Vydáno 24.02.2012 | autor: redakce
Lesk a bída rock’n’rollu (II)
 - Mick-Jagger-and-Keith-Richards.jpg)
Nad nekonečným obilným polem vykukují další plody nabité, i zcela plané klasy: tragický osud bouřliváka Jima Morrisona, zrod Led Zeppelin, smrt Kurta Cobaina a vraždy černých gangsta-hřebců, Beatles na Shea Stadium, dělostřelecká artilerie AC/DC a… bazén ve tvaru láhve whisky.
SMRT KURTA COBAINA
Konec hudby, The End Of Music, tak nazval Kurt Cobain svou vlastní nahrávací společnost. Pro mnohé byl okamžik, kdy byl nalezen s prostřelenou hlavou dnem, kdy zemřela hudba. Ta však jen tak lehce neumírá, proto nastal po počátečním stádiu hlubokého šoku opět “business as usual”. Pár jednoduchých faktů: Nirvana byla punková kapela s ostře vyhraněnými postoji proti establishmentu. Ty měly svůj nepokrytý původ v pravicové Reaganovládě Spojených států 80. let, kdy kapela vznikla v depresivně industriálním městečku Aberdeen na americkém severozápadním pobřeží. Jako mnoho jiných před ním, i Kurt Cobain chtěl vyjádřit svůj odpor k okolnímu světu (a v neposlední řadě i k sobě samému) tím, že prostě zapojí kytaru do elektriky a zařve. Tím mnohé paralely končí. Kurt v prvé řadě vládl sugestivním hlasem a nečastou schopností dotknout se zpříma lidské duše. A v neposlední řadě našel ve svých spoluhráčích Novoselicovi a Grohlovi perfektní sidemany v plánu “rozbít jakoukoliv rock’n’rollovou formu, která kdy existovala”. Tato slova vykřikl Kurt na sklonku roku
O necelé dva roky později byla z Nirvany komerčně nejúspěšnější rocková kapela na světě. Jejich koncerty v té době byly oslavou destrukce a nejčiřejší energie a na Cobainově kytaře se skvěl tento nápis “Vandalismus - nádhera jako kámen v ksichtu policajta.” Všichni byli šokováni úspěchy této kapely, nejvíce sám Cobain. Uvědomil si, že sláva a majetek se nerýmují se štěstím, že ho naopak přivádějí do stavu nejhlubších depresí. Cesta do pekel byla otevřena dokořán. Předávkování drogou v Římě, což byl ve světle pozdějších událostí téměř zcela jistě tehdy ještě nepovedený pokus o sebevraždu. Od Dylana Carlssona si nechává obstarat pistoli (“Na obranu, víš…”). Další pokus o sebevraždu v protidrogovém sanatoriu, kde se naposledy setkává se svou dcerkou, naposledy hovoří s manželkou Courtney Love. Pár posledních dní. “To je příšerná tragédie… proč tam nikdo nebyl? Kde byla jeho žena? Kde byli jeho přátelé?”, prohlásil v květnu 1994 Henry Rollins. Kurt byl ve svých posledních chvílích naprosto sám a opuštěný. Tak opuštěný, že když ho elektrikář Gary Smith objevil ráno 8. dubna 1994 v jeho seattleském domě, bylo konstatováno, že ke skonu došlo nejméně o dva dny dříve. Renomovaný patolog pak dokonce určil datum smrti na 5. dubna.
BOWIE ODKLÁDÁ MASKU ZIGGYHO
“Jsem gay, vždycky jsem byl gay, ať už jako David Jones nebo David Bowie,” řekl David Bowie žurnalistovi Melody Makeru v roce 1972. Ti, kteří považovali homosexualitu za rovnou div ne sodomii, šokovaně zvraceli. Ne tak mládež. Ta si uložila Davida ještě hlouběji do srdce. První manifestací umělcových androgynních provokací byla postava Ziggyho Stardusta, transsexuálního, mimozemského humanoida, jímž umělec šokoval veřejné mínění, které žilo vlastním životem o dvacet let pozadu. Bowieho performance se skladbou Starman v televizním pořadu Top Of The Pops byla extrašokem. Když v červenci 1973 tuto svou personifikaci při vystoupení v londýnském Hammersmith Odeon demonstrativně ukončil, mnohé rozesmutnil. Doprovodnou kapelu nerozesmutnil, ale přímo nasral. Byla najednou bez práce.
MICK A KEITH V CHLÁDKU
Události oné noci z 12. na 13. února 1967, kdy byli rollingstoners Mick Jagger a Keith Richards zatčeni přímo v Keithově domě v Redlands za přechovávání hašiše a jiné “povzbuzující pilulky” (jak stálo v hlášení) - jsou dnes už téměř mýtem. Policie rozrazila dveře a našla Micka ležícího na gauči s hlavou mezi stehny Marianne Faithfull. “Blbost,” říká Marianne. “Hovadina,” přizvukuje Keith. Pak došlo k soudu. Mick dostal tři měsíce, Keith rok. Je nadmíru zajímavé, že i vládní úředníci v celé razii viděli mnoho nepravostí a uvědomovali si, že Jagger a editor Times William Rees-Mogg napsal známý úvodník s názvem Kdo chce přejet motýla?, přelíčení bylo zpochybněno a dvojice si zapálila neidentifikovatelnou směs přímo v soudní síni.
ZNECHUCENÍ BEATLES V NEW YORKU
Koncert Beatles na baseballovém stadionu Shea v New Yorku 15. srpna 1965 byl snad prvním, opravdu obřím live vystoupením poprockové kapely v tak monstrózní aréně. Policejní kordóny, tisíce nepříčetně vřeštících fanynek omdlévajících v davové hysterii a čtyři kluci ve světlých oblecích - Twist And Shout. Aparatura je pro takovou akci navíc přímo ubohoučká, nikdo nic neslyší a nikomu to nevadí. “Jedna z nejtrapnějších zkušeností, jakou jsme kdy prodělali,” tvrdí posléze kvarteto unisono. Není divu, že zhruba v té době uvažují Beatles o tom, že přestanou živě vystupovat vůbec. Škoda, že někteří jejich následovníci v sobě tolik kuráže a soudnosti nenajdou ani za tisíc let.
NEPOSLUCHA JIM A DOORS
The Doors byli bez diskuze nejskvělejší temně romantickou kapelou 60. let a jejich frontman Jim Morrison uctívanou ikonou, personifikací sexu a smrti. V době, kdy hippies oslavovali květinovou revoluci, předkládal své trýznivé a morbidní vize The End, Light My Fire či Hello, I Love You, programově proti sobě štval vrchnost a celebrity, byl rebelem z povolání. Neváhal se porvat s ochrankou, když se tato chovala neurvale k fanouškům, v příští chvíli dokázal sám otravovat své příznivce. Při vystoupení v Dinner Key v Miami (1969) byl zpitý pod obraz. Loudil od fanoušků chlast, přerušoval skladby a nabádal k “revoluci” a volné lásce. Když se mu zdálo, že odezva není dostatečně vřelá, obnažil své mužství a byl zatčen. Ne poprvé a ne naposledy. The Doors ukončili koncertní činnost a o dva roky později našli Morrisona mrtvého ve vaně jednoho pařížského hotelu.
RODÍ SE LED ZEPPELIN
Kytarista Jimmy Page byl v roce 1968 se stávající situací v kapele Yardbirds hrubě nespokojen a toužil po superskupině, v níž by mohl realizovat nápady, jimiž přetékal. Přibral k sobě studiového námezdníka Johna Paula Jonese a toužil po jednom bluesovém křiklounovi jménem Terry Reid. Ten však milému Jimmymu sdělil zhruba toto: “Sorry, čéče, nemám čas…ale znám jednoho maníka v Birminghamu, ten ti má hlas, brácho…” Robert Plant znal zase Johna Bonhama zvaného Bonzo.
Chyběl už jen název. Page si vzpoměl, jak mu kdysi před léty řekl John Entwistle z The Who, s kterým plánovali založení kapely: “Hele, pojmenujeme se Lead Zeppelin, protože pomašírujeme dolů jako olověnej balón.” S partou kolem Jimmyho se však stal totální opak. A Terry Reid? Ten si dodnes spokojeně žije v Kalifornii a určitě se tomu všemu čas od času upřímně chechtá.
VELVET UNDERGROUND S WARHOLEM
Andy Warhol viděl živě The Velvet Underground poprvé v prosinci 1965 v newyorském Café Bizarre. Byl nadšen oním zvukoboreckým kvartetem, které permanentně otravovalo pijáky kávy písněmi oslavujícími heroinové rozkoše. Písněmi - jako třeba Black Angel’s Dead Song, které navíc jako by neměly melodii. Ochotně se stal manažerem kapely a pozval ji do svého tvůrčího hnízda Factory na Manhattnu. Tam skupinu seznámil s Nico, totálně amuzikální osůbkou, čímž dal jasně najevo, že víc než o rockové koncerty mu jde spíš o umělecká matiné a happeningy. Následná multimediální show, kdy kapela sonickým balastem doprovázela sekvence Warholových filmů, se stala legendární. A i když Warhol ztratil o kapelu záhy zájem, onen první polibek mezi tvrdým rockem a moderním uměním mlaskl řádně hlasitě.
ZABIJÁK POLDŮ ICE-T
Jako když vpustíte hladového vlka do ovčího výběhu, působila skladba Cop Killer, kterou zařadil na debutové album svého projektu Body Count rapper ICE-T. “Och, jak rád bych vytáh kvér a napral to do těch jejich zkurvených ksichtů,” štěkal protagonista v textu skladby tak hlasitě, až ho stará dobrá FBI zařadila na černou listinu. Jó, ty staré rebelantské časy…
BJÖRK NAPADÁ NOVINÁŘKU
Že je Björk povahy poněkud prchlivé, bylo veřejným tajemstvím od první chvíle, kdy se tato Islanďanka objevila na hudební scéně. Událost z Thajska roku 1996 však přece jen překročila únosné meze. Na letišti v Bangkoku se bez znatelnějších příčin pustila surově pěstmi do britské žurnalistky Julie Kaufman, povalila ji na zem a nadto vyškubla i něco kadeří! Později uvedla, že prý chtěla chránit svého syna Sindriho, ale image ledové noblesy byla v prachu.
DEEP PURPLE: MADE IN JAPAN
V červenci 1972 dokončili Deep Purple americké turné a na srpen plánovali tři koncerty v Japonsku, což měla být jejich premiérová návštěva Země vycházejícího slunce. Všechna tři vystoupení (
PANTERA: BAZÉN VE TVARU WHISKY
Milujte Panteru anebo ji nenáviďte, ale nezpochybňujte styl a smysl pro humor této kapely, prosím. Nejen, že byli takovými fanoušky hokejového týmu Dallas Stars, že pro něj zkuchtili klubovou hymnu, nejenže byli takovými milovníky “kůzlátek”, že si koupili vlastní strip-bar, ale… Když si bubeník Vinnie Paul zařizoval v jednatřiceti svůj první dům, zřídil si na zahradě bazén ve tvaru láhve milované kanadské whisky Crown Royal.
GANGSTA RAP: TOHLE JE VÁLKA!
Marion “Suge” Knight, téměř stopadesátikilový bývalý bodyguard, jehož služeb využívali hlavně kriminálníci a drogoví dealeři z Los Angeles, založil v roce 1992 gangsta-rapový label Death Row z našetřených narkodolárků. Vydavatelství se doslova přes noc stalo vysoce ziskovým koncernem, jenž katapultoval k megaúspěchům třeba Dr. Dre či Snoop Dogga, ať připomeneme alespoň pár jmen. Firma však navíc byla institucí legalizovaného násilí a zastrašování. Vyprávět by třeba mohl bílý rapper Vanilla Ice, jehož neváhal Knight pověsit za kotníky z okna, když měl dotyčný nějaké pochybnosti ke svému kontraktu. Roku 1996 však značku opustili jak Dre tak i Snoop a Death Row vložil své veškeré naděje do jistého Tupaca Shakura, jehož gangsta-rapový životní styl a image bezvadně pasovaly k filozofii firmy. Na východním pobřeží USA však v té době založili svou vlastní paralelní značku Bad Boy Records jistý Puff Daddy spolu s dřívějším narkodealerem Christopherem “Biggie” Smallsem, známějším pod pseudonymem Notorious BIG. Mezi oběma subjekty vzplála nepokrytá válka. Tupac byl okraden a zbit do bezvědomí, aby v zápětí obvinil z iniciace právě Daddy a Biga. V září 1996 byl Tupac za nejasných okolností zastřelen. Celá záležitost však neskončila. Další obětí byl právě Notorious Big, jeho neznámí pistolníci provrtali kulkami v březnu 1997. Z přípravy atentátu byl obviněn Suge Knight, byť v té době dlel za mřížemi. Tato černá epizoda v historii černého rapu a hiphopu byla následně glorifikována americkou mládeží jako něco, co dělá z hiphopu nepředstíranou a jedinou pravou realitu. Jak také jinak.
JAK AC/DC U KANÓNU STÁLI A POŘÁD LÁDOVALI
AC/DC se nikdy nepárali s jakýmikoliv jemnůstkami a filigránskou estetikou, jejich rock’n’roll musel být vždycky řádně heavy, mega a ultra. Když pro turné k albu Back In Black zavěsili na pódium superzvon, aby uváděl hymnus Hell’s Bells, zdálo se jim to málo. A tak se stalo, že pro promoturné k albu For Those About To Rock přišli s ideou, aby stejnojmenná skladba vrcholila salvami z děl. “For those about to rock…(FIRE!!!)…We saluuute yooouuu!” A znovu. A znovu. Jedenadvacetkrát. Asi pro případ, kdyby ta děla někdo ze začátku přeslechl. Žádní troškaři.
BEZSTAROSTNÁ JÍZDA
Ve filmu si Jacka Nicholsona příliš neužijete, objeví se na plátně zhruba na pět minutek. I to však stačí, aby ve vás snímek Easy Rider (Bezstarostná jízda) zůstal navždy. Tuto motocyklovou alegorii o pokročilém stavu hniloby americké společnosti konce 60. let spáchali dva nezávisláci a představitelé hlavních rolí Peter Fonda a Dennis Hopper v roce 1969. Dvojice jako by bez většího smyslu projíždí na motorkách Státy a v soundtrackovém pozadí burácí The Byrds a Hendrix. Pak potkají Nicholsona - tedy George, v jedné místní věznici. George je opilecký synek lokálního “velkého zvířete” a neváhá se přidat k naší dynamické dvojici. “Hej dej mi prubnout,” říká George, když všichni tři sedí u ohně. Vezme si joint od Fondy, potáhne a najednou - v půvabné technicolorové atmosféře - je “jeden z nich jedním z nás”. “Hele, čéče, pro ně sme leda tak ti, co potřebujou vostříhat,” procedí skrz zuby Hopper. “Ne,” opáčí George, “pro ně ste ti, co představujou svobodu…” Jenže téže noci je George ubodán k smrti místními arbitry čistoty. Byl to přece bezcennej hippie.
BEASTIE BOYS OKUPUJÍ LIVERPOOL
Frackovití Beastie Boys, svého času nejvýraznější představitelé tzv. bílého rapu, podnikli v roce 1987 britské turné. A byli politickými špičkami a “mravnostními oddíly” očekáváni stejně vřele jako kdysi otcové svých dcer kvitovali kontury vikingských lodic na obzoru. Reference z amerických štací byly alarmující: obscénnost, devastace jak materiální tak i duchovní. Podnikalo se vše pro to, aby bylo britské turné zaraženo na samém začátku. Vystoupení v liverpoolském Royal Court bylo násilně přerušeno již po pouhých deseti minutách, pak se strhlo peklo. Pět lidí zatčeno, stejně tolik zraněno, fontány slzného plynu pak dokonaly obraz jako z rasistických nepokojů kolem 60. let.
THE CLASH: VOLÁ LONDÝN
The Clash byli v roce 1976 jedinou důstojnou paralelou Sex Pistols. Jejich debutové album bylo navíc daleko “političtější” než nihilistický šleh Never Mind The Bollocks. The Clash odmítali účast v pořadech typu Top Of The Pops, od první chvíle byli opravdovým undergroundem v základním významu tohoto slova. V roce 1979 vydali album London Calling, na němž akcentovali větší šíři svého hudebního a stylového záběru, od reggae až k hard rocku. Legendární je i původní obal alba, na nějž byl umístěn snímek fotografa NME Pennieho Smithe. Je na něm rozzuřený Paul Simonon při stylové destrukci svého basového nástroje. “Dodnes toho lituju,” šklebí se Paul, “byla to má nejlepší baskytara.” Prostě No Future.
BERRY GORDY ZAKLÁDÁ MOTOWN
Poté, co si spálil prsty otevřením prodělečného krámu s jazzem v Detroitu, založil Berry Gordy v roce 1959 nahrávací firmu Tamla Motown. S tím, že label nebude podpůrnou složkou hudby černých interpretů, ale stane se skutečným “hlasem celé mladé Ameriky.” Tzv. “Motown sound” se nezrodil přes noc, bylo třeba několik alb The Supremes i všerůzných country a westernových snaživců, aby se etabloval až příchodem takových borců, jakými byli a jsou Stevie Wonder, Smokey Robinson, Marvin Gaye či skladatelské trio Holland-Dozier-Holland. Zrodil se jeden z fenoménů.
I SEE YOU ON THE DARK SIDE OF THE MOON
Koncepční, monotématická alba nebyla začátkem 70. let ničím extra zvláštním, tohle však vzalo a bere dech dodnes. Kreativní dobrodružství a umělecké spínání audio vizuálních složek dostoupily vrcholu v březnu 1973, kdy artrockoví kouzelníci Pink Floyd vydali své opus magnum The Dark Side Of The Moon. Neobyčejně bolestná a přímo alegorická a poetická výpověď o mysli v nás a okolním světě vybuchuje krásou hudby a slov v do té doby neslýchané skvostnosti. Každá z přenádherných kompozic funguje sama o sobě a žije svým vlastním životem a přece se jedná o nejkomplexnější rockové album všech dob. Triumfální dílo.
ELVIS ŠOKUJE AMERIKU
Nervózní Elvis Presley se poprvé objevil v televizi v roce 1956, aby tu premiérově rozechvěl svá slavná stehna. Jeden určující katolický týdeník označil jeho vystoupení jako “nic než striptýz v šatech”, pozadu nezůstaly ani komerční tiskoviny, “vulgární animalismus” bylo snad nejmírnější označení jeho performance. Už tehdy bylo možno registrovat dvě tváře Elvise Preslyeho - na jedné straně nespoutaně rock’n’rollový elév a na druhé přituplý floutek, ochoten vždy vykonat to, co mu přikáže jeho manažer Tom Parker. Druhá tvář bohužel časem zastínila první a Elvis se nerozpakoval účastnit jakékoliv šarády. “Jsem jen obyčejný bavič,” prskal podrážděně. Třeba poté, co v pořadu The Steve Allen Show zpíval Hound Dog skutečnému psovi na pódiu.
text a foto: EMI, Universal, Sony Music
 - Mick-Jagger-and-Keith-Richards.jpg)
