SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Richard Kybic (140.)

Tak hovoří úřední záznam. Kybicův blízký přítel a obchodní partner, rocker Michal Žďánský (ex- Merlin, Teta, Illegal Twisted Sister ad., zakladatel RC Inferno), však upozorňuje: "Richard byl sice lidsky výjimečný chlap a úspěšný muzikant i obchodník, nikdy však moc nezlobil, takže pikantních historek svázaných s jeho osobou je poskrovnu... Aspoň je vidět, jak je osud (ne)spravedlivý!"

Smrt si říká rock'n'roll: Příběhy zesnulých hvězd

Richard Kybic (narozen 1.12.1949) se na tuzemské scéně proslavil zejména tvůrčí prací pro vlastní skupinu Turbo. Ta, ač holdovala jednodušším a přímočařejším formám rockové muziky, vždy stála o stupínek nad obyčejnými zábavovými kapelami, se kterými tak často sdílela venkovská jeviště. Zapamatovatelné texty totiž měly hlavu a patu, hráčské výkony i zvuk nahrávek byly profesionální a aranže jednotlivých skladeb posluchačsky příjemné, smysluplné a do celku zapadající (Kybic měl zkušenost ze zahraničí - jako studiový kytarista jednu dobu fungoval v mnichovském studiu, kde spolupracoval např. s Kim Wilde či Rodem Stewardem.

"Tyhle profesionální zkušenosti ho hodně formovaly. Když jsem s ním pak několikrát nahrával, málokdy se stalo, že kytaru nenahrál na poprvé. Než začal točit, měl ve všem jasno. Nikdy, ale nikoho ze své pozice nezavrhoval, naopak se snažil všemožně pomoci.") Však taky kapela dosáhla řady platinových a zlatých desek i druhého a třetího místa v dobové anketě Zlatý slavík. V roce dvacátého výročí existence kapely dokonce přesáhly prodeje jejich alb magickou hranici milionu kusů!

Turbo

Na sklonku roku 1981 úspěšně debutoval u Supraphonu singlem Sedm dní/Dívka s modrýma očima. Po emisi několika dalších singlů a několika výjezdech republikou křížem krážem vychází v roce 1984 eponymní album. Jeho prodejní čísla se během chvíle nacházela v hodnotách, o kterých si mohou dnešní kapely s klidem nechat zdát. Zřejmě i proto v rychlém sledu následují To bude, pánové, jízda (1985), Heavy Waters (1985, jen pro export), Hráč (1987), Turbo 88 (1988) a Parta (1989).

Pravidelné koncertování samozřejmě neustává, druhá polovina osmdesátých let je pro podobné party tou nejvýživnější dobou. Po revoluci ovšem v tuzemsku upadá veškerá kultura včetně hudebně-zábavního průmyslu - lidé se zajímají především o nové možnosti vlastního byznysu a spousta muzikantů (ať už dobrovolně, nebo z donucení nelichotivou finanční situací) věší své nástroje na hřebík a pouští se do podnikání. Richard Kybic je vzorovým příkladem. "V době největšího boomu českého podnikání, na začátku devadesátých let, jsme rozjeli obchod s hračkami. Získali jsme postavení výhradního zastoupení několika významných značek na domácím trhu. Dokonce jsme měli svůj office i v Hongkongu."

Rakovina

Tak jako spousta jiných se i Turbo ve druhé polovině devadesátých let pokusilo o moderní comeback. "Richard po návratu na scénu vnitřně skutečně toužil. Dlouho si ale nebyl jistý tím, že se setká s příznivou odezvou. Muzika se přece jenom za dobu co nehráli pohnula určitým směrem. Můj klub Inferno v té době používali jako zkušebnu, vznikla tam i podstatná část nového materiálu. Pro mě jako muzikanta to byl tenkrát fakt zážitek, vidět takhle profesionální kapelu při práci. Na revanš pak 11. února 2000 v Infernu odehráli (samozřejmě vyprodaný) koncert."

Vše odstartovalo vystoupení před amfiteátrem plzeňského Lochotína 11. září 1998, kde zdatně sekundovali taktéž navrátivším Slade. Následná série úspěšných koncertů je přesvědčila. Albem Turbo 2000 se vrátili i na pulty musicshopů. Zmíněná deska sice přinesla pouze oprášené verze starých hitů, regulérní album Jsou stále v nás však na sebe nedalo dlouho čekat.

Pak ovšem začíná úřadovat zákeřná choroba. Už při natáčení si Richard prožije několik horkých chvilek, kdy nejen jeho polil studený pot. Příčinu všichni viděli v srdečních problémech způsobených značným vypětím při nahrávání. Bohužel tomu tak nebylo. Když mu lékaři diagnostikovali dvanácticentimetrový nádor v mozku, nedávali mu valné šance ani na přežití první operace.

"Díky obětavé manželce Zuzaně ale pobýval v mezidobí doma, kde se snažil dál cvičit a skládat. Postupem času už ale nebylo zbytí a musel zůstat v nemocnici na přístrojích. Hluboko ve mně zůstává několik momentů, kdy už na tom byl Richard hodně špatně - byl už v kómatu, ale pravou ruku stále držel jako by svíral trsátko! Asi už měl rozehraný ten svůj velký koncert... No a jestli se dá o pohřbu říct, že byl pěkný, tak tenhle - s proslovem Ondry Vetchého a za účasti spousty kamarádů a známých - byl."

Aleš Brichta: "Co se týká muziky, tak Richard nebyla úplně moje parketa, i když pár věcí se mi líbilo. Vzpomínám hlavně na to, jak jsme hráli za totáče (1988 nebo 89) ve Sjezdovém sále Paláce kultury v Praze - Arakain, Turbo a noví Stromboli a já po našem vystoupení zíral na to, jak lidi reagují na muziku Turba a zpívají každou písničku a tiše jsem záviděl. Ani my ani Stromboli jsme na ně prostě u lidí tehdy neměli nárok."

Témata: Richard Kybic, Aleš Brichta, Michal Žďánský, Turbo