SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Miroslav Berka (166.)

"Dům v Růžové ulici se nezamykal, tak ve sklepě často přespávaly různé pochybné existence. Proto pro mě nebylo tělo ležící pod schody zprvu ničím šokujícím. Když jsem ale přišla blíž, upoutalo mě, že to není žádný vandrák, ale slušně oblečený člověk, který dbá o svůj zevnějšek. To jsem byla už dost blízko na to, abych si uvědomila, že nežije. Po pár dalších krocích jsem poznala, že je to pan Berka z Olympiku." (Nálezkyně Berkovy mrtvoly)

A GODOT NEPŘIŠEL

Kapelník Petr Janda na osudný den vzpomíná takto: "Bylo pondělí, měli jsme zrovna Lucernu. Normálně jsme se po třetí odpoledne sešli v šatně, Béďa nikde. Chvíli jsme čekali, technici mu zatím postavili aparát. Pak jsem volal domů jeho ženě Petře, která mi potvrdila, že si okolo druhé vzal svůj koncertní kufřík a normálně odjel na koncert. Odehráli jsme trochu naštvaní, ale jinak v klidu zkoušku bez něho. Béďa ale pořád nikde. V půl páté začali pouště lidi a Mirek ještě nebyl na místě. Nedalo se dělat nic jiného než to chvíli protahovat. Jirka Valenta se zatím pro jistotu zkoušel některé Berkovy party. Když nám i fanouškům v sále docházela trpělivost, přehodili technici přes Béďův klávesový stojan černý hadr a odtlačili jej ze scény. Jak symbolické..."

Koncert byl samozřejmě poznamenán nervózní atmosférou, které na hrůzostrašnosti dodávala hluchá místa po Berkových vyhrávkách. Zmíněný kufřík s koncertními proprietami se nikdy nenašel.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan Antonín Pacák

ROKENROL JE VÍRA

Mirek Berka začínal s muzikou v rodinné kapele spolu s otcem, sestrou a bratrem. Swingový soubor jeho bratra, který hrál po tehdy populárních odpoledních čajích, byl taky v jeho patnácti letech Berkovým prvním profesionálním angažmá. První honorář činil 10 Kč plus párek s chlebem a hořčicí. Na tu dobu to bylo alespoň co se hraní týče, velké peníze. První lano do rokenrolu mu zanedlouho hodil Pavel Sedláček, který na první poslech rozpoznal Berkův neskutečný talent prošpikovaný tím jediným správným feelingem. Jednalo se o přestup do kapely Crazy Boys, jejímž zpěvákem nebyl nikdo menší než tuzemský r&r král a fanfán Miki Volek. Volek se okamžitě stal takovým Berkovým přítelem, až se o jejich vzájemném vztahu povídalo leccos. Na povrchu uhlazený pianista byl uchvácen Mikiho impulsivní povahou, která v něm probouzela skryté rebelství. Byl to právě Volek, kdo Berku učil milovat a ještě více rozvíjet vlastní slávu.

Berka byl ovšem na rozdíl o Volka, který svůj život bez výhrad obětoval muzice, materiálně založený člověk. Jeho šetřílkovství bylo pověstné. Před barákem mercedes, když měl ale jít se spoluhráči na jídlo do restaurace, radši zamířil do obchodu nebo bufetu. Na druhou stranu nutno podotknout, že stejně jako Miki ani Béďa vlastně neuměl hrát nic jiného než právě rokenrol. Jakmile přišla sedmdesátá léta a s nimi velké artrockové zvukové plochy, byl zmatený a nešťastný. Impulsivní hraní bylo to tam, musel se přeškolit z klasického piana na elektrické klávesy. Neustále zápasil s programováním jednotlivých zvukových a efektových rejstříků. Bez svého milovaného dřevního rock&rollového nářezu se trápil a stejně jako Miki Volek neustále s nadějí v očích i duši vyhlížel jeho návrat. "Jako rock'n'rollovej kytarista byl u nás naprostá špička," pokračuje Janda, "bohužel se však muzika začala ubírat trošku jiným směrem, než by chtěl. Nástup syntetizátorů v 80. letech byl pro něj dost traumatickej."  Berkova muzikantská pozice začala v kapele povážlivě slábnout.

...S TÍM SE NEUMÍRÁ

V té době už hodně sázel na koně hrát karty. Zatím to však okolí - vzhledem k jeho finanční situaci - bralo jako víceméně neškodné odreagování se. Mirek sám považoval hazard za ušlechtilou a prestižní zábavu těch. Co na to mají. V okamžiku, kdy se však sázením křečovitě snažil finančně zajistit sebe i rodinu na dobu po vyhazovu z Olympiku, který byl na spadnutí každým dnem, začala se jeho situace rapidně zhoršovat. Psychicky byl na dně. Víc sázel, víc prohrával. Zapletl se dokonce do pojišťovacího podvodu, hrozilo mu trestní stíhání. Několikrát mezi přáteli dokonce mluvil o sebevraždě oběšením. Ladislav Klein, jeden z prvních kytaristů skupiny, k tomu smutně podotýká: "Všichni jsme si byli až moc jistí tím, že je takový srab, že by takhle daleko nebyl sám schopen zajít." Ve finále už přesvědčoval sám sebe, že s hazardem přestane. Dokonce se k tomu skutečně odhodlal. Když se však šel s pochybnou společností rozloučit, prohrál úplně všechno. Život jednoho z nejlepších tuzemských rokenrolových pianistů se utopil v kalné bažině špinavých peněz. Odešel na koncert, na který už nikdy nedorazil. Zřejmě se pokusil vyhrát všechno zpět. Bylo to skutečně poslední hop nebo trop.

Jeho někdejší kolega a baskytarista Milan Broum říká: "Začal ho trochu rozežírat démon peněz. Chtěl si v tý době žít nad standard, ale kdo by nechtěl? Ale možná tohle vedlo k tomu, že se pustil do aktivit, které ho přivedly do zkázy, ovšem to nedokážu přesně odhadnout. A myslím si, že už se to přesně nikdy nikdo nedozví."

Text: František Kovač, foto: archiv redakce, ceskatelevize.cz

Příště: Curtis Lee Mayfield, americký zpěvák, skladatel, kytarista a producent, pohybující se na pomezí soul - R&B - funk