Příběh coververzí aneb klony útočí

Tori Amos: Klon s thrashmetalovou krví
ORIGINÁL NEBO KOPIE?
Ve výtvarném umění existuje nepsané pravidlo, že dílo je jedinečně spojené s postavou svého tvůrce. Nejslavnější Mona Lisa bude vždy ta od Da Vinciho, i kdyby ji po něm namalovalo tisíc malířů lépe a v krásnějších barvách. V hudbě to ale vždy bylo trochu jinak, protože píseň kromě autora potřebuje i interpreta. Zákony o autorských právech stojí jednoznačně na straně toho prvního a bez souhlasu držitele práv nesmí nikdo píseň v nové verzi nahrát. Ve skutečnosti je ale interpret neméně důležitý. Kde je hranice, na které se známá skladba mění pod rukama hudebníka v nové umělecké dílo? Je Dylanova balada All Along The Watchtower nadřazena Hendrixově revoluční coververzi? Budou si naši pravnuci za sto let pamatovat My Favorite Things z muzikálu The Sound Of Music, anebo spíše geniální verzi jazzového mága Johna Coltranea?

Možná mají pravdu i ti, kteří tvrdí, že originál je svatý a každá další variace je jen vykrádáním původního odkazu písně. V době, kdy se slavné songy stávají oběťmi hromadného znásilňování v talentových soutěží komerčních televizí, je takový názor pochopitelný. Pak ale v tunách hlušiny a braku najdete třeba kouzelnou verzi klasiky Slayer Raining Blood v podání Tori Amos a zase se na chvíli necháte obměkčit.

Autorství je dnes svaté, ale neplatilo to vždy. Dlouhá staletí nikoho nezajímal autor, ale jen píseň samotná. Populární melodie z oper v 19. století měly své autory, ale existovaly nejprve ve formě notové osnovy, ze které si je mohli hudebníci přehrávat. Proto je ve vážné hudbě provedení stejně důležité jako skladba samotná. I v počátcích jazzu byly písně jen takový „freeware“, se kterým si mohli různí autoři kreativně nakládat dle vlastního uvážení. Vše se však změnilo s vynálezem fonografu a o něco později gramofonu. Hudba se stala součástí velkého průmyslu a konkrétní verze písní prodávaly desky po milionech. Coververze také plnily úkol rychlého exportu. Když se například na jednom pobřeží USA stala populární skladba, bylo několikanásobně rychlejší ji na druhém přezpívat jiným interpretem a udělat z ní hit i v dalších státech. Zase tak moc se vlastně na začátku 21. století nezměnilo, někteří posluchači chtějí novou hudbu, jiní se spokojí s novými verzemi známých skladeb. Celé je to ale ještě o něco komplikovanější, než se na první pohled zdá.

   Limp BizkitCOVERVERZE Z PEKLA
Limp Bizkit – Behind Blue Eyes (The Who)
Fred Durst jako milovník? Ani v nejhorším hororu.

Madonna – American Pie (Don McLean)
Až znovu uslyším tuto píseň... that’ll be the day when I die.

Phil Collins  – Tomorrow Never Knows (The Beatles)
Příště více LSD, Phile.

Ronan Keating  – Fairytale Of New York (The Pogues)
Fuj, Ronane, tys tu písničku celou uslintal!

Britney Spears – I Love Rock N' Roll (The Arrows)
Opravdu, Britney? Nějak jsem si nevšiml. 

UČEBNÍ MATERIÁL
Vlastní a třebas i neumětelsky zahrané verze slavných skladeb patří k prvním krůčkům každé kapely nebo zpěváka. V 50. a 60. letech bylo obvyklé, že nový interpret, který se chtěl etablovat na trhu zpíval výhradně cizí skladby, než přešel k vlastnímu repertoáru. Vždyť i na prvním albu The Beatles bylo ze čtrnácti skladeb šest coververzí a u prvních dvou alb The Rolling Stones to byla dokonce nadpoloviční většina. The Who nebo The Kinks také začínali s covery, poté psali vlastní písničky, které zněly jako by je stvořil někdo z jejich oblíbenců a teprve pak získaly svůj vlastní styl. V zemích bývalého socialistického bloku byla západní hudba oblíbeným zdrojem vykrádání. Pokud deska vyšla jen uvnitř železné opony, nikdo se nenamáhal s autorskými právy a hlavně, originál většina lidí nemohla znát a srovnávat. Některé české „hvězdy“ na této filosofii staví svoji kariéru dodnes.

Beatles: Yesterday na 3 000 způsobůDnes už coververzemi obyčejně začínají jen umělé hvězdy. Nováčci v hudebním průmyslu si je obyčejně schovají na B–stranu singlů nebo na koncerty a jen výjimečně se vejdou i na album. Pak to ovšem musí být verze od originálu značně odlišná. Důvodem není jen to, že autorská práva nejsou zadarmo, mnohem podstatnější je, že by to podkopávalo věrohodnost autorských schopností začínajících hudebníků.

Ne všude ale mají ke coverům tak přísný vztah. Stejně jako dříve v jazzu, je i v jamajské hudbě od reggae až po dancehall pojem „skladba“ značně volný. Základní stavba dancehallového hitu, rytmický podklad, tzv. riddim, má sice autora, ale je běžně používán interprety, kteří si z něho udělají vlastní skladbu. Populární jsou riddim alba, na kterých najdete různé verze stejné skladby od dancehallových hvězd. Tak například většina evropských či amerických hitů Seana Paula začala svůj život v klubech v nekonečných permutacích divoké scény.

PRÁVO NA STRANĚ AUTORA
Případy porušování autorských práv v hudbě už živí posledních třicet let pěkné komando právníků. Jiní specialisté pro změnu dbají na to, aby čerstvé nahrávky náhodou nezněly podezřele stejně jako již existující písně. Ve slavném a pět let trvajícím soudním sporu mezi skupinou The Chiffons a Georgem Harrisonem musel bývalý Beatle dokazovat, že jeho hit Oh My Lord není předělávkou písně He's So Fine prvně jmenovaných. Porota mu sice uvěřila, nicméně verdikt zněl, že Harrison skladbu okopíroval nevědomě a stejně musel The Chiffons platit. Naopak pořádné štěstí měli The Kinks, kteří se snažili nahrát svoji verzi tehdy populární Louie Louie, ale nějak se jim nepodařilo odhadnout akordy a místo toho natočili svůj největší hit You Really Got Me. Mimochodem, Louie Louie je podle statistiků třetí nejvíce přejímaná skladba historie a její nejslavnější podobou je vlastně také cover od The Kingsmen.

   Fugees: „Cloning Me Softly.“A které jsou ještě častější? Podle Guinessovy knihy rekordů je číslem jedna Yesterday od The Beatles, která by se dala najít ve více než třech tisících reálně vydaných verzí (ačkoliv existují i odborníci, kteří tvrdí, že White Christmas Irvinga Berlina má coververzí ještě více). Ostatně právě Yesterday je důkazem toho, že hranice mezi inspirací a krádeží jsou v hudbě skoro neviditelné. Traduje se historka, že když Paul McCartney píseň složil (poté, co se mu melodie zdála ve snu), nevěřícně ji přehrával svým známým a ptal se „Napsal to někdo jiný nebo já?“

„Mám rád coververze. Ne ty, které jen otrocky opakují originál. Slyšíte jich pořád spoustu a pro mě jsou naprosto zbytečné. Ale potěší mě, když někdo udělá něco originálního, něco, co nikdo nečeká," řekl v jednom rozhovoru John Peel, legendární britský rozhlasový DJ, a shrnul tak pravé kouzlo coververze. Těch několik, které se nesmazatelně zapsaly do dějin hudby se v drtivé většině radikálně rozchází s originálem. A není největší poctou pro coververzi, než když si posluchači myslí, že ona tu byla jako první? Jaké bylo pro generaci synthpopu začátku 80. let překvapení, když zjistili, že jejich hymna Tainted Love od Soft Cell pochází původně od soulové zpěvačky Glorie Jones, která ji nazpívala v polovině 70. let v bombastických aranžích. A sám si pamatuju šok, když jsem slyšel Killing Me Softly v podání ne Lauryn Hill a The Fugees, ale zpěvačky Roberty Flack. A to i její verze, která získala Grammy je jen předělávkou písně od Lori Lieberman. A zmíněné All Along The Watchtower v reinterpretaci Jimiho Hendrixe dokonce v repertoáru původního autora Boba Dylana nahradila pomalou akustickou verzi.

TOS‘ NESLYŠEL!
Karel Gott – Rot und Schwarz (Rolling Stones – Paint It Black) z alba In Mir Klingt Ein Lied (1971)
Rocková klasika v aranžmá ruského folklóru!

Helena Vondráčková – Miláčku (The Beatles – Honey Pie) z alba Helena! Helena! Helena! (1972)
Kdyby se Beatles nerozpadli dříve, tohle by museli považovat za pádný důvod, proč už nic dalšího nikdy nenatočit.

Jiří Schelinger – Metro dobrý den (Black Sabbath – A National Acrobat) z alba Nemám hlas jako zvon (1974)
Ringo Čechovi se podařilo schovat coververzi Sabatů za text oslavující otevření pražské podzemky.

Pearl Jam ctí klasikuV DOBRÉM I VE ZLÉM
Aby se coververze stala hitem, stačí někdy souhra náhod. Pearl Jam vydali nejprve svoji úpravu písně Last Kiss od Wayneho Cochrana & the C.C. Riders jen jako vánoční singl pro členy fan klubu na konci roku 1998. Během následujících šesti měsíců si píseň našla cestičku k rozhlasovým dramaturgům a DJům, kteří si ji zamilovali stejně jako posluchači a z Last Kiss se stal největší žebříčkový hit kapely vůbec, když vyšplhal na číslo dvě americké hitparády a první příčku žebříčku kanadského. Kytarista Stone Gossard to pak ironicky komentoval: „Můžete se snažit album po albu napsat hit a strávit měsíce tím, že budete pracovat na zvuku bicích a přepisovat texty, nebo můžete jít do obchodu s použitými deskami, vytáhnout singl a pak se do něj zamilovat.“

Podobný osud měla i patrně nejznámější coververze Heartbeats v podání zpěváka Josého Gonzáleze. Dva roky starou předělávku švédského klubového projektu The Knife si do reklamy vybrala firma Sony a Gonzáleze (a vlastně tak trochu i The Knife) proslavila po celém světě.

Ne vždy se ale musí autoři předělávky snažit starou verzi zastínit. Tzv. tribute songs se natáčejí jako pocta originálu, bez nároku na jeho překonání. Móda tribute alb se datuje na začátek 80. let, kdy se hudebníci poklonili italskému skladateli filmové hudby Ninovi Rota na albu Amarcord Nino Rota.

Úplně výjimečné nejsou ani kolekce, které píseň od písně předělávají celý obsah slavné desky. Nad tribute alby ovšem visí stín v podobě rozmáchlého tribute filmu a alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Nejslavnější nahrávku Beatles si v roce 1978 vzali do parády Bee Gees, Aerosmith nebo Peter Frampton a výsledek je dodnes považována za jednu z nejhorších desek všech dob a pokud ji někde uvidíte, raději se jí vyhněte obloukem. Ze současnějších počinů jsou zajímavé např. projekty sdružení Easy Star All Stars pod vedením Horace Andyho. Po úpravě kompletního Dark Side Of The Moon od Pink Floyd do striktně dubové podoby (Dub Side Of The Moon, 2003) se vrhli na neméně proslulou klasiku – OK Computer od Radiohead (vyšlo pod názvem Radiodread). Oba výsledky dopadly skvěle!

LEPŠÍ NEŽ ZOMBIE
Coververze může být nepovedená, může původní skladbu parodovat (na to je specialista Weird Al Yankovich), nebo zneužívat, nikdy by ale neměla jen sprostě recyklovat. Vzpomeňte si na film Jako vejce vejci (v originále Multiplicity, 1996), ve kterém se Michael Keaton nechal naklonovat. Každá z jeho „verzí“ ale měla vždy nějakou chybičku, což jim dodávalo určité kouzlo. Klony jsou vlastně pořád lepší než zombies, chodící mrtvoly bez kousku duše.



text Karel Veselý  foto Universal, EMI, Warner Music, SONY BMG, archiv

---