SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Peter Tosh (104.)

Vydáno 14.09.2013 | autor: iREPORT

Zpěvák, kytarista, pianista a skladatel Peter Tosh přežil svého rastafariánského souputníka reggae Boba Marleyho o sedm let, ale mohl tu vlastně být do dnes. Zatímco Boba přemohla zákeřná rakovina mozku, Peter sešel ze světa 11. září 1987 násilnou smrtí. Oba zůstanou nesmrtelnými ikonami jamajské alternativní kultury, která ve své podstatě ovlivnila celosvětovou pop music.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Peter Tosh (104.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Peter Tosh (104.)

Jamajské reggae, tak jak došlo svého faktického obrazu v karibské hudbě první poloviny 60. let, nikdy zákonitě nebylo jen a pouze nějakým hudebním stylem. Vyvěralo, podobně jako třeba americké blues, přímo ze sociálního podhoubí nejnižších bědných vrstev středoamerického venkova. Chudoba, sociální i rasové represe, politika, náboženství, spiritualismus, to vše se vtisklo do nové písničkové tvorby a vytvořilo pozoruhodný konglomerát rozmarného, hypnotického rytmu, plného vášně, hravosti a nedbalé elegance. Výkřik vzpoury zabalený do rituálně šamanského tance utlačovaných. "Kašlu na mír. Chci jen právo a spravedlnost," zpívá Peter Tosh v písni Equal Rights na stejnojmenném albu z roku 1977. To už byl hvězdou příkladné svítivosti. Co předcházelo?

Narodil se jako Winston Peter Hubert McIntosh 19. října 1944 a dětství prožil v příměstském ghetu Trenchtown jamajské metropole Kingston Town. V místních ganzích si záhy díky horkokrevné povaze a přímočarému řešení konfliktů vydobyl respekt a přezdívku Stepující břitva. Ať to může znít, jak chce otřepaně, kriminální a vězeňské budoucnosti ho uchránila kytara, ke které se upnul díky poslechu amerických rozhlasových pořadů. V šestnácti letech potkal Boba Marleyho a Bunnyho Livingstonea, čímž měl být vytvořen jeden z mezníků populární hudby dvacátého století. Trio (spolu s Juniorem Braithwaitem) zakládá prajádro souboru Wailers (nejdříve jako Wailling Wailers) a velký úspěch zaznamenává hned prvním singlem Simmer Down.

Neméně úspěšnými jsou i Toshovy následné kompozice Get Up, One Foundation či 400 Years. Prapůvodní nahrávky Wailers měly s reggae tak, jak ho známe z pozdější doby, jen pramálo společného. Až koncem 60. let a začátkem další dekády, kdy kapela zvolnila kvapíkové ska tempo do procítěnějšího, rockovým oparem zahaleného rytmu, infikovaného politicky a sociálně zabarvenými texty, mluvíme o reggae (viz hity Soul Rebel, Duppy Conqueror, Small Axe aj.). Mezitím sbližování a odchylování Marleyho a Toshových drah probíhá až do roku 1974, kdy se kapela definitivně rozpadá. Tosh se vydává na sólovou dráhu (umělecký pseudonym Peter Tosh začne vlastně používat až v této chvíli) a je ve svých revolucionářských postojích ještě radikálnější než dřív. Nezřídka se dostává do křížku s policií. Ta ho v květnu 1975 zmlátí do bezvědomí, jeho nahrávky jsou na indexu. Je opravdu trnem v oku. Kromě svých obvyklých výbojů totiž horuje i pro legalizaci marihuany. Sólový debut přece nazval příznačně-Legalize It.

Dread or alive

Ještě předtím však Toshův soukromý život v roce 1973 těžce poznamenala tragická událost. Při automobilové nehodě, kterou sám zavinil, totiž umírá jeho přítelkyně. Tosh přežije, byť s frakturou lebky, a stává se ještě nerudnějším patronem. Vše vyústí v ostrý spor s prezidentem Island Records Chrisem Blackwellem, který Peterovi odmítne vydat sólové album. Ten demonstrativně odchází z Wailers a nechutně napadne i Boba Marleyho, který prý vděčí za své úspěchy pouze tomu, že jeho otec je běloch. Je po jamajské soudržnosti a úsměvech od ucha k uchu.

Titulní song zmíněného debutu Legalize It se záhy stává hymnou hnutí za legalizaci marihuany a nejžádanější písní Toshových koncertů. Ten vyostřuje své antipatie vůči Marleymu na nejzazší míru. Jako opozitum k Bobově One Love staví svůj nepokrytý výsměch a pohrdání vůči "zbabělému a zkorumpovanému politickému systému" (shitstem) a stává se lákavým terčem jamajské policie. V jeho doprovodné kapele epizodně účinkuje i hvězdná rytmika Sly Dunbar/Robbie Shakespeare. Další alba Bush Doctor, Mystic Man a Wanted: Dread Or Alive ze závěru 70. let jej katapultují na výsluní mezinárodní popularity. Vydává je na domácí značce Rolling Stones, kteří k němu chovají velké sympatie a Jagger si s ním dokonce vystřihne pikantní duel Don't Look Back. Poté však nabírá jeho umělecká kariéra opačnou spirálu. Snaží se čím dál tím víc prorazit i v mainstreamu, ale díky svým radikálním postojům je neúspěšný. Po albu Mama Africa (1983) se uzavírá do vlastního bolestínského exilu a prožije nějaký čas v Africe, kterou považuje za svůj původní domov a kde se snaží rozkrýt magické kořeny tradiční medicíny a spiritualismu.

Nevyjasněná vražda

K muzice se duševně posílený vrací opět v roce 1987. Natočí album No Nuclear War a s Livingstonem se snaží o reinkarnaci slavných Wailers. Natočí pár remaků starých hitů, k ničemu dalšímu se však nedostanou. 11. září 1987 je ve vlastním domě za dosud ne zcela vyjasněných okolností brutálně zavražděn. Za nejpravděpodobnější verzi se považuje lupičské vloupání. Z početné bandy byli lapeni jen tři pachatelé. Jeden z nich, někdejší Toshův blízký přítel, byl posléze odsouzen k trestu smrti.

V roce 1988 byl Peter Tosh posmrtně oceněn za své poslední sólové album cenou Grammy. "Žízeň pocítíš vždy až tehdy, když ti vyschne studna," bylo jedno z jeho oblíbených úsloví. Tosh pil ze studny zakořeněného pocitu rasové nespravedlnosti. Ten se ukázal bezcitnou čepelí dvou ostří. Díky němu napsal množství nezapomenutelných písní, kvůli němu se však nežilo lehce. Tak je tomu tehdy, když muzika není zábavou a radostí, ale vyjádřením světonázoru.

Text: Jan Petričko, foto: archiv iREPORTu
Témata: Peter Tosh, reggae, Jamajka

zavřít