prahmotu plastiků. Ti zaujímají v dějinách nejen tuzemského bigbítu neuvěřitelnou pozici, jejich vliv na společensko kulturní klima byl totiž tak fatální, že se v jeho světle jeví občasné světové "revolucionářské" kapely jako spolky bez cenných tlučhubů. Mejla s Plastiky doslova a do písmene měnili a tvaroval v demokratickém světě a přímo vyústil ve zrod Charty 77.

Inkviziční pařát režimu, StB, běsnila a uspořádala na soubor štvanici kalibru, který nemá v kulturních dějinách obdoby. Zrodil se kult v pravém slova smyslu, na který nemožno hledět pouze muzikantským či textovým prizmatem, fenomén, po královskou znamení doby. "Už nemám sebemenší chuť hrabat se ve výkalech, které po sobě zanechala kreatura s názvem StB. Měli mě na starost třináct let, z toho mě pět let nutili k vystěhování a pět let ke spolupráci. Nepodařilo se jim ani jedno ani druhé..."

Těžko se pak tento obraz kultovní glorioly protíná s člověkem, pro něhož bylo každé vystoupení nebetyčnýmí mukami, protože "někdy mam při koncertě takovou trému, že po skončení musím psychiatrovi". Hlavsa - to byl vždycky spíš živočišný, instinktivní muzikant, underground v pravém slova smyslu, o němž druhdy v povedené knížce tvrdil, že je bez ohně na vypálení cele sibiřské tajgy, vnitřní neklid a rozervanost prostupovala jeho tvorbu i později v souborech DG 307, Garáž a samozřejmě Půlnoc, kterou založil po odchodu z domovské kapely v osmaosmdesátém. Nic studiově nalajnováno - vždyť všechny pečlivě ošetřované edice a reedice Plastiků jsou konglomerátem živých vystoupení či záznamy ze "sklepů a kuchyní".

Poslední mejlování

Je sympatické, jak se Mejla dokázal adaptovat i na nové nahrávací možnosti a poopravit všeobecnou představu o zastydlosti a tvůrčí konzervativnosti někdejších exponentů disidentského bigbítu či tzv. nové vlny. Sólové album Šílenství z minulého roku představuje Hlavsu jako nebojácného experimentátora, který si tyká i s digitální technikou a nečiní mu problémy nahrávat svěží a po všech stránkách moderní album. Přitom bez ztráty kytičky, takového toho identifikačního ducha, který neomylné vyzařuje z jeho zpěvu, baskytary i kompozičního mustru.

On, stará páka, která by mohla být zapšklá a ješitná, například řekl: "To co se odehrálo třeba v Lipnici, bylo úžasné. Chápu, že zejména starším lidem se nelíbí, když jim někdo tři dny v kuse hučí pod oknem aparáty. Je mi nic méně sympatické, že z toho měli zážitek. Nevím, jestli takové zážitky mají muzikálové hvězdy, jež se dennodenně placatí na pódiu. A je mezi nimi celá řada lidí, který tvrdí, že jsou rockeři tělem i duší. A to je smutné. Nebo spíš úsměvné. Jsem zděšený, kam se rokenrol dostal. Že se vytratilo to, co dělalo rokenrol rokenrolem. Nebyla to jenom muzika, byl to i jiný postoj k životu, než měli měšťáci a televizní hvězdy. Dnes zapnu televizi a vidím šašky v kožených bundičkách, kteří jakože hrají rokenrol. A to na house party nevidíš."

To už se ovšem pomalu, ale jistě začala hlásit o povinnou daň léta rock'n'rollového života, která měla k mnišské askezi proklatě daleko. Nervózní z cigaretami dopovaného dechu ("Ale nikdy jsem žádný silný kuřák nebyl..."), Který se začal povážlivě krátit, vyhledat lékaře sám. Nádor na plicích. Chvála bohu v prvotním stádiu. Operace. Chemoterapie. Radioterapie. Stop cigaretám . Procházky a projížďky na kolech. Velká radost z návratu do propasti smrti, s novou šancí na život v kapse. Kurýrovaní. Marné. Ta bestie uvnitř bujela dál a roztahovala se, děvka, čím dál tím víc. V pátek 5. ledna 2001, pár minut před třetí odpoledne, ho spolkla definitivně.

"Vyměnili jsem totalitu ideologickou za totalitu peněz. Smutný pohled," tvrdil častou smutným úsměvem. Andělé mu proto zašeptaly do ucha, že už se tedy dívat nemusí

text: Jan Petričko

Témata: Mejla Hlavsa, The Plastic People of the Universe, underground