Cenzura rock'n'rollu aneb svatá válka farizejských

„Časopis Hustler je volně k dostání ve všech amerických supermarketech a v každém jeho čísle je více sexu a násilí než v celé historii metalu.“ (Ros Smallwood, manažer Iron Maiden a W.A.S.P., září 1985)

Chtělo by se věřit, že je samovolnou, úzkostlivou obranou „civilizovaného“ lidstva před jeho opětovným pádem do temných barbarských věků, ale dle všech průvodních jevů tomu tak není. Ani nemůže být. Normy a formy chování jsou založeny na mínění masové konformity a očekává se, že každý bude tyto obecně platné parametry ctít a pohybovat se v jejich rámci. Tyto parametry slouží k zajištění pokračování celého společenského zřízení, tedy jeho systému a ústrojí. Ve své podstatě se však jedná pouze o nebezpečné zjednodušení reality, o její hrubou přeměnu v obecně vžitou uniformitu, což má za následek apatii a bezmocnost jednotlivců – článků ústrojí a poté paradoxně naprostý morální základ. Had, který se sám požírá. Jakákoli pofidérní, nepsaná norma určité morální příslušnosti se pak ústy a mocí jejich hlasatelů a strážců logicky mění v bič, který se postupem času šlehá hlava nehlava, padni komu padni. Mluvíme o zneužívání moci ve jménu udržení civilizace v mezích kodexu slušnosti a morálky, bez nichž není možný vývoj. Kdo si zosobňuje toto právo? Dav nemůže – je tupý, bučí, potřebuje svého pastýře, to je historicky doložena nesčetněkrát. Pak tedy určitá skupina osvícených anebo... jedinec, ten nejosvícenější, tedy absolutista. Je z toho pak hodně pláče, nedorozumění, revolt a odbojů, skála se drolí, až padne. Pak nastupují další osvícenci, nutně ještě osvícenější. Nekončící bludný kruh světélkuje mrtvolným fosforem. Protože – a to je stejně nevyhnutelný, jako děsivý fakt – zákon akce/reakce platí ve vztahu cenzor versus umělec stonásobně. Nůžky se rozevírají stále víc a víc, jednoznačně negativní dopad jakékoli knuty na svobodomyslnost je příznačně kontraproduktivní. Jestliže se v padesátých letech morální mesiášové káceli hrůzou při pohledu na jemně eroticky vyzývavý jevištní postoj Elvise Presleyho, dnes mají co do činění s tzv. snuff pornozáznamy, v nichž v rámci „uměleckého“ sadomasochistického efektu dochází k faktickým bestiálním vraždám. Jistě, nesměšujme hrušky a jablka. Základní kodex desatera božích přikázání – jako nejstarší obecně platná s vírou v starozákonního Boha-Otce – je v určitých bodech nezpochybnitelný. Nezabiješ, Nesesmilníš a některé další jsou nenarušitelnými, přirozenými aspekty, které každý rozumně uvažující lidský jedinec přijímá jako nejsamozřejmější zákon, nebere je jako sekeru samozvanců, kteří se mu snaží vnutit svůj názor jako jediný správný. V těchto případech však mluvíme o trestných činech. Ale! Co neustálé nepolevující pokusy obviňovat rockové kapely a interprety z přímého vlivu na sebevraždy a vraždy? Už sama existence rocku a heavy metalu je trestný čin, chtějí křičet arbitři ethosu. Audiovizuální umělecké projevy, v nichž je násilí předváděno stylizovanou, trikovou formou, stejně jako projevy verbální, však trestným činem nejsou. A nastává kardinální problém, jádro pudla, zakopaný pes, prostě malér. Činy netrestné nepodléhají právní moci justice a exekutivy, v demonstraci jinak nelze, to by bylo přece směšné. Krásně bolševické. Proto – v touze vystavovat na pranýř právě tyto netrestné činy, o kterých ale tak nějak podvědomě tušíme, že ohrožují morálku a stabilitu – se vytváří úrodné pole pro fungování různých více či méně kompetentních rad, výkonných skupin, oněch strážců morální čistoty. Nebyli zvoleni přímo davem zdola (ten je, jak výše uvedeno, tupý, bučí a potřebuje pastýře), ale byli ustanoveni, jmenováni či – v horším případě – působí naprosto samovolně. Stádo je bere, protože tak nějak mluví za něj, vede jej a ukazuje mu kudy k brodu či k zelenějším pastvinám. Morálka ochráněna, stabilita udržena, patlalové vymrskáni z města. Že s nimi často i umělci v pravém slova smyslu? Když se kácí les, lítají třísky.

PENIS PRESLEY
Mluvíme-li v souvislosti s morální přípustností o rockové, povšechně rock’n’rollové hudbě, jsou obě v úvodu položené otázky na téma definice umění a morálky neobyčejně živé. Definovat nedefinovatelné už léta praktikují ony samozvané skupiny moralistů a je v tomto případě jedno, jestli mluvíme o establishmentu bolševického typu tvrdé ruky či o pokrytecké demokracii amerického vzoru.  Křižácké skupiny, vydávající se za svědomí národa, jsou navíc aktivnější v západoevropských demokratických zřízeních, protože v systémech zastrašujících režimů komunistické nadvlády perfektně funguje samoregulace a autocenzura. Tady se nikdo svobodněji projevit nesmí, jinak hlava dolů. Na západě se projevit může kdykoli a jak chce – pak je ale zákonitě štván a... hlava dolů. Ne, je nezpochybnitelné, že úhel pohledu na morální přípustnost rocku v nejmenším nezávisí na společenských zřízeních, podstata zůstává stejná, jen forma pranýřování se logicky liší.

Problém sahá hluboko do padesátých let, od té doby je rocková hudba a její multimediální projev neustále konfrontován s revizionismem a represí. Pro mladší generaci, kterou jen tak někdo nemůže vyvést z míry, bude těžko pochopitelné a groteskní, že v USA již v polovině padesátých let označily některé vlivné konzervativní skupiny Elvise Presleyho za morální perverzi. No a co, řeknete si? Tyto jedovaté sliny totiž spustily lavinu žluče, v níž se pozdější král rock’n’rollu téměř utopil a nějaký čas trvalo, než zpěvák mohl do televize a na pódia. Je třeba si uvědomit, že dnešní oblíbená komerční páka bezcenných nýmandů (i opravdových umělců, samozřejmě) zvaná negativní reklama, měla teprve rozkvést do své pozdější krásy a popularity. Tato hluboce zakořeněná touha vyrvat rock i s kořeny a vyhnat ho z „ráje“ má svůj neoddiskutovatelný původ ve striktně křesťanské struktuře západní civilizace. Křesťansko katolické, nutno mírně upřesnit. Zkostnatělá a dogmatická aplikace Bible je totiž nejpříznačnější, pominu-li religiózní sekty typu Svědků Jehovových, Moonistů a dalších, kde se jedná o biblický výklad jednoznačně účelový právě pro vatikánský  stolec. Z toho pak implicitně vyrůstá otevřený spor mládí versus stáří, jehož jedním z efektů je v případě církve i fakt, že se tato neustále potýká s nedostatkem „mladé krve“, pro níž horuje, ale fakticky jí znemožňuje přístup, neboť neustále svrchovaně utíná jakoukoli komunikaci. Jednou z prvních a zdaleka ne posledních svévolí fundamentalistické křesťanské lobby vůči rockové hudbě bylo naprosté zrušení kabelové televize (kvůli MTV) ve městě Weymouth, stát Massachusetts, v roce 1985. jsou samozřejmě výjimky v případech umírněnějších a otevřenější evangelických církví, v nichž také funguje největší procento mladých lidí v kontextu církve jako celku, klasickým příkladem pro tuto úvahu jsou časté folk- či soft-rockové koncerty přímo v kostelech či modlitebnách, symbióza světskosti a duchovna v praxi. Ale to jsou výjimky v celkově ponurém stavu institucionálních církví konce tisíciletí.

KASTRACE DÉMONA
Rocková hudba je vředem na naoko zdravé pleti společnosti. Hyzdí ji, rozrušuje. Jejím krédem je, řečeno slovy punkových Generation X, „mládí, mládí, mládí.“ Sex, drogy, chlast, mejdany, to vše tvoří nedílnou součást hudby, textů a image. Těmito atributy vyzývá rock na souboj společenský establishment, stává se semeništěm jevu, který můžeme přikrýt jedním slovem -  rebelie. Skoro by se chtělo napsat, že by tomu mělo být logicky jinak, tedy že by měla jít do útoku společnosti proti tomu, co ji vytrhává ze slastného spánku, ale bohužel pro hlavy pomazané tomu tak není. Systémy – od prvobytně pospolného, až po dnešní – tu jsou odnepaměti, rebelie – a mezi nimi i rock – jsou pak důsledkem, nikoli příčinou. Důležitým slovem je pak image, protože rebelovat se dá i bez důvodu, právě pro udržení jisté vzrušující slupky, pod kterou se interpret či kapela skrývají. Ale to je jen samoúčel, jedna z větviček košatého stromu. A ano, známé je i umění samoúčelné. Stejně jako samoúčelná nesmysl, to jsou průvodní jevy jakéhokoli „hnutí“. Rockem je nakažen dav a proto je jím ohrožena stabilita systému, mimo jiné tedy korýtko oficiála. Jedna z forem věčného boje mezi historickým „pořádkem“ a soudobým „chaosem“. Tato disproporce prostě a fakticky existuje, stejně jako existují horliví aktivisté i úředně ustanovené kliky, jejímž jediným cílem a pracovní náplní je kastrace démona zvaného rock’n‘roll.

DEMOKRATICKÁ CENZURA
Společně oficiálně zaštítěná a cílená kampaň proti rockové hudbě začala na přelomu 70. a 80. let, samozřejmě v době, kdy rock vysublimoval v doposud nejkontroverznější a nejdémoničtější subžánr – heavy metal a ruku v ruce s ním příslušné undergroundové i oficiální specializované tiskoviny, které sloužily k jeho podpoře. V roce 1984 se rozhodla firma Capitol Records nepustit do oběhu singl losangelské skupiny W.A.S.P. s názvem Animal (Fuck Like A Beast). Zdůvodnění se opíralo o zjištění, že se „nejedná o ’normální’ píseň s obscénní slovní výplní. Je to píseň o animálním sexu, prostém citu a lásky, což může mít na mladé lidi velmi negativní vliv“. V téže době odmítla obchodní síť WH Smith distribuovat šedesáté páté číslo britského časopisu Kerrang!, ne jehož titulu se vjímala “hamletovská“ studie frontmana W.A.S.P. Blackieho Lawlesse s lebkou a krví. A jen pár týdnů poté tehdejší distribuční společnost HMV vyčistila obchodní regály od alba Venom At War With Satan. Všechny tři případy, které se staly prologem k pozdějšímu zintenzívnění tažení proti rocku a heavy metalu, měly jednu společnou důležitost. V žádném z nich se totiž nejednalo o svobodnou vůli či morální prozření výkonné firmy, ale o její strach z trestního stíhání ze strany výše postavených právních složek. Ačkoli byla tehdy (organizace PMRC dosud neexistovala, viz níže) taková možnost spíš teoretická, přesto to stačilo, aby tři vlivné a respektované firmy stáhly uši a vstrčily hlavy do písku. Nastoupil faktor strachu, diktovaný společenskými náladami a politickou realitou. Matně to připomíná dvě kauzy z filmového prostředí. Vynikající herec Gregory Peck se objevil v hlavní roli skvělé adaptace Seltzerova satanského románu Omen (u nás je k vidění pod názvem Omen: Přichází Satan). Na nátlak veřejného i mediálního mínění se poté od snímku – znovu připomínám, že skvělého- distancoval a v pokračování se samozřejmě neobjevil. Obecná “norma” přinutila Pecka – chtěl-li být i nadále aktivním hercem – dát ruce pryč od „morálně zkaženého“ díla. Totéž v bleděmodrém předvedla o osm let později rovněž známá herečka, Francouzska Catherine Deneuve poté, co si zahrála hlavní roli (mimochodem po boku Davida Bowieho) v hororu The Hunger (Hlad, 1984). Hlavně být z obliga.

V Anglii poloviny 80. let existoval pouze jediný zákon, který by mohl být v právní válce proti amorálnosti rocku využit – tzv. Obscenty Law (Zákon o obscénnosti). Šíře jeho výkladu a aplikací v sobě skrývala nebezpečí, že by mohl být zneužit ve prospěch cenzury. Tento zákon měl být záhy posílen o další složky, preambule a v neposlední řadě o jistou organizaci, aby nejen „mohl být“, ale prakticky byl nepokrytou cenzurou.

PMRC – VE JMÉNU MRAVNOSTI
Zhruba v téže době byla americká firma Mercury Records donucena vyměnit vnější obal za vnitřní na albu Love At First Sting německých Scorpions, ačkoli mnohem provokativnější přebaly předcházejících alb Lovedrive či Animal Magnetism prošly bez povšimnutí. Nastoupil další faktor – faktor nevyzpytatelnosti dopadu ruky cenzorů. Nikdo nevěděl dne, ani hodiny.

To vše mělo být fatálně posíleno institucí PMRC (Parents Music Resource Center), která spatřila světlo světa v USA v roce 1985 a záhy se stala noční můrou rockové hudby. Začala rocková alba bodovat v tzv. stupnici přípustnosti a chtěla nutit firmy, aby příslušné desky opatřovaly nálepkami upozorňujícími na škodlivost a závadnost obsahu a dokonce se snažila o zavedení nálepek-certifikátů v této podobě: X – obsah rouhavý a sexuální, D/A – glorifikace drog a alkoholu, O – okultismus, V – violence, tedy násilí atd. Odkud se PMRC vzala? Založily ji vlivné paničky z Washingtonu, zhusta chotě vysokých představitelů vlády a senátu, Mezi zakladatelkami byla kupříkladu Susan Baker, žena tehdejšího šéfa bezpečnostních tajných služeb Jamese Bakera nebo Tipper Gore, manželka senátora a nynějšího kandidáta na úřad amerického prezidenta Ala Gorea. V tomto světle se jednalo o nesmírně vlivnou a mocnou organizaci, byť nikdy řádně nezvolenou ani nejmenovanou. Svědomí národa se nemusí volit, to prostě buď je, nebo není, že. Jedna z nejmenovaných členek tohoto ansámblu morálky na přímý dotaz o co vlastně této organizaci jde, odpověděla: „Cítíme se být prodlouženou rukou všech matek, které potřebují, aby jim někdo řekl, co svým potomkům kupují. Jestliže dítko poprosí rodiče, aby mu koupili třeba album Purple Rain (Prince, 1983 –pozn.) a oni tak z lásky k dítěti učiní, musí se pak třeba vypořádat s textem ve skladbě Darling Nikki. Nejsme cenzorská advokacie, to vůbec ne, chceme pobídnout příslušný hudební průmysl, aby prováděl tento monitoring sám...“

Apel se ujal, firmy brzy samy ochotně přistoupily na tento skrytý příkaz, heslo znělo “hlavní je být z obliga“. Mocná PMRC interpelovala v senátu 19. září 1985 průchod zákona o nutnosti přelepek na albech, upozorňujících na závadnost obsahu. Pod ohromným tlakem RIAA (Record Industry Association Of Amerika – zastřešující orgán hudebního průmyslu v USA) kapitulovala a doporučila nahrávacím a vydávajícím firmám umisťovat přelepky tam, “kde je to odůvodněné“. Úsměvným důsledkem je kupříkladu i to, že o patnáct let později nespatří téměř žádná rapová či hip-hopová deska světlo obchodu, aniž by nebyla opatřena známým stickerem Parental Advisory.

“Tato situace není vůbec nová,“ řekl tehdy Blackie Lawless, “když jsem se přistěhoval do Hollywoodu, pár známých herců mi říkalo, že to samé zažili v padesátých letech, kdy pořádal tyhle ‘hony na čarodějnice’ Joe McCarthy. PMRC nejsou nic jiného než McCarthy v sukních, který se pokouší zpochybnit základní článek americké ústavy – právo na svobodu vyjadřování.“

Blackie a ostatní, kteří vedou s byrokratickými cenzory dobrého vkusu boj dodnes, měli samozřejmě pravdu, ale ono crowleyovské “dělej si, co chceš“ připomíná ze všeho nejvíce Hlavu 22 Josepha Hellera a má poněkud bludný kořen. Právo a svoboda jednoho končí tam, kde začíná právo a svoboda druhého. To podepisuji. Ale to se zase pohybujeme v intencích trestných činů, od vraždy či loupeže až třeba po nepodloženou pomluvu a ne v rámci obálek desek, časopisů a textů písní. Fragment “všechny ženský jsou děvky“ tak ctihodné ženštiny z PMRC určitě mohou, ale také nemusí vztáhnout na sebe či na ostatní americké ženy, ale jistě, nabízí se to. Účelový výklad vágních a nekonkrétních pojmů jako obscénnost, špína, ohavnost, ošklivost atakdál – toť faktor třetí. Faktor účelu z moci úřední, požehnané obecným morálním kodexem společnosti.

KDO JE KDO
Sněhová koule začala nabírat obrátky a další vrstvy, došlo k dalšímu fenoménu. Ve své podstatě trapná, ale z hlediska zoufalých rodičů víceméně logická snaha obvinit za sebevraždu či vraždu vlastních dětí konkrétní kapelu a interpreta, jehož byla oběť či pachatel příznivcem. Po několika desítkách případů v hlavní roli třeba s Ozzym Osbournem, Mötley Crue, Judas Priest, Sepulturou, Megadeath, dokonce s Ratt(!) vše vrcholilo v roce 1998, kdy se po dubnovém masakru, který spáchali na svých spolužácích v jedné denverské škole dva výrostci opřely příslušné instituce a média do Rammstein a hlavně Marilyn Mansona. Už tedy nejen přelepky či stažení z podeje, ale rovnou krvelačný soud. Byli t a jsou právě tito rouhavci, neznabozi a bastardi z čeledi rockové, kteří byli schopni uspořádat tak gigantické akce jako třeba Band Aid, USA For Africa, či Live Aid a ukázali takzvaným decentním moralistům, že hudba spíš pomáhá, když jsou duše a srdce svolny. Kde byli tito strážci mravů a pokroku, když Africe vyhřezlo hladové břicho až někam k italským břehům, když zemětřesení rvalo Mexico City ze základů, když záplavy téměř pohřbily Bangladéš, když bylo třeba operativně pomoci Kosovu? Rozebírali Coverdaleův text k Side It In nad banánovým sendvičem a šampaňským? Počítali lebky na obalech desek  Törr? Odváželi k expertíze klipy na Medvídka a Panice? Anebo přikrývali prsa ženám na Rubensových obrazech v Louvru? Přemýšlejme o tom.