Žebříkání: Co plánují Aneta Langerová, Márdi nebo Voxel

Žebřík se letos poprvé uskutečnil v industriálním prostoru plzeňského Depa2015

1. Máš radši cestu na koncert či natáčení, nebo návrat z něj?

2. Jak zaháníš nudu při neustálých přejezdech?

3. Čím se budeš profesně zabývat letos?

OLGA SOMMEROVÁ

1. Já mám ráda obojí, protože na natáčení se těším, je to dobrodružství, ale jelikož to je zároveň strašně vysilující, tak zase ráda jedu domů. Všechno má svoje. A u dokumentárního filmu člověk nikdy neví, co se stane - tam není hodiny ni minuty ni vteřiny. Něco se nepovede, ale pak jsou zázraky, že se stane něco, co člověk vůbec neměl ve scénáři, co neočekával a to je ta odměna, to je něco úžasnýho. To jsou mnohdy skutečně zázraky.

• Žebřík 2014 Bacard Music Awards: Kralovala Aneta Langerová, speciální ocenění převzal Richard Müller

2. Já se ráda dívám na krajinu a musím říct, že se nejraději dívám na krajinu z vlaku. Říkám tomu vlaková terapie, možná, že to hodně lidí zná. Ale na natáčení jezdím se štábem, takže si povídáme a jsme hodně veselí. Pak jsme třeba na natáčení smutní, ale když jedeme zpátky, jsme zase veselí.

3. Ach jo, já strašně nerada mluvím o tom, co dělám, nebo co budu dělat, protože si myslím, že to tím zaplaším. Nerada mluvím o tom, co není, prostě ukážu až ten hotovej tvar. A dokonce si myslím, že ani nikoho moc nezajímá, co já budu dělat. Ale dobře, mám teď těch filmů víc. Třeba jeden je o fotografovi Janu Ságlovi, kterej fotografoval underground, hlavně Plastiky a fotografuje i nadále. Se svojí ženou Zorkou Ságlovou, která byla taky úžasná výtvarnice a dělala takový land artový akce s Plastikama, pomalovávala je a podobně, měli tak krásnej vztah, o kterým mi řekl, že se nikdy v životě nepohádali. Jenomže ona umřela a to je potom v takovýmhle vztahu tragédie ještě umocněná. Takže to budu dělat a jelikož já ten underground a Plastiky mám ráda, moc se na to těším.

• FOTOREPORT: Žebřík 2014 Bacardi Music Awards: nejvíc cen posbírala Aneta Langerová

ONDŘEJ BRZOBOHATÝ

1. Nejradši mám vystoupení samotný a pak cestu zpátky. Tu cestu tam člověk většinou nějak vyplňuje, něco dělá, píše, vyřizuje e-maily, ale daleko radši už rovnou hraju a pak se vracím zpátky.

2. My si s klukama máme pořád co říct. Známe se sedmnáct let ze školy, chodili jsme všichni spolu na konzervatoř do jedný třídy. Takže nejde o to, že by nebylo o čem mluvit, ale někdy nás baví se třeba dívat na filmy.

3. Letos toho bude docela dost. V nejbližší době mě čeká skládání muziky do seriálu pro Českou televizi, kterej se bude jmenovat Labyrint. Je to pro velkej symfonickej orchestr, takže s tím je docela dost práce. No a do toho vzniká ještě jeden film, pro kterej bych taky měl dělat hudbu a chystám i další vlastní písničky. Uvidíme, kdy bude materiál na album připravenej, abychom mohli zase točit.

TOMÁŠ HANÁK

1. Vždycky samozřejmě návrat. Cestou na vystoupení si říkám, ať už je tady ten okamžik zvaný „The Show Must Go On", ať už to začne a dějou se věci, ať se třeba i něco podělá. To mám nejradši, když se něco podělá a přichází chvíle pro improvizaci. Ale cestou zpět domů jedu klidně, dodržuji předepsanou rychlost a vím, že dorazím tam do křivoklátských lesů a bude klid.

2. Teď jsem poslouchal na cestách straně moc Elvise Costella, abych slyšel všechny jeho nahrávky s Burtem Bacharachem a se skandinávskými pěvkyněmi a jelikož jsem měl v autě opravdu jenom toho Costella, tak už jsem si pak říkal: neměl bys zkusit taky něco jinýho? Jinak se zabývám slastným kouřením v mém kuřáckém voze Opel Corsa a jsem blažený. Ne že bych byl vášnivý motorista, to ne, ale je to můj druhý domov.

3. Já nevím, v posledních dvou letech jsem odmítl hodně filmových rolí. Už mě nějak nebaví jezdit do Prahy na kostýmní zkoušky a pak hrát ve filmu, který dost možná bude průměrný a vlastně ani nemusel vzniknout. To znamená, že já se chci opravdu věnovat té své nádražní hospodě v Nižboru, kde si přijdu na své. V genech mám kutilství, takže já si tam dělám a jsem blažený, že jsem snížil svůj životní level, co se týče požadavků na nějaké vybavení nebo velikost domu. V sedmapadesáti letech přichází to, co u mnoha mužů v mém věku – spokojím se s málem, ale jsem spokojený. Jak říká Keith Richards: pořádnej život začíná po padesátce, protože člověk už ví, co nechce dělat.

• FOTOREPORT: Žebřík 2014 Bacardi Music Awards poprvé v DEPO2015 přinesl pětihodinový mejdan

MÁRDI

1. Těžko říct. Nejlepší je asi cesta zpátky, když dojedeme a jsme v pořádku, když se dostaneme přes všechna nebezpečí. Je dobrý, když vystoupím z auta a vím, že všichni dobře dorazili.

2. Nakoupím si na benzínce časáky, což je dobrý v létě. Teď když je brzy tma, tak si vybíjím baterku na mobilu a hraju nějaký stupidní hry, na kterých se vždycky dostanu do úplně největšího rekordu. Nebo třeba spím. A pořád si ještě s kapelou dokážeme povídat o zajímavých věcech. I když to není úplně na prvním místě, pořád je to tam.

3. Budeme hodně hrát, což děláme vlastně pořád. A hlavně bych zmínil, že náš festival On The Road, kterej pořádáme s kámošema, má desátý narozeniny, takže kulatý výročí. Tudíž se soustředíme, aby to v srpnu bylo hodně dobrý.

ANETA LANGEROVÁ

1. Radši mám cesty na koncerty, protože se na ně hrozně těším. Když jedu domů, tak je mi spíš smutno.

2. My většinou nudu moc neprožíváme. Buď spíme, protože jsme unavený, anebo si povídáme a smějeme se, což je většinou dost blbý na hlasivky, protože když se člověk hodně směje, tak potom už nemá, z čeho by zpíval.

3. Mě čeká spousta věcí. Teď dokončujeme turné Na Radosti, což je pro mě hrozně hezká věc. Mám kolem sebe lidi, který mám ráda, a který jsem dlouho hledala. Jsem velmi šťastná, že je mám v kapele a doufám, že si je dokážu udržet. Taky doufám, že turné na podzim zopakujeme. Během léta navštívíme pár festivalů, ale tentokrát jich nebude moc. Budeme se soustředit hlavně na sólový koncerty.

EWA FARNA

1. To je super otázka, tu jsem ještě nedostala. Ty bláho... Je super, když jedeme na vystoupení, protože se těším, co bude, ale ten koncert se může povést, může stát za to, nebo taky můžu něco zkazit a říct si „ty jo, měla jsem jít zpívat na padesátiny mýho strejdy". Naopak návrat domů je jistej. Já jsem trochu old schoolová, prostě mě baví, když vím kam se vracím, a že tam budu mít klid. Takže mám ráda obojí, protože to souvisí s tím co dělám a co mě naštěstí baví.

2. My máme docela dlouhý přejezdy, protože jezdíme do Polska, což je běžně fakt třeba dvanáct hodin, takže se cestou spí, koukáme na filmy, kluci pracujou, míchají písničky, poslouchají desky a hrajeme hry. Třeba Kapely – to je, že řekneme písmeno z abecedy a soutěžíme, kdo jakou zná kapelu. Když máš třeba dvě písmena stejný, tak jedno kolo stojíš, strašná prdel. Ale samozřejmě třeba osmou hodinu jízdy už se fakt nudíme a nevíme co dělat.

3. Natočili jsme klip, kterej vyjde na konci března. Celej duben pojedeme akustický turné, na to se těším moc, v létě pak festivaly a taky točíme jazzovou desku na polskej trh. V Čechách vychází DVD z akustickýho koncertu z Óčka, takže furt něco. Ta jazzová deska v Čechách asi nevyjde, protože aranže jsou totožný s tím dývýdýčkem z Óčka.

VOXEL

1. Obojí má něco do sebe. Cesta tam je vždycky plná očekávání, kolik přijde lidí, jaká bude atmosféra, jak se večer povede. Cesta zpátky je zase taková příjemná oáza klidu, kdy člověk po tom všem řevu, tleskotu a hlasité hudbě, která do něj pere z odposlechu, má zase možnost využít toho času a vychutnat si klid. Takže já mám rád obojí.

2. My máme přejezdy opravdu dlouhé, někdy to logisticky fakt vyjde úplně šíleně. Teď jsme dva týdny po sobě ujeli tisíc kilometrů, což je fakt hard core. Já většinou poslouchám hudbu nebo spím. Anebo nakoupíme hromadu jídla a strašně se přežíráme. Takže já vždycky přijedu z koncertů a místo abych shodil tím, jak tam skáču a běhám, tak naopak přibírám.

3. Teď vybírám ze dvou písniček nový singl, jasno by mělo být do dvou tří týdnů. Dokončuju druhou desku, protože jsem nechtěl moc otálet, jelikož ta první byla hodně elektronická a já jsem se trošku přetavil spíš do takového folkového stylu. A protože lidi to už takhle na koncertech znají, tak chci, aby i nahrávky byly takové, jak teďka hraju, jakou to má aktuálně aranž. Takže deska, singl a do toho mám nejvíc koncertů, co jsem kdy měl naplánovaných, takže jsem hrozně rád, že lidi můžu oslovit napřímo.

text: Daniel Folprecht, foto: Petr Tibi, Tomáš Vlach, Čestmír Jíra