Ve stínu hvězd: Holiči, nádeníci a nosiči vody

Dominic Miller

Daleko drsnější je to v popu. Od kvalitního (Stevie Wonder) po tuctový (ukňouraní r‘n‘b-metrosexuálové). Songy vycházejí pod hlavičkou zpěváka/zpěvačky, ale jména ostatních interpretů se často neobjeví ani v bookletu. Je fakt, že kdo ždíme kytaru na albu Justina Timberlakea, zajímá jen malé procento náctiletých fanoušků. Ovšem tito lidé v pozadí často udávají tón celé nahrávky.

Někdy stačí rozhlédnout se v Čechách. Nejednou u nás potkáte černošského bubeníka nebo saxofonistu schopného strčit do kapsy celou místní scénu. Představujete si davy tlačící se na jeho koncertech, ale pak z něho vypadne, že poslední půlrok jel turné s Cher, aby měl vůbec na činži.

Dočasné angažmá v podobných projektech zajišťuje hráčům peníze pro jejich další aktivity. Mohou pak udělat šňůru s vlastní kapelou, která není zdaleka tak populární a výdělečná, anebo nahrát album. Postavit vilu s bazénem, popíjet Piňa Coladu a věnovat se pouze vlastnímu bandu si může dovolit jen hrstka.

HURÁ K ŽIHADLU
Vybrat několik vynikajících hráčů není lehké. Často patří mezi jazzové špičky a za šedé eminence by je hudební insider ani neoznačil. Výčet jejich kolaborací na komerčnějších projektech je ovšem nejen obsáhlý, ale mnohdy velmi překvapující.

Jedním z největších milovníků špičkových instrumentalistů je Sting. Jeho kapelou prošlo mnoho vyhledávaných sidemanů – kytarista Dominic Miller (spoluautor hitu Shape Of My Heart), v Čechách zabydlený - dnes již po smrti - Hiram Bullock (spolu si troufli na Hendrixovu Little Wing) nebo bubeníci Vinnie Colaiuta (uslyšíte ho dokonce i na albu Megadeth) a Omar Hakim. Všichni jsou hráči světové třídy, ale vzpomeňme, jak si někteří z nich rádi přijeli zahrát s Richardem Müllerem z „dalekého východu“ nebo jak Bullock kooperoval s Monkey Business.

Prince s doprovodnou kapelouVelkou suitou přehlížených mistrů se obklopuje také Eric Clapton, mezi jehož nejznámější spolupracovníky patří bubeník Steve Gadd a baskytarista Nathan East. První jmenovaný nahrával s Joem Cockerem i Rayem Charlesem a jako důkaz širokého záběru vydává aktuálně album s klavíristou Chickem Coreou. Basák East je pro změnu členem uznávaného jazzbandu Fourplay a na kontě má stálé bokovky s Philem Collinsem či dřívější s Michaelem Jacksonem. Ten patřil mezi hodně oblíbené zaměstnavatele (např. Sheryl Crow, někdejší vokalistka na turné Bad, by mohla vyprávět).

Samostatnou kapitolou je pak Prince, sdružující kolem sebe desítky superhráčů (namátkou Sheila Escovedo, Rhonda Smith, Michael Bland, Tommy Barbarella, John Blackwell), kteří však i přes vysoké ambice a dispozice z jeho stínu nikdy nevystoupili. Snad jen předtím veterán Larry Graham a v 90. letech Candy Dulfer.

Dalším příkladem (ne)nápadného dělníka je sympatický plešoun s baskytarou Tony Levin. Dlouhá léta doprovází Petera Gabriela, ale zároveň je členem King Crimson. Mimo tento okruh se před lety zviditelnil projektem s podobně nadanými sidemany – Zappovým a Vaiovým bubeníkem Terrym Bozziem (epizodně hrál i s Korn) a dvorním kytaristou Billyho Idola Stevem Stevensem.

(NE)VIDITELNÍ ČEŠI
Situaci v Česku samozřejmě determinuje rozloha země, vše se děje v menším měřítku. Krásně to dokládá fakt, že drtivá většina bubenických es posledních dekád prošla rukama jediného profesora, Miloše Veselého.

Terry Bozzio a Tony LevinDobrých muzikantů je tu dost, ale ne těch, kteří zahrají pro peníze kdekoli cokoli. Jednak je na všechny vidět, ale především je u nás pořád hlavní motivací zajímavá práce se zajímavými lidmi. Což nic nemění na tom, že nastupující muzikantská generace umí své výkony náležitě finančně ohodnotit.

Kdyby se například Lucie Bílá rozhodla postavit doprovodnou kapelu na live koncerty, málokdo by takové lano nevzal. Šlo by samozřejmě o prestiž, šlo by i o peníze, ale v první řadě je Bílá pořád famózní zpěvačka, na čemž nic nemění, že v bulváru a v přiblblých televizních sedáncích je pečená, vařená... Napadlo-li by něco podobného Michala Davida, schopné muzikanty by asi hledal podstatně hůř. Našel by je, ale ne ty nejlepší.

MOTORY SUPERSTARS
Světový trend v najímání talentovaných muzikantů do doprovodných kapel s výnosným ksichtem v popředí začal v tuzemsku rezonovat v souvislosti s fenoménem vycházejících superstars. Jejich skupiny jsou často stavěny z konzervatoristů, kteří tam většinou dlouho nevydrží, mimo jiné proto, že na leckteré jejich „zaměstnavatele“ se brzy zapomene.

Prvoligoví dříči byli ale přizváni třeba k turné Snowboarďáci nebo do nové kapely Ewy Farné. Pro muzikanty v pozadí je to dobrá šance, jak se zviditelnit, což dokumentuje příklad dnes nejoblíbenějšího mladého bubeníka Miloše Meiera a jeho baskytarového dvojčete Maťa Ivana. S Anetou Langerovou odehráli jen několik koncertů, ale kdo vnímal muziku, nemohl jejich výbušnou hru přeslechnout. Vzápětí po nich sáhli BSP, dnes jedou turné v triu s Michalem Pavlíčkem, Miloš Meier paralelně zkouší s novou kapelou Kamila Střihavky, Maťo Ivan mezitím stihl angažmá v Krucipűsku a u Gáby Al Dhábby.

Mladá generace samozřejmě i intenzivně točí desky. Tam, kde se ještě nedávno skvěla jména Veselý, Zelenka nebo Smetáček, najdete dnes visačky mladých talentů. Dobře to ilustruje i nedávný comeback BSP, kam původní rytmika Veselý-Zelenka (dříve Stromboli a Big Heads, dnes Etc... Vladimíra Mišíka) nebyla přizvána, ačkoliv jde pořád o českou špičku.

Vladimír "Guma" KulhánekGUMA, KTERÁ NEZPUCHŘÍ
Výjimkou potvrzující pravidlo, že výměna generací na tomhle poli funguje poměrně neúprosně, je Vladimír Kulhánek řečený Guma, asi největší legenda mezi současnými baskytaristy. Poprvé se zaskvěl před bezmála čtyřiceti lety ve Flamengu, přes Andršta, Mišíka a další se probrnkal až do kapely Anny K., kde své dvakrát mladší spoluhráče strčí do kapsy nasazením i výkonem. Třiašedesátiletý veterán to komentuje lakonicky: „Mě to s Annou K. na pódiu baví, kapela šlape a živé kšefty mají tah. Jsem zvyklý hrát s mladšími a oni se zas diví, že jsem starej.“

Sem tam si odskočí do generačních T4, za pár šupů tepe po barech jazz s Groove Jana Kořínka a když náhodou Anna chystá nějaký ten playback, pošle za sebe Guma někoho ze svých žáků… tohle už prý zapotřebí nemá.

VŠESTRANNOST VÍTĚZÍ
Nedávno koloval mezi muzikanty vtip: „Kolik je potřeba bubeníků na výměnu žárovky? Deset. Jeden montuje a zbylých devět se radí, jak by to udělal Vajgl“... Řeč je o Martinu Vajglovi, jednom z nejvšestrannějších českých škopkařů. Jeho mistrovství v posledních letech nejlépe oceníte v -123min. Jak dovede sloužit písničce, se můžete přesvědčit na turné Wanastowek, ale také čas od času třeba v kapele Luboše Pospíšila, na nespočtu českých alb, fungoval i v Nebřenského Vltavě. Občas zahostuje s barovou kapelou, prý i s dechovkou.. Vajgl je vždy usměvavý profesionál, jehož motto zní: „Hudba je univerzální jazyk, který promlouvá bez rozlišování národností ke všem lidem ochotným naslouchat.“

Což by zajisté podepsali i Štěpán Smetáček, Pavel Razím, Roman Lomtadze, Bady Zbořil, Robert Balzar, Petr Vavřík, František Svačina a další výteční kumštýři, na něž tentokrát nezbylo místo.

text Jan Mazura, Ondřej Fencl  foto archiv, Ivan Prokop, Tomáš Martinek, Jarda Hudec