PROFIL: Orbital, halcionoví bratři v rytmu

Jednoho dne, psal se rok asi tak 1996, se můj spolužák z gymnázia Vláďa Pokorný, ortodoxní milovník hiphopu, dostavil do školy s dvouhodinovým zpožděním a my všichni jsme na něj zůstali koukat s otevřenou pusou. Ne kvůli tomu zpoždění, na tom by nebylo nic tak divného. Ale místo rozplandaných kalhot s rozkrokem u kolen měl na sobě Vláďa úzké džíny a místo kecek Etnies si obul těžké botky Bunker, podobné obuvi, kterou používají na jaderných ponorkách obsluhy jejich atomového srdce. Hlavu si oholil skoro dohola a když jsem se probral z šoku, zeptal jsem se: "Hele, ty jseš teď buddhista? Co na to Cypress Hill?" Odpověděl mi otázkou: "A Orbital znáš?" Neznal jsem je, ale měl jsem je ještě poznat, protože kultovní kapely se vyznačují tím, že v době své největší slávy tak či tak poznamenají každého, kdo se zrovna nachází ve vnímavém období.

Zpod silničního obchvatu
Okolo rozlezlé londýnské aglomerace před pár desítkami let pokrokový urbanista obkroužil mnohaproudovou silnici, která měla odlehčit namáhané dopravní infrastruktuře britského hlavního města. Nakolik se právě tohle očekávání splnilo, je otázka, na kterou by nejlíp odpověděli Londýňané. Orbital Motorway M25, jak se obchvat oficiálně jmenuje, ale rozhodně sehrálo kruciální úlohu ve zrodu a růstu britské raveové scény. V pochmurných industriálních prolukách pod jednotlivými přemostěními se jako v inkubátoru vylíhnul a nečekaně rychle vyrostl elektronický otesánek, který změnil tvář nejen taneční hudby.Jedněmi z množství projektů, které se pod M25 brousily styl a rozvíjely původně jen tupý a otupující rytmus, byl i ten, který svůj název odvodil od blahodárné silnice: Orbital.

Byli a jsou dva, Phil a Paul Hartnollové, bratři v rytmu z kenstkého zapadákova jménem Sevenoaks. Byli to jejich středostavovští rodiče, kdo do nich vložil DNA, která měla změnit běh hudebních dějin. Kromě základního genetického materiálu se konkrétně jednalo z otcovy strany o kazeťák, z matčiny o její závislost na trankvilizéru Halcion.

Na kazeťák, který svým nadějným ratolestem pan Hartnoll více či méně vědomě zapůjčil, se Phil s Paulem učili míchat smyčky, hrát si s jejich rychlostí. V roce, kdy pražské ulice oznamovaly příslušníkům pohotovostního pluku, že mají holé ruce, vydali bratři Hartnollovi track Chime, jehož beaty dusají rychleji než obušky po hlavách demonstrantů. Na svět přišla raveové hymna, která to dotáhla na sedmnáctou příčku ostrovní hitparády. Orbital si vysloužili pozvánku do pořadu Top of the Pops - nastoupili na jeviště, posvěcené trojhlasy Beatles a třískami z kytary Pete Townshenda v tričkách, protestujících proti zvyšování daní. Tehdejší britskou premiérku Thatcherovou to, jak řekla, opravdu ale opravdu nepotěšilo. Zpruzená omladina z orwellovsky vyhlížejících předměstí byla jiného názoru.

Rok, který otřásl světem
Řeč je o roce 1991 plus mínus pár měsíců. Za oceánem vypukla Velká grungeová revoluce a skácela modly. Na ostrovech se simultánně rozjela kontrarevoluce, která proti kytarám nasadila elektrárenské rytmy a Orbital byli prostřednictvím své první, eponymní desky, jejími věrozvěsty. Výsledek byl na obou stranách Atlantiku stejný: po ubíjející sterilitě osmdesátých let se konečně začalo něco dít.

Bratři Hartnollové se dostali do pozoruhodného laufu, v jehož rámci sekali acidové a raveové vypalovačky jako Baťa cvičky. Rychle se začalo ukazovat, co je odlišuje od poněkud nerozlišitelných generačních soputníků. Z jejich tracků se stávaly skutečné hity. Tím největším se stala píseň, inspirovaná matčinou závislostí na antidepresivech - Halcyon. Ta se objevila na jinak propadnuvším EP Radiccio a doplňuje ji vokál Kirsty Hawkshawové.

V roce 1993 vydávali Orbital svoje druhé album už z pozice uznávaných hvězd. Skoro mainstreamových, nutno poznamenat, jakkoliv to nijak nezasáhlo do jejich schopnosti dalšího radikálního vývoje. Zneklidňující mantra "where time becomes a loop," vysamplovaná ze Star Treku, na Orbital rozhodně neplatila.

Naopak ukázali, do jaké míry jsou schopni toho, co jejich žánrovým kolegům zůstalo upřeno. Živé provedení trankvilizérové Halcyon ("Halcyon + On + On") Orbital společně s živou kapelou obohacovali - a obohacují - pestrou paletou hudebních odkazů sahajících od I Believe in a Thing Called Love od The Darkness přes osmedsátkovou divu Belindu Carslisle až po hřivnatého Bon Joviho a jeho You Give Love a Bad Name.

To už jsme v roce 1994 a můžeme sledovat, jak Orbital překročili vlastní stín. Po vystoupení v Glastonbury je pozvali i organizátoři Woodstocku. Elektronika vstoupila do rockového hájemství.

Obzor události
Od zlatého deště, který na hlavy Orbital pršel v roce 1994, vedla už jenom krátká cesta k postavení uznávaných superhvězd. A to s sebou vždycky nese riziko ustrnutí. Orbital se mu dokázali vyhnout a jestli jejich kosmická sláva začala uvadat, bylo to jen proto, jak překotně se vyvíjela hudební scéna. Revoluce požírala svoje děti.

Orbital si ale udrželi pozici těch, jejichž hudba doprovází alespoň pokusy o další malé zvraty. Bylo tomu tak třeba když se správácký Sam Neill pokusil změnit svou image představitele rozumných klaďasů a vystřihnul si hlavní roli v psychotické sci-fi Event Horizon. Hráli Leonardu DiCapriovi, když ze sebe shodil smoking, který nosil na Titaniku a odebral se na Pláž.
V roce 2004 toho měli bratři v rytmu plné zuby. Ještě si zahráli v Glastonbury, na irském Oxegenu a v živé Peel Session a potom, po vydání sedmi řadových alb, dali hudebnímu světu sbohem.

Vydrželi to osm let. Na začátku dubna letošního roku vyšlo nové album Wonky a v září si zahráli v baště jiné zvadlé revoluce. Stalo se v Seattlu v rámci tamního Decibel Festivalu. Obohatili tam Halcyon hudebním odkazem na Smells Like Teen Spirit. Škoda, že jim tu pozornost Nirvana jaksi nemůže oplatit.

text: Ondřej Fér