Drug stars: Závislost, léčba a následky

„Chtěl jsem si dokázat, že to můžu dělat a zůstat živ," komentuje lapidárně své vražedné heroinové období 1970-74 Eric Clapton. „Bylo to něco na způsob Jo, jsem muzikant a tohle muzikanti prostě dělají." Na turné k albu Violator (1990) si zpěvák Depeche Mode Dave Gahan uvědomil, že to, po čem touží nejvíc, je - dle vlastních slov - „vytěžit z života tu největší krásu". Měl za to, že svůj rock´n´rollový styl života zatím zdaleka nedohnal k potřebnému maximu. „Skočil jsem po hlavě do ohně a myslel si, že to bude sranda," říkal poté a při vzpomínce na onu dobu mu mimoděk tělem projel třes. Před šesti lety, když Stone Temple Pilots prodávali doma ve Spojených státech miliony alb svého debutu Core, zamiloval se jejich zpěvák Scott Weiland do téže mrchy a uslyšel totéž volání zrádné Sirény. „Nažral jsem se smrti. Trpím dodnes," říkal nepokrytě a střídal jedno sanatorium za druhým, léčbu dobrovolnou s nucenou. Nikdy už nenalezl potřebný životní klid. Byl vykolejený. A to byl ten lepší případ, přihlédneme-li k faktu, kolik heroinových závislosti pouze z řad veleznámých hudebních osobností skončilo tragicky. Ty ostatní spočítat nelze. Již v roce 1975 převedla britská ošetřovatelka Joyce Ditzler dvanáctibodový program (viz níže) pro narkomany a alkoholiky ve Velké Británii a zřídila dnes známé a respektované léčebné a rehabilitační centrum Farm Place. Program je to v důsledku prostý a nijak revoluční, jak by se mohlo v kontextu částečně či zcela vyléčených na první pohled zdát. Počítá totiž v prvé řadě s maximální spoluprací klienta a jeho opravdovou chutí a svobodnou vůlí zbavit se zhoubné závislosti, u známých hudebních osobností hraje podstatnou roli ještě další aspekt - veřejná exponovanost. Scott Weiland říkal: „V té době pro mě bylo nejdůležitější, jak vypadám, jak mluvím a jak se chovám, jak mě lidi vidí a co o mě říkají. Byla to paranoia, protože jsem byl příšerně sebestředný, myslel jsem jen na sebe. Drogy jsem bral proto, abych utlumil nepříjemné myšlenky a zbavil se všedních problémů, které se tím hromadily. Nějakou dobu to fungovalo. Jak jsem vzal poprvé heroin, okamžitě jsem vycítil změnu. Místo toho, abych se někam ukryl před světem, kde na mě každý civí a mluví jen o mně, jsem naopak cítil obrovskou úlevu a sebevědomí."

Kolik hlav, tolik individuálních osudů a zkušeností, známé hvězdy mají ovšem mnoho společného. „Když ti leze do prdele padesát tisíc patolízalů, nemá to s realitou nic společného,“ říkal Dave Gahan. „Ale na druhou stranu, co je skutečné? Co je normální? Kde je ta hranice? Díky heroinu jsem se cítil jako nikdy předtím. Cítil jsem se absolutně bezpečný, nepřemožitelný. Fantastická euforie. Ale v určitou dobu se prostě musíš vrátit zpátky. A najednou to nejde. Byl jsem ztracen a nesmírně mě to vyděsilo. Nepřeji nikomu, aby se dostal do takové nebezpečné hloubky, protože pak už je jenom... bolest a hrůza." A tak končí muzikanti v sanatoriích. Mnoho z nich prostě proto, že tvorba hudby klade stále stejné sugestivní otázky, zatímco se příslušný životní styl nerýmuje se střízlivým, asketickým způsobem života. Možnost, že se návyku zbaví a naleznou jakýs takýs klid, aniž by změnili zaměstnání, je pak přímo závislá na kvalitě a potenci klinik jako bylo zmíněné centrum Farm Place nebo jeho sesterského sanatoria The Priory. To je však jen důsledek nekonečných hodin setkání a poradenství, ať už veřejných či anonymních. Ve středu všeho je pak onen slavný dvanáctibodový program.

ZÁVISLOST JAKO NEMOC
Krátce po druhé světové válce se na Hazelden Clinic v Minnesotě sešli renomovaní britští, kanadští a američtí psychiatři, aby se pokusili shrnout své myšlenky do určitého programu na principech léčebného a odvykacího procesu Alcoholic Anonymous, který byl založen v roce 1935 v Kronu ve státě Ohio. Dnes je tento kodex pro svou nepopiratelnou úspěšnost téměř posvátný a mnoho částečně či zcela vyléčených alkoholiků a narkomanů z řad hudebních hvězd jej ve svých postléčebných interview neopomenou připomenout. O co se jedná? Mnozí by byli po přečtení onoho dvanáctibodového principu notně zklamáni, protože jde ve své podstatě o neochvějnou víru nejen v sebe sama, ale i v Boha (či jakoukoli vyšší moc), které/mu můžete svěřit svou vůli a po soukromém, duševním inventáři (očistě, modlitbě) upřímně a vroucně toužit po změně. Funguje to. Častěji, než se zdá.

„Jsi závislý už ve chvíli, kdy se narodíš,“ řekl Dave Gahan v roce 1996, kdy se vrátil ze sanatoria v kalifornském Marina Del Rey, kde pobýval pouhé tři dny před sebevraždou i Kurt Cobain. „Rozdíl mezi tím, jestli jsi narkoman, máš AIDS nebo rakovinu, je to, že nemoc závislosti JE léčitelná. A to je obrovský rozdíl. Ani ve snu mě nenapadlo, že alkohol ani drogy nemám pod kontrolou. Ale neměl jsem je. A pořád nemám. Nikdy nebudu mít.“ Gahan narážel na první bod kodexu, který praví „Uvědomil jsem si, že jsem proti své závislosti naprosto bezmocný“. Scott Weiland, který se léčbě na základě programu podrobil v roce 1999 v losangeleském vězení, řekl: „Najdeš v tom zdroj vnitřní síly, jako třeba víru ve vyšší sílu a moc.“

A to je právě síla onoho kodexu: závislost je považována za nemoc, pacient si připustí vlastní lidskou slabost, uvědomí si moc vyšší síly. Poté dochází k uvědomění si škod, pochybení a bolestí, které způsobil, a pokusí se je napravit. Science Fiction? Pod tímto léčebným programem, který tolik staví na psychologických aspektech, jsou podepsány největší světové kapacity v oboru psychiatrie i praktické medicíny. „Strašně lituju toho, že jsem způsoboval lidem kolem sebe tolik bolesti,“ dodal Weiland.

„Bylo mi jedno, komu ublížím,“ říkal Gahan, „jen jsem nechtěl ztratit syna.“ Po logickém zmrtvění a apatii dochází k průniku pozitivního světla do života. Marti Pellow, někdejší frontman Wet Wet Wet se zbavil závislosti na heroinu právě díky centru The Priory a prohlásil: „Svět je tak nějak lepší, když v něm žiju i já.“

G(ood) O(rderly) D(orection)
„Ten dvanáctibodový program je příšerný,“ říkal Ozzy Osbourne, dle svých slov stále ještě „rekreační“ narkoman, před lety však těžký závislák na heroinu. „Uvědomění si nějaké vyšší síly pro mě nebylo lehké, nejsem žádný mormon. Ale ať se propadnu, jestli mi to nepomohlo.“ Ozzy byl, stejně jako Gahan, Clapton či Wieland, velkým zastáncem a propagátorem programu Narcotics Anonymus (NA).

Joyce Ditzler, která v polovině 70. let začala aplikovat dvanácti program ve Velké Británii, říkala: „Závislost má své kořeny v přírodě, ne ve výchově. Když jsi závislý, nemůžeš brát drogy rekreačně. Buď bereš a jsi nemocný, nebo nebereš a jsi vyléčený.“

K námitkám, že dvanáctibodový princip je až příliš religiózní, vysvětlovala: „To není kult. V několika se jasně praví – Bůh, jak ho vnímám já, jak mu rozumím já. Já, jako nemocný, závislý. Není mi vnucováno žádné dogma, jen existence vyšší moci a sály, které můžeme vložit na bedra naše trápení.“

„Může to být pták, vesmír, cokoliv mimo tvé ego,“ doplnil Gahan, „Vím, zní to trochu divně. Sezení v kruhu, naslouchání druhému, tleskání někomu, kdo je už týden čistý a podobně. Ale věřte mi, je to fantastické, vidět někoho, kdo se začal zase čistě oblékat, neklopí zraky k zemi, dokáže se usmát. Já programu NA vděčím za všechno.“

„Když jsem uslyšel slovo bůh, tak jsem neměl zájem, zpočátku mě to dost odrazovalo,“ píše ve své autobiografii Marc Almand. „Uvědomil jsem si, že budu obklopen náboženskými fanatiky. Terapeut mi však řekl, že to slovo GOD vlastně znamená Good Orderly Direction (dobře uspořádaný směr – pozn.) a to už mě chytlo. Bůh může být příroda, Bůh může být hudba, Bůh mohou být lidé, kterým se můžeš svěřit se svými trably.“ „Nejhorší je pocit uniformity, ten ti našeptává, abys dělal všechno jinak. Jenomže pak se i ze závislosti stane uniformní, jednolitá záležitost,“ dodával Gahan, „Zpočátku jsem nesnášel ten pocit, že jsme všichni z jednoho místa, chováme se stejně, těší nás stejné věci, serou nás stejné věci…“

Samozřejmě, kromě onoho oslavovaného kodexu, nad kterým se může mnohý ušklíbat, existuje oblíbená substituční (náhražková) péče. Při odvykání heroinu se ordinuje methadon: „Zachránil mi život, protože jsem to nemohl vydržet,“ vzpomínal Nick Cave, který se léčil v roce 1988 v britském Weston-Super-Mare, v jedné z původních klinik Joyce Ditzelerové Broadway Lodge. Neutralizátory abstinencí mohou být i různé opiáty, osvědčila se i ušní akupunktura, aromaterapie či orientální metody bizardních názvů jako třeba shia-tsu.

Tyto více méně konkrétní substituční léčby se však mohou postupem času vyvinout v bizardní „programy“, které zavánějí úsměvným šarlatánstvím, nezřídka stupiditou. V roce 1994 Shannon Hoon, frontman Blind Melon, zkoušel odvykat kokainu (který ho o rok později stejně zabil) tím, že procházel kolem domu s medvídkem v náručí, aby se tak „vrátil do mládí a pocítil hřejivou náruč matky.“ V roce 1989 poradil Eltonu Johnovi , aby své obsesi – kokainu – naspal osobní dopis a vyvázal se z jeho služeb. V listu se mj. pravilo: „Prodal jsem všechna auta, dokonce i letadla, jen abych tě získal…“

PENÍZKY LÉČÍ VŠE
Obecně ale platí, že nejrychlejší pomocí – ne však vyléčení – se ti dostane, když jsi bohatý nebo když tě zavřou. Soukromé apartmá v centrech typu Farm Place nebo The Priory vyjde na víc než dva tisíce liber týdně, k čemuž se přidávají další horentně placené postléčebné péče, služby a konzultace. Pro rockovou hvězdu žádný problém. Co zbytek? „Když pácháš zločin a jsi navíc narkoman, dostane se ti většího a rychlejšího servisu, než když jdeš k normálnímu doktorovi. Jinak se může stát, že i akutně závislý narkoman, který se chce léčit, čeká až rok na potvrzení o nutnosti léčby,“ říkal Bill Puddicombe z centra amerického Phoenixu. Pro mnoho lidí se tak samozřejmě „motivační okno“ zavře a navrací se k běžnému užívání narkotik. V horším případě umírají na předávkování. Charitativní organizace nemají dost finančních prostředků. Bludný kruh.

V hájemství slavných muzikantů je všechno „v pohodě“. Marc Almond za svůj rehabilitační pobyt nemusel vůbec otevřít svou naditou peněženku, všechno zacvakala firma: „Léčba drogové závislosti je pro firmu jen marketingovým výdajem, s nímž se počítá. Hvězda poté opustí léčbu čerstvá a plná života, se spoustou historek o drogovém pekle v podpaždí…“

Ozdravný efekt je ovšem nepopiratelný, ať už krátkodobí nebo déletrvající,, někdy i permanentní. Předchází mu však nezřídka nelidský zápas s vlastní vůlí a psychikou. V roce 1974 byl Eric Clapton na heroinovém dně. Jeho přítel, kytarista The Who Pete Townshend jej dokopal k terapii, spojené s ušní akupunkturou, a bluesman dokázal heroin vymazat ze svého života. Na plných osm let však upadl do neméně tak intenzivního alkoholismu. Definitivně se vykurýroval až v roce 1987. Okamžitě začal pomáhat stejně postiženým a, ironií osudu, stál i za léčbou Petea Townshenda, který bojoval s heroinem i chlastem! Clapton říkal: „Člověk pak jakoby najde své místo v životě. Jsem šťastný, že můžu pomáhat lidem, kteří mají stejné problémy, jaké jsem měl já. To, že jsem čistý, je zásluha mého nabytého pocitu zodpovědnosti vůči druhým. Kdybych teď zklamal, nezklamu jen sám sebe, ale ublížím spoustě dalších.“

SLAVNÉ HISTORKY DROGOVÉ
Když byla jeho závislost na heroinu na vrcholu, probudil se Dave Gahan nad ránem před dveřmi svého dealera. Peníze, boty a hodinky mu ukradli.

V roce 1970 napsal Elvis Presley seriózní dopis tehdejšímu prezidentu Nixonovi. Žádal v něm, aby byl ustanoven do funkce federálního agenta, protože má za sebou „dlouholeté studium drog a technik komunistického vymývání mozků." Filuta Elvis totiž věděl, že pokud dostane federální odznak a certifikát, bude si moci legálně pořídit zbraň.

V roce 1967 se při desetidenním acid-tripu John Lennon rozhodl, že si koupí ostrov, vehementně se dožadoval fiktivního ostrůvku, který dokázal přesně geograficky určit.

V září 1988 byl James Brown zatčen v Augustě, stát Georgie, poté, co naprosto zdrogovaný podnikl šílenou jízdu městem. Posledních pár kilometrů fičel pouze na prázdných pneumatikách, které postupně všechny vybuchly.

Když při vystoupení v Royal Albert Hall v roce 1969 upadl kytarista Janis Joplin Sam Andrews do bezvědomí v důsledku nezřízeného požití drog, vrhla se k němu legendami groupie Franka Zappy Suzy Creamcheeze a jala se ho oživovat pomocí... orálního sexu. Zdařilo se!

Bill Ward, bubeník Black Sabbath, byl v 70. letech permanentně pod vlivem drog a také cílem různých žertíků ze strany jeho kolegů. Tím neoblíbenějším bylo „zapálit Billa". Když jednou bubeník tahal z obřího jointa, podpálil mu Geezer Butler bujný plnovous. Ward se později vyjádřil, že onen „vousový kouř" bylo to nejlepší kuřivo, jaké kdy zažil.

Když byl Jim Morrison v roce 1966 v Los Angeles, byla jeho největším povyražením jízda autem po železničních pražcích pod vlivem drog a alkoholu.

V roce 1975 pozval Elton John celou svou rodinu, včetně dědečka a babičky, do svého domu v Los Angeles. Pak do sebe obrátil dvacet tablet vália a za výkřiku „Umírám!" skočil po hlavě do bazénu.

Courtney Love jednou řekla, že byla počata ve chvíli, kdy byli její rodiče pod silným vlivem LSD. „Asi proto jsem trochu divná", dodala.

Ozzy Osbourne si jednou vzal nějaké energetické a vitamínové pilulky, jejichž sekundárním efektem byla řádná erekce po dobu sedmi hodin! „Nic nepomáhalo. Dokonce jsem si lil na penis studenou vodu, ale bylo to jako zalévat kytku!“

Při kokainových parties Freddieho Mercuryho byli mladí hošíci „servírováni“ na obřích stříbrných podnosech zpěvákovi přímo do bazénu.

Brian Wilson prožíval koncem 60. let tak těžkou paranoiu, že se vůbec nekoupal. Bál se, co vyleze z odtoku.

V říjnu 1965 byli Beatles dekorováni Řádem britského impéria, John Lennon později přiznal, že se kapela v jedné z místností Buckinghamského paláce uklidňovala před ceremonií kouřením marihuany.

Martin Duffy (Primal Scream) jednou zjistil, že krvácí z řezné rány na zadku, kterou mu údajně způsobil někdo v davu při koncertu, na kterém byl. Po ošetření v nemocnici mu volal rozezlený kamarád a žádal omluvu a vysvětlení. Zkouřený Duffy totiž vtrhl na jejich večírek, pokoušel se vylézt na knihovnu a spadl na stolek. Jeden z rozbitých hrnků na kafe mu rozřízl zadek. Duffy si nic z toho nepamatoval.

V lednu 1980 se Paul McCartney vrátil do Londýna poté, co si odseděl devět dní v tokijském vězení za pašování marihuany „Už se trávy nikdy nedotknu,“ prohlašoval pateticky. 16. ledna byl zatčen s manželkou Lindou na Barbadosu. Za marihuanu. Druhý den po návratu na letišti Heathrow byl zatčen znovu. Z marihuanu.

Syd Barret, druhdy frontman Pink Floyd, si rád dával ráno LSD do kafe. Často dával acid i kočkám svého manažera.

Lemmyho libůstkou byl vždy mix speedu, cigaret Marlboro a Jacka Danielse. Doktoři ho jednou varovali, že se jeho matabolismus speedu natolik přizpůsobil, že by ho absence mohla zabít. „Pravdou je, že mě doktor varoval před výměnou krve, kterou kdysi prodělal Keith Richards. To, co mi proudí v žilách, totiž už není stoprocentní krev, ale chemická sloučenina mnoha komponentů.“

Ve svém nejintenzivnějším drogovém období s kapelou Birthday Party psal Nick Cave své texty a básně do notesu zakrvavenou jehlou.

Sid Vicious se v roce 1978 zavřel na záchodě jedním z členů Ramones. V jednu chvíli nasál do jehly směs vody, moči, zvratků a exkrementů z mísy a vpíchl si tento „great shit“ do žíly.

text a foto: archiv

---