We are family aneb slavné děti slavných

GENY?
Je to zvláštní, ale opravdu úspěšných a dlouhodobě uznávaných osobností hudebního světa z renomovaných muzikantských rodin není zase až tak mnoho, jak by se na první pohled mohlo zdát. A dokonce – což je ještě zvláštnější – je jejich počet v porovnání s počtem potomků slavných herců, jimž se podařilo úspěšně proniknout na filmové plátno, o něco nižší. Schválně si zkuste vybavit, kolik je u nás takových herců a kolik hudebníků. Možná to bude zapříčiněno tím, že samotná vizuální podoba či fyzická krása (která je – přiznejme si to – pro film často minimálně stejně důležitá jako herecký projev) je přece jen dědičnější než hlas či sluch.

Samozřejmě si tady nebudeme nalhávat, že každý z potomků populárního hudebníka, který se sám rozhodne o prosazení v hudební branži, oplývá nesmírným hudebním talentem, ale i v době mocných hudebních producentů a jejich ještě mocnějšího studiového softwaru je k natočení písničky přece jen zapotřebí alespoň základního smyslu pro rytmus či melodii (i když bychom samozřejmě našli výjimky, které toto pravidlo potvrzují). Jak se tedy z dětí slavných hudebníků stávají oslnivé nové tváře hudebního showbusinessu? Inu způsobů je několik.

ZA SLÁVOU HLAVA NEHLAVA
V zásadě bychom si potomky slavných hudebníků, pokoušející se o vlastní hudební kariéru, mohli rozdělit do tří základních kategorií. Do první zahrňme všechny ty, kterým jde v první řadě o zúročení svého slavného jména (když už se s ním jednou narodili) a za svým cílem jdou hlava nehlava, či ještě častěji talent – netalent. Tito výtečníci se totiž obvykle vyznačují přeochotnými rodiči, kteří jim cestičku mnohdy umetou.

Podobnou cestou k pochybné popularitě u nás v osmdesátých letech prosluli například Standa Procházka ml. (jasně, Rádio a já) a Marcel Zmožek (vzpomínáte ještě na flákotu Vypusťte fantoma z láhve?), kteří sice nevládli zajímavým hlasem ani projevem, ale zato měli hodné, slavné a hlavně vlivné tatínky (zpěváka Standu Procházku s skladatele Jiřího Zmožka). Tak trochu mi do této kategorie spadá i kdysi mediálně dost propíraná Natálie Kocábová. Té ale určitý hudební talent rozhodně nemůžeme upřít.

A tak jí legenda českého rocku Michael Kocáb trochu pomohl. "Slyšela jsem hlasy: To se jí to točí, když má takového tátu! Jasný, to se dalo čekat. Možná jsem čekala reakce ještě silnější. A musím dát všem za pravdu: teď se mi to natáčí a vystupuje skvěle – teď jo! Ale bude to mnohem horší, až budu starší. Táta za mnou nebude věčně stát a stejně budu jednou na vlastních nohách. Potom přijde tvrdá kritika, všichni se po mně svezou a já třeba narazím na kámen. Ti, kteří teď točí bez 'protekce', jakou mám já, si všechny nárazy odbudou na začátku, ale mě to třeba čeká. A nebo si někdo řekne – ten Kocáb ji něco naučil... Mít takového tátu má svoje klady i zápory, vím o nich. Ale když má někdo za tátu takovýho muzikanta, kdo by toho nevyužil?" svěřila se v jednom internetovém rozhovoru Natálie. Ano, většina z nás by toho asi využila (hoďme kamenem...). Ale jsou i tací, kteří jdou na věc jinak.

JMÉNO JAKO ŠTÍT
Do druhé – a zřejmě nejpočetnější kategorie slavných dětí slavných – patří lidé jako například Enrique Iglesias, Julian a Sean Lennonovi, Ziggy Marley, Jakob Dylan, Dweezil Zappa a další. Ti si už hudební kariéru budují více méně po vlastní ose, a ačkoliv se používání zavedeného jména svých otců nebrání, snaží se udělat dojem spíš sami za sebe. Drobnou výjimkou je ze zde jmenovaných snad syn Boba Dylana Jakob, frontman americké rockové skupiny The Wallflowers, který, ačkoliv se stejně jako jeho otec ve skutečnosti jmenuje Zimmermann, používá slavný pseudonym Dylan (za což by možná i zasloužil zařadit do předchozí kategorie).

Docela pozoruhodný je fakt, signifikantní pro velkou většinu dětí hudebníků, že se synové (a dcery) často věnují velmi podobným žánrům jako jejich otcové. Tak například Enrique Iglesias, stejně jako jeho otec Julio, sází na procítěné španělské písně, Ziggy Marley se věnuje reggae a Jakob Dylan, Sean Lennon i Julian Lennon to zkoušejí v alternativním rocku. To ale na druhou stranu může přinést srovnání se slavným rodičem, což se stalo například v případě Juliana Lennona. Julian se dlouhá léta věnoval hře na bicí a na kytaru (v osmnácti dokonce se svým otcem nahrál jednu skladbu na jeho album Walls And Bridges) a když byl John Lennon zavražděn, rozhodl se pro sólovou kariéru. I přes několik úspěšných skladeb jako Much Too Late Goodbyes a jednu nominaci na Grammy nikdy nedokázal úplně vykročit ze stínu svého až příliš zbožňovaného otce, kvůli čemuž se začátkem devadesátých let téměř úplně odmlčel.

Jiný docela zajímavý případ přenosu slávy z generace na generaci je dcera Ozzyho Kelly Osbourne, která uspěla s coververzí Madonniny skladby Papa Don't Preach, již natočila společně se skupinou Incubus. Kelly prý totiž o hudební dráze nikdy nesnila a vlastně jen využila příležitost, kterou jí přinesla nesmírná popularita sitcomu The Osbournes. Ten by ovšem bez popularity jejího otce nikdy nevznikl. "Nikdy předtím jsem s kapelou nezpívala a ani mě to nenapadlo. Vlastně to dělám jen proto, že mě o to požádala nahrávací společnost, která to chtěla vydat na singlu. Když to nevyjde, nic se neděje. Je to jenom takový experiment. Ačkoliv je pravda, že táta už dávno chtěl, abych zkusila zpívat," prozradila v jednom rozhovoru Kelly.

POOTEVŘENÉ DVEŘE
U nás patří k momentálně nejznámějším hudebníkům, používajícím jména svých slavných otců, ale razících vlastní cestu třeba Tereza Černochová (Karel Černoch) a Tereza Kerndlová (Láďa Kerndl) z dnes již neexistující skupiny Black Milk nebo ex-kytarista Tata Boys Maťo Mišík (Vladimír Mišík). "Já jsem ale vždycky hlavně maloval, všichni kolem mě si mysleli, že budu dělat spíš tu výtvarničinu než muziku, i když jsem k ní měl díky tátovi jakoby blíž," říkal Maťo. "Hrát v kapele jsem začal až později a vlastně to s tátovou tvorbou nemělo přímej kontakt."

Maťo ale současně připouštěl, že mu v počátcích jméno jeho otce tak trochu pomohlo. "Když jsem začal navazovat v týhle branži nějaký styky, tak jsem měl ten kontakt určitě o dost otevřenější. Často to totiž byli nějací tátovi přátelé nebo obdivovatelé, takže mi to moje jméno určitě trochu usnadnilo." Z přímé konfrontace se svým zatím nesrovnatelně populárnějším otcem se mu ale kolena netřásla: "Tohle u mě moc nehrozí, protože táta je sólista. Já to takhle nemám a nejsem ten vepředu. Muziku dělám spíš pro srandu a vždycky jsem v tom jel ještě s několika dalšíma klukama jako součást skupiny. Pro mě zůstává prioritou fakt ta výtvarničina.“

Ale ačkoliv je z poslední doby autorem hned několika obalů desek svých hudebních kolegů (například Wohnout, Kurtizány z 25. avenue nebo Žlutý pes) na žádném obalu alba Vladimíra Mišíka & Etc. však nepracoval. "Nějakou dobu jsme o tom uvažovali, ale vzhledem k tomu, že pro ně celou dobu dělá obaly desek Karel Haloun, tak by to asi bylo blbý ho takhle z toho vyšťouchnout. Možná až kdyby táta vydával nějakou sólovku, tak by se o tom dalo uvažovat."

To naopak členku dnes již neexistujících Black Milk Terezu Černochovou její otec k muzice vedl prý zcela cíleně: "Pořád mi říkal, že mám něco složit, nebo zahrát na klavír. Mně to ale jenom tak samo od sebe nešlo," nechala se slyšet Tereza. V okamžiku, kdy začala zpívat s Black Milk, na ni ale prý otec v tomhle směru ihned získal automaticky jiný pohled. "Teď jsem tátovi dokázala, že umím zpívat a že to myslím vážně. A nechám si od něho dokonce i poradit."

BU BU BU
Třetí a poslední hlavní kategorií našeho drobného průzkumu bychom mohli obsadit všemi těmi hudebníky, kteří navzdory tomu, že mají v rodině nějakého na hudebním poli proslaveného předka, jehož jméno by se dalo dobře zúročit, se do víru showbusinessu vrhají zcela na vlastní triko a své slavné jméno skrývají pod pseudonymem.

Mezi takové patří například člen Republic of Two Jiří Burian, který ještě donedávna vystupoval spolu s kapelou Southpaw zcela zásadně pod pseudonymem Gregory Finn. Southpaw ale před časem ukončili činnost, a tak se Gregory vrátil ke svému civilnímu jménu. Jiří má slavných předků vlastně hned několik – kromě otce, populárního písničkáře a skladatele Jana Buriana, je to zejména slavný divadelník E. F. Burian, o kterém se ostatní učí i ve škole. 

"My jsme ještě před Southpaw měli s bráchou kapelu, která se jmenovala Jatka č. 5. A když nás pouštěli v rádiu, tak hned zase říkali, že je to další parta 'těch Burianů'. Tak jsme si oba řekli, že tohle nechceme. Že nechceme vyšlapanou cestičku a protekci," vzpomínal Gregory. "Naštěstí taky musím říct, že až na pár zmínek v časopisech jsem fakt žádnou protekci neměl, a že naštěstí nikdy nedošlo ani ze strany táty k žádný tlačence nebo k něčemu podobnému." I tady však hudební zázemí v rodině sehrálo velkou roli. "Samozřejmě mi pomohlo, že mě táta v dětství hudebně ovlivňoval. V pěti letech mi koupil první bicí, několikrát jsme spolu hráli a taky mi ukázal kapely jako The Smiths, U2, Pixies a tyhle partičky. V tom, že mě do tohohle zasvětil, mi fakt hodně pomohl. Taky jsme s ním a s bratrem založili kapelu Bu bu bu – jako tři Burianové – a každej víkend jsme u táty v ateliéru, kde žil, zkoušeli," vzpomínal Jiří. "Je pravda, že mě ten tátův život jako popularita, koncerty a tak, vždycky hodně fascinoval, ale když jsem se k tomu tak trochu sám dostal, zjistil jsem, že je to vlastně úplně jinak a vůbec to není takové, jaké jsem si představoval."

Ani Jiří Burian ze srovnání se svým otcem přílišné obavy neměl. "Mě se to až tak nedotýká, protože já dělám úplně jiný věci než táta. Spíš jsem rád, že mě podporuje, protože to sám dobře zná. Třeba jsem po něm zdědil, že jsem nadproduktivní, cílevědomej a strašně ješitnej a pak mě trápí, že se to jako 'nehejbe'. A já pak za ním vždycky jdu a řeknu, 'hele, já mám deprese, to nikam nevede a pořád se to nechce zlomit' a on říká, 'no jo, ale ty máš dvacet čtyři, já ve čtyřiadvaceti za sebou měl svůj první koncert a ty už máš několik cédéček a koncertů'. A dneska mi třeba řekl, že jsem perspektivní, to mě pozvedlo," uzavírá Gregory.

TÁTA MÁ VŽDYCKY PRAVDU
Do poslední kategorie, i když trochu jiným způsobem, patří i dcera šéfa Olympiku Marta Jandová. Jméno si sice nikdy nezměnila a na hudební scéně vystupuje pod svým skutečným příjmením, ovšem musíme vzít v potaz, že si Marta svoji slušně se rozbíhající hudební kariéru nevybudovala u nás, kde zná jméno Petr Janda úplně každý, ale v Německu, kde má o naší nejúspěšnější bigbeatové skupině jen sotva někdo jakousi povědomost.

O to víc byl Petr Janda patrně na svoji dceru pyšný a v jejím úsilí se ji snažil podpořit. "S tátou se o muzice bavíme pořád. Když jsme v Dánsku nahráli druhou desku, tak jsem ji tátovi přehrávala ihned, jakmile jsem se vrátila do Prahy, i když ještě nebyla úplně smíchaná. On to svědomitě poslouchá a hodně kritizuje. A i když se mu nějaká písnička hodně líbí, pořád v ní něco hledá, což je skvělý, protože se jeho názor obvykle ukáže jako správný. Vlastně celých devět let nám radí. Myslel jsem si, že tomu nemůže tak dobře rozumět – českej showbusiness je úplně jinej než v Německu, ale nakonec má taťulda vždycky pravdu."

TATÍNKOVA SUPERKAPELA
V kapele Nightwork se sešli hned tři potomci slavných. František Soukup je synem Ondřeje Soukupa, který do povědomí široké veřejností vpadnul především coby člen poroty pěvecké soutěže Česko hledá Superstar, stojí však coby producent spolu se svojí manželkou textařkou Gabrielou Osvaldovou za řadou známých osobností, jako je například Lucie Bílá. Dalším synátorem, který se může chlubit hned dvěma slavnými rodiči, je Jakub Prachař. Jeho otec David Prachař sice momentálně žije s herečkou Lindou Rybovou, kvůli níž si syna znepřátelil, Jakuba však zplodil s jinou herečkou, Danou Batulkovou. Slavnou trojici dopňuje frontman Vojta Dyk, jehož předek je český básník Viktor Dyk.

RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI
Občas dojde k situaci, kdy se dvě generace sejdnou v jedné kapele. Své o tom ví třeba David Koller, který do své současné kapely angažoval syna Adama. Pětadvacetiletý bubeník jde ve stopách svého otce, alespoň co se výběru nástroje týče. Upozornil na sebe už v kapele Honzy Budaře nebo Anety Langerové. Se svým otcem hostoval už v dobách Kollerbandu a spolupráce jim vydržela dodnes.

Podobná situace nastala i ve Van Halen. Poté, co z kapely odešel basák Michael Anthony, jeho místo zaujal syn Eddieho Van Halena Wolfgang, takže se dá říct, že klasická sestava je zpět.

… TAKŽE, JAK NA TO?
Co tedy potomek hudební hvězdy vlastně potřebuje k tomu, aby se sám stal hudební hvězdou? Jak jste asi už sami měli možnost zjistit, v podstatě totéž, co každý jiný, kdo chce něčeho dosáhnout. Nějaký ten talent, hodně píle a samozřejmě taky nezbytnou dávku štěstí. Jak bylo řečeno už v úvodu, lepší startovní pozici úspěšná hudební kariéra rodiče nabízí, současně s sebou však přináší i určitá srovnávání a mnohdy i automaticky vyšší očekávání, než u ostatních "řadových" začátečníků. A samozřejmě ani sebelepší startovní pozice ještě nemusí znamenat dosažení cíle. Popularita v uměleckém světě je totiž dědičná pouze pro ty jedince, kterým stačí, když se čas od času objeví na stránkách bulváru. Drtivá většina ostatních si ji totiž musí poctivě vymakat.

text a foto: archiv