Muzikantské poklesky kapel aneb nejstupidnější obaly desek

ALEŠ BRICHTA
Ráno ve dveřích Armády spásy (1996)
Své druhé sólové album si zasloužilý rocker-pamětník Aleš Brichta nadělil ještě předtím, než mu začala být ocelová kazajka Arakainu příliš úzká. Pak mnohem raději oprašoval Legendy a sem tam si s kamarády střihne kompilaci originálních fotbalových chorálů, což se vždy včas dozvíte z billboardů kolem dálnic a supermarketů. Poselství křečovité stylizace stárnoucího pána v luxusním fraku na liduprázdné ulici není ani s odstupem zcela jasné a autor nápadu se možná ještě teď chvílemi stydí. Zatímco rockerskou cílovou skupinu obal Rána zřejmě příliš nenadchl, leckteří gurmáni z řad foot fetišistů zcela jistě pookřáli nad detailem Brichtových bosých chodidel.

DAMIENS
Mám tě rád / Největší hity (2003)
Hlas Ládi Křížka dokázal být dle potřeby sametově hladký i kyselý jako Citron. Dokud se jeho majitel věnoval hutnějším formám projevu, bylo vše v absolutním pořádku. S přibývajícím věkem a ustupující soudností však začal L.K. pošilhávat spíše po světlech diskotékových ramp a tragédie byla na dohled. Protože peněz na složenky není nikdy dost, rozhodl se navíc do nových plánů zasvětit i svého bratra Mirka. Mix pečlivě pěstěné androgynní image, levných syntezátorů a předstíraného šimrání akustických kytar měl za výsledek kýžený kasovní úspěch. Sociologický průzkum někdejších fanoušků Damiens by možná zpětně odhalil řádku zajímavých faktů. I velmi volné definici dobrého vkusu byla jejich tvorba „vzdáálenáá“ na hony, o inkaso se však  líbezní bratři rozhodně bát nemusí.

HEIDI
Zlatej důl jsem přece já (2002)
Heidi Janků byla v 80. letech osvěžením zatuchlé i zatuhlé populární hudby a její plakát zdobil příbytky nejednoho studenta či brance. Hřejivé paprsky hudebního výsluní odmítla se změnou režimu opustit a dál zarputile hledá pro svůj specificky ječivý vokál jakékoli uplatnění. Po příšerných pseudotanečních remixech dávných hitů a koncertech pro převážně předškolní fanoušky zakotvila na přelomu tisíciletí u tzv. „western popu“. Mezi její největší úspěchy patří singl Když cowboy spí anebo záhadně pojmenovaná Co to tam šupoce (skladba č.7 na Zlatém dole). Hledat zmíněné songy v playlistech rádií je jako najít Heidi v kupce sena, její nespornou výhodou však zůstává, že když je načančaná, pro kamery některých televizí vypadá téměř přijatelně.

PETR SPÁLENÝ
Na týhle planetě už zůstanu (2001)
Skvělé ohlasy na roli Peróna v muzikálu Evita a i desetitisícové prodeje remasterovaných hitů posloužily Petru Spálenému k opětovnému zapálení tvůrčí pochodně. Ideálních podmínek pro návrat měla plně využít právě tato krátká deska s dlouhým názvem. Vcelku slušná kolekce nových skladeb však citelně utrpěla po zásahu cynického grafika. Hlava bez těla, mocný doutník, mafiánský knír a nekompromisně zrcadlové brýle totiž působí na každého potencionálního kupce jako nechtěná parodie. Mít k dispozici komiksovou bublinu, nezbývalo by než dokonat dílo zkázy větou „Nemáš bony, vole?“, kterou by mimochodem Spálený v reálu pronesl nádherným basem. S tím trvalým pobytem na „týhle“ planetě by si to měl možná ještě rozmyslet.

KERN
Women Hunters (1991)
Ikona moravského zábavného rocku s typicky dunivými bicími a slabostí pro snadno zapamatovatelné i zapomenutelné refrény se krátce po změně domácí politické situace rozhodla pro zásadní průlom za hranice. Zbrusu nové album Lovci žen bylo tehdy promptně otextováno anglicky a rozesláno šířit slávu Kern do zbytku světa. Nutno dodat, že na rozpačitém výsledku kerního snažení měl zcela jistě podíl i obal exportní verze, který spíše než jako pozvání k lákavému lovu na ženy působí jako nešťastný reklamní leták na víkendy metalové agroturistiky. Navzdory všem fyzikálním zákonům skupina stále funguje a v současné době chystá i bilanční koncertní DVD!

MICHAL DAVID & KROKY FRANTIŠKA JANEČKA
Děti ráje (1985)
Továrna doktora Janečka chrlila v dobách céček, plísňových džín a devizových doložek jednu sérii kolovrátkových hitů za druhou. Aktuálnímu objevu velkoprodukce logicky odpovídala velikost celého správného týmu (občas čítajícího až devět či více členů) i mizerná kvalita rychlokvašných obalů, povinně zpodobňujících kompletní Janečkovu smečku. Abychom nekřivdili – osamělým zábleskem investice byl sympatický nápad s použitím skupiny loutek i s nástroji na obálce desky Rodinná show (85). Ze stejného roku, jen o několik měsíců později, ovšem pochází absolutní vrchol nevkusu a trapnosti. Portrét příšerně oblečených a křenících se Kroků na krepovém trávníku u umělého ovocného stromu s plastovými plody, pózujících s umělými květinami a stejně neživými veverkami (!) by měl rozhodně figurovat v každé učebnici designu & fotografie pod názvem Tak takhle ne. I když by se to možná slušelo, jméno odpovědné redaktorky obalu se redakce iREPORTU z pochopitelných důvodů prozatím rozhodla raději nezveřejnit.

VÁCLAV NECKÁŘ & BACILY
My to spolu táhnem dál (1985)
Pop má mnoho podob a každá možnost vizuální prezentace poskytuje kreativním protagonistům široké pole působnosti. Pokusit se však v tomto konkrétním případě vystopovat jasné rysy hudebního stylu či uměleckých záměrů pětice Bacilů by pro neznalého pozorovatele mohl být nelehký a zapeklitý úkol. Předmňágovský námořnický obleček frontmana, kostým Pierota, cimrmanovský badatel a středověký dvořan, to vše pod přísným dohleden Jana Neckáře a korunováno ultramoderním digitálním fotem v horní části obalu! Achich ouvej. Chaotická směs, která měla na posluchače výstřednicky mrkat, ale ve výsledku jen směšně krčí rameny. Ke slyšení ovšem dodnes na vybraných rozhlasových frekvencích. Nejlépe kolem oběda.

KAREL GOTT
Mezi Vltavou, Donem a Dunajem (1973)
Kolísavá úroveň obalů dlouhohrajících alb postihla kdysi dávno i jinak velmi disciplinovaného profesionála Karla. Desáté výročí své kariéry oslavil vskutku mezinárodní deskou, kde za doprovodu bujarého bandu přetvořil k obrazu svému sérii lidových šlágrů v několika slovanských jazycích. Oslava druhé pětiletky v branži se pravděpodobně mírně protáhla a výsledkem je větší něž malý úsměv, nespoutaná radost b kontrastu a nepřítomnym výrazem panímámy v šátku, a tanec na stole v objetí se sólujícím primášem. Inu, když je o skleničku víc...


KAREL GOTT
Hudba není zlá (1973)
Důkazem toho, že rok 1973 opravdu nebyl pro Karla Gotta z pohledu grafického právě nejpříznivějším obdobím, je hned následující LP se srdečným a láskyplným názvem Hudba není zlá. Nejednalo se o nějaký propadák, nesmrtelnost hitů Přijela pouť či Kdepak ty ptáčku hnízdo máš hovoří i po letech za vše. Zlý by ovšem nemusel být ani důkladně dlouhý pohled na přední stranu obalu během nějakého divočejšího večírku ve znamení zakázaných substancí. Speciálně v době, kdy vinylový formát nabízel, ze kterého opravdu oči přecházely.


DALIBOR JANDA
V lásce nejsou mapy (1994)
Zálibou Dalibora Jandy jsou rozličné věštby a moudra, takže co se mělo stát, se nakonec opravdu vyplnilo a pro velký úspěch znovu sportovně oděný Janda vrací úder s dalším hitovým albem. Na rozdíl od kultovního Hurikána už to však s ním jede prudce z kopce a nezachrání to ani hymna pro mistrovství světa juniorů v kopané, ani podivně vyhlížející, zřejmě taktéž juniorský terénní motocykl, tentokrát pózující před šikmou zídkou oblíbeného venkovského sídla. Nicméně, nekamenujme proroky, sic se nám to vymstí. Není radno tropit si legraci z Dalibora Nostradama Jandy v roce, který on sám označil za přelomový: lidé totiž dle jeho dávného proroctví právě v roce 2005 konečně „pohrdnou taxisem“. A na příští rok se chystá obrovské vystřelování nadbytečných koňů hádejte kam... No na Mars!

DALIBOR JANDA
Co se má stát, to se stane (1992)
Dalibor měl vždy slabost pro kýčovité fotografie. S čestnou výjimkou debutového alba Kde jsi..., kde se kudrnatý vousáč prezentoval v akční motokrosové výstroji, se na obálkách jeho počinů s železnou pravidelností objevuje (ano, stále, bohužel) jedna nechutnější podobizna za druhou. Jako zkušený marketingový stratég má zřejmě za to, že na váhající fanynky nejlépe zafunguje např. ležérně odhalená mužská hruď v kontrastu s obří třípatrovou mísou tropického ovoce. A kde jinde uskutečnit ten odvážný plán než před krásně šedou kachličkovou zdí oblíbeného fitness centra, nejlépe v šarmantní plastové židli, právě když hodinky odtikají za deset minut tři. To se potom krásně prodáváme!

OLYMPIC
Vlak, co nikde nestaví (1995)
Hned na první pohled jde o kompilaci, která jakoby utekla z pokoutního výprodeje na periférii a není radno jí věřit. Ještě cestou k pokladně dostáváte neodbytný pocit, že místo slibovaného rock´n´rollu na vás dost možná ve výsledku vybafne spíše amatérsky pořízená verze notoricky profláklé odrhovačky Jede, jede mašinka. Tahle navíc nelogicky třímá v ruce mikrofon. Decentní obal pro anonymní neocountryový spolek třetí třídy, ale ostudný nápad pro kapelu věhlasu Olympiku. Během dlouhých let ve sužbě měl mašinfíra Janda na obaly většinou štěstí. Při rozhodování o podobě tohoto výběru mu ovšem nepochybně ujel vlak.

BÁRA BASIKOVÁ
Lhát se musí (1996)
Ano ano, žízeň je na nic, image je všechno. Ale když člověk neví kudy kam, výsledek je zákonitě tápání a zklamání. V půli cesty mezi rockovou osobitostí, relaxačními alby, obdivem k 60. létům a muzikálovým opojením se v touze po dalším dobrodružství objevuje drsné sólové album Báry Basikové, nahrané s partou mladých hlasitých muzikantů. Texty neznají kompromis, fotografie uvnitř jsou odvážnější než kdy jindy, ale po pár měsících projektu nevěří už téměř nikdo. Zůstává jen vzpomínka na nejhorší obal její kariéry, s hadím syčením, přepálenými barvami, přehnaným líčením a nepřehledným písmem. Ne ne, lhát se nemusí...

text: Filip Tomášek, foto: archiv

---