SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: John Lee Hooker (92.)

Jako by andělé smrti pocítili posvátnou bázeň před tímto muzikantem a člověkem, přistoupili k němu tiše po špičkách a láskyplně ho vyzvedli na svých perutích na nebesa. V mississippském Clarksdale, kde tento boogie man spatřil světlo světa v roce 1917, začal bít zvon tesknou melodii, blues na cestu poslední.

Požehnaný život, požehnaný věk, požehnaná smrt

Když jednou vystupoval blízký Hookerův přítel Van Morrison ve Fillmore před totálně natřískaným sálem, traduje se, že téměř vystoupení nedokončil a s posledním tónem spěchal jak o život za Johnem, s nímž poté jamoval s ještě větší vervou než při samotném koncertu. Bylo nevýslovně krásné zdržovat se v blízkosti Johna Lee Hookera či se těšit jeho kamarádské přízni. Komu se této pocty dostalo, již nikdy nebyl tím, kým dřív. "Neexistují slova, kterými by bylo možné popsat, jaký dotek zanechal v našich srdcích," řekl po bluesmanově smrti Carlos Santana. Zemřel totiž ten největší svého druhu. Jistě B.B. King a pár dalších es dřevního blues nás jistě ještě nějakou dobu bude těšit svým mistrovstvím, ale to jsou zhusta představitelé trochu odlišné, řekněme městské větve blues a rocknrollu. John Lee hrál blues !vesnicky", jak napsal v epitafu pro San Francisco Chronicle novinář Joel Selvin.

Hooker se narodil jako jedno z jedenácti dětí farmářům 22. srpna 1917 v Clarksdale, v proslavené mississippské deltě, Mekce prapůvodního blues. Ačkoli si jméno udělal později v Detroitu a Memphisu, jeho muzika Mississippi nikdy neopustila. Vyrůstal na gospelu a spirituálech, ve 14 letech se postavil na vlastní nohy, sbalil kytaru, na níž ho základy naučil nevlastní otec a odjel do Cincinnati. Pracoval jako závozník, později v Detroitu jako vrátný, po večerech hrál v klubech na Hastings Street. Tam mu jednou jeden skaut nových talentů řekl, že zní jako celá kapela.

Začalo se rodit něco nového

Spolu s Howlin Wolfem a Muddym Watersem stál Hooker v čele muzikantů, kteří misionářsky naočkovali elektrifikované jižanské blues do moderních městských center severu a působili jako zjevení. Charismatický John s tváří jako vytesanou z ebenu, v šedém obleku, klobouku a už tehdy s kuriózními ponožkami, mumlal své bolavé písně (vždy byl spíš vypravěč než klasický zpěvák) za doprovodu na oko jednoduché kytary klasického "stompu", dupání nohou do taktu. Efekt byl ohromný, začalo se mluvit o tzv. boogie. V roce 1948 zaznamenal velký úspěch se skladbou Boogie Chille, následovali další - např. nezapomenutelné Boom Boom či One Bourbon One Scotch One Beer. V padesátých letech zářila jeho hvězda oslepujícím svitem. Do Evropy poprvé přijel začátkem 60. let, v londýnském klubu Flamengo zahrál za doprovodu kapely Johna Mayalla. "Kapela byla ze začátku příliš hlasitá. Pamatuji si, jak nízký strop v sále navozoval pocity klaustrofobie, bylo tam horko jak v pekle a do toho hrál a zpíval Hooker," vzpomíná očitý svědek události, novinář Val Wolker. Hookerova reputace nadále stoupala, samotní Rolling Stones považovali za jednu z akčních pák svého vzniku právě jeho přímý vliv. Jagger a spol. také později Johna pozvali jako čestného hosta na jedno ze svých turné.

Hlavně díky Hookerovi dochází v 60. a 70. Letech ke konjunktuře zájmu o černé americké bluesmany ze strany nových, bílých rhytmandbluesových rockových kapel.

Ctěný všemi

V 80. a 90. letech se jeho alba (vyšlo jich pod jeho jménem více než sto) prodávala víc než kdy jindy, jistě tomu přispěli i hvězdní hosté, kteří s mistrem vystupovali a natáčeli - namátkou Mick Jagger, Keith Richards, Carlos Santana, Jimmy Page, Van Morrison, Eric Clapton. V roce 1989 byl navíc jeho duet se zpěvačkou Bonnie Rauty I'm In The Mood, remake stejnojmenného hitu z roku 1951, posvěcen cenou Grammy, v paměti je ještě nezapomenutelný all-star večer v Madison Square Garden za přítomnosti předlouhé řady hostů a přátel v roce 1990. Reedice jeho někdejších hitů na sebe strhávají pozornost dalších a dalších generací fanoušků a hudebníků.

Ještě devět dní před smrtí stál na pódiu a rozhazoval plné hrsti svých hitů v kalifornském Santa Rose. "Hrál a zpíval líp než kdy jindy, na tváři široký úsměv. Byl šťastný," píše Frank Alkyer v magazínu Downbeat.

Jeho nejbližší přátelé o něm říkají, že byl často náladový, zmítaný emocemi, ale hlavně zůstal až do své smrti - navzdory omračující popularitě - naprosto svůj, skromný, až bázlivý. Ke štěstí mu stačilo zapálit si jointa ve svém azylu Boom Boom Room a vzít do ruky kytaru. Pomineme-li již zmíněného B.B. Kinga, odešel s Hookerem poslední opravdový titán pantheonu klasického blues. V jeho písních byly vždy jasně rozpoznatelné kořeny chudinských jižanských městeček první půlky minulého století, stejně jako nezměrné hoře a slastná radost. John Lee Hooker nehrál blues, on byl blues sám, od dýnka klobouku až po úsměvné vzory na ponožkách pod povytaženými kalhotami. S dějinami hudby vyrytými ve vráskách tváře. Se srdcem velkým a širokým jako jeho matka Mississippi, která hrozí i konejší.

text: Jan Petričko