SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jon Lord (172.)

KLASIKA + BLUES = ...?

Jon Lord své postavení získal díky kombinaci ohromného talentu a citu pro bezprostřední rockový feeling, celoživotní lásky k vážné hudbě a precizní techniky hry. Byla to právě vážná hudba, která se stala, spolu s podporou Lordova otce, amatérského saxofonisty, prvním silným hnacím motorem jeho hudebního vývoje. Pod dohledem leicesterského učitele lokálního významu Fredericka Alta se od svých pěti let pilně věnoval zdokonalování své hry na klavír a pronikání do tajů klasické hudby. Kromě jiných autorů ovlivnila malého i dospívajícího Lorda velice silně hudba J.S. Bacha; jeho vliv je zřetelně rozpoznatelný jak v harmonických postupech ve skladbách, na kterých se Lord autorsky podílel, tak i v některých jeho sólech.

Kromě klasické a středověké anglické hudby byl ale obdobně silným vlivem, který Lorda formoval, i zcela odlišný žánr, totiž americké blues; zvláště pak bluesoví varhaníci jako Jimmy Smith a Jimmy McGriff. Od těchto a jim podobných hudebníků si vzal nejen cit pro bluesové rytmické frázování a melodiku, ale i pro svůj nejtypičtější zvuk: Jon Lord byl především klávesista a teprve poté klavírista, a když klávesista, tak hráč na hammondky. Modely B3 a C3 elektrických varhan od výrobce Hammonda se ve spojení se zesilovači značky Leslie a později Marshally staly typickým zvukem mnohých kapel, Deep Purple nevyjímaje (svoje postavení si na poli elektrických varhan ostatně drží dodnes a mezi klávesisty jde o podobně ikonické nástroje, jako jsou pro kytaristy kytary Fender Stratocaster a Gibson Les Paul).

• Deep Purple mají stále slinu. Příští rok navštíví Plzeň a Ostravu

Vyzbrojen elektrickým zvukem a invencí posílenou neustálým cvičením se Jon Lord po krátké úřednické kariéře v právní kanceláři vydal do Londýna, kde se chtěl věnovat studiu herectví. Po absolvování sice získal několik menších rolí, ale stále více a více se jeho ústřední činností stávala hudba. Kromě hraní po nočních klubech a nekonečných jam-sessions Lord nějakou dobu lehce koketoval s jazzem, především ve formaci The Bill Ashton Combo, ale nadále se věnoval i žánru, který pro něj měl být do budoucna určující – hard rocku. Kapely, se kterými v té době hrál, sice nahrávaly v BBC a vydaly i poměrně úspěšné singly, na opravdový úspěch si ale Lord musel ještě pár let počkat.

V ZAJETÍ HLUBOKÉHO NACHU

Na rozdíl od mnoha jiných kapel Deep Purple nevznikli na základě spontánního setkání hudebně stejně smýšlejících muzikantů, ale šlo původně o business projekt. Díky svému spolubydlícímu Chris Curtisovi se na počátku roku 1967 potkal poprvé Jon Lord a kytarista Ritchie Blackmore. Trio příliš dlouho nevydrželo, ale Curtisův známý, podnikatel Ton Edwards, který stál na pozadí jeho vzniku, byl natolik okouzlený Lordovou hrou, že se rozhodl podpořit ještě jeden projekt. Při talentových zkouškách se na zbývající posty zpěváka a bubeníka dostali Rod Evans a Ian Paice; spolu s Lordem, Blackmorem a Nick Simperem na basu tak vznikla první zakládající sestava, tehdy ještě známá jako Roundabout. V červnu roku 1968 došlo, po krátkém turné v Dánsku a Švédsku, k přejmenování kapely na Deep Purple podle oblíbené písně Blackmorovy babičky. Po úspěchu coveru Hush došlo k personálním změnám v kapele a na pozici zpěváka a basisty se objevili Ian Gillan a Roger Glover. Kapela posilněná obměnou sestavy vydala v roce 1969 své zlomové album Concerto for Group and Orchestra - živou nahrávku Lordovy kompozice, která byla pořízena v Royal Allbert Hall. Úspěch tohoto počinu definitivně stvrdil vycházející hardrockovou hvězdu Deep Purple a povzbudil Lorda k další práci na syntéze klasické hudby a rocku.

• LIVE: Jaký byl koncert Deep Purple v Praze před dvaceti lety?
  
  

EPIZODA S BÍLÝM HADEM

První polovinu sedmdesátých let stoupali Deep Purple na vrchol a Jon Lord s nimi: alba jako Fireball, Machine Head a Burn patří se svými singly k absolutní klasice tehdejšího rocku. Zároveň se ale začalo nad budoucností kapely smrákat a roku 1976 se měla kapela na osm let rozpadnout. Jon Lord se během této doby soustředil na hraní s Whitesnake, formací, kterou založil David Coverdale po rozpadu Deep Purple. Díky požadavkům na celkový sound opustil od výlučného používání Hammondů - svého typického poznávacího znamení, na kterém si tolik zakládal - a obohatil zvuk kapely o klasické elektrické piano i arzenál syntezátorů. Kromě toho ale také stihl natočit dvě sólová alba: v prvním případě šlo o jeho výhradní projekt, Before I Forget, kde se objevily jak klasické mainstreamové rockové skladby, tak i křehké klavírní balady. Druhým albem pak byl soundtrack k televizní sérii Country Diary of an Edwardian Lady. Kromě těchto významných spoluprací se Lord v té době objevil na deskách několika jeho souputníků i all-stars projektů.

ZÁVĚREČNÁ LÉTA

V roce 1984 se Deep Purple sice zase dali dohromady, ale i přes ohromné koncertní úspěchy podpořené nostalgií jejich zestárlých fanoušků se jim nikdy nepodařilo překonat svůj vlastní stín. Na konci devadesátých let vydal Lord své další sólové album nazvané Pictured Within věnované jeho zesnulé matce. Rok po vydání alba v roce 1997 jej podpořil i koncertně na turné po Evropě a připravil si tak půdu pro svůj finální odchod z Deep Purple, ke kterému v přátelské atmosféře došlo v roce 2002. Dva roky nato vydal své další sólové album, Beyond the Notes. Kromě těchto dvou významných a hudebně velice silných a vyzrálých alb se Lord do konce svého života věnoval především menším a občasným projektům a plněním svých hudebních přání, jako bylo nahrání alba standardů Live in the Basement, hostování na albech spřízněných muzikantů a komponování vážné hudby. Nedlouho před jeho smrtí během let 2011 a 2012 bylo znovu nahráno Concerto for Group and Orchestra. Krátce po revizích finální podoby nahrávky Jon Lord umírá 16. července 2012 na rakovinu slinivky.

Jon Lord je bezpochyby jednou z klíčových postav hardrockové hudby; o jeho významu pro formování tohoto žánru a všech, které na něj navazují, svědčí dlouhý seznam těch, kteří ho uvádějí jako svůj vzor. Ačkoliv se často soustředil především na doprovodné party a zůstával ve stínu kytaristů (především Blackmora), když se pustil do sól, nikoho nenechal na pochybách o své invenci a technické preciznosti (vynikajícím dokladem toho je třeba live album Made in Japan). Jen pro jeho strhující sóla si zaslouží být připomínán; a když se k nim přičte i jeho přínos pro uznání rockové hudby a jeho syntézu rocku a vážné hudby, je neoddiskutovatelné, že se jedná o jednu z opravdových legend rockové historie.

text: Jiří Kalous, foto: archiv, EMI

Příště: Joe Cocker, uznávaný zpěvák, jehož proslavil typický chraplák a skladby With a Little Help From My Friends, Up Where We Belong nebo Unchain My Heart.