ŽELARY V KINECH

ŽELARY

režie: Ondřej Trojan

scénář: Petr Jarchovský podle novely „Jozova Hanule“ spisovatelky Květy Legátové

kamera: Asen Šopov, výtvarník: Milan Býček, kostýmy: Katarína Bieliková, střih: Vladimír Barák, zvuk: Jiří Klenka, hudba: Petr Ostrouchov

v hlavní roli: Aňa Geislerová dále hrají: György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan, Jan Hrušínský, Ondrej Koval´, Juraj Hrčka, Edita Malovcic, Michael Hofbauer, Imre Borároš, František Velecký, Svatopluk Beneš, Zita Kabátová, Reinhard Simonischek, Gabriele Schmoll, Tomáš Žatečka, Anička Věrtelářová a Jan Tříska

synopse: Píší se čtyřicátá léta, doba protektorátu a okupace Čech a Moravy Němci. Eliška je mladá dívka, toho času nedostudovaná lékařka, z důvodu násilného uzavření vysokých škol. Pracuje jako zdravotní sestra v městské nemocnici. Má milostný poměr se sympatickým a úspěšným chirurgem Richardem. Eliška i Richard, stejně jako jejich společný přítel doktor Chládek, jsou zapojeni do tajného domácího odboje. Jedné noci přivezou na chirurgickou kliniku těžce poraněného muže, venkovana ze vzdálených pohraničních hor. Muž potřebuje nutně transfúzi. Má stejnou krevní skupinu jako Eliška. Ta mu svým dárcovstvím zachrání život. Tak se krví naváže pouto, které v našem příběhu vyústí ve zvláštní, neobyčejně silný milostný vztah mezi moderní, městskou, vzdělanou Eliškou a barbarským, přírodním mužem s dětskou duší - Jozou.

Odbojová skupina, v níž jsou lékaři zapojeni, je dekonspirována a pronásledována gestapem. Všem hrozí smrt. Zatímco vedoucí skupiny, primář Richard, milenec Elišky, přes noc zmizí do ilegality, pro Elišku její spolubojovníci za jejími zády narychlo vymyslí jiný, zdánlivě bezpečný úkryt. Dohodnou se s pacientem Jozou, aby Elišku ukryl ve své dřevěnici daleko v horách. S falešnými dokumenty, s novou identitou je Eliška, nyní Hana, donucena ze dne na den opustit městský život a stát se ženou horala. Žít uprostřed divoké přírody, v horské vesnici, kde se zastavil čas před sto padesáti lety. Tato vesnice sluje tajemným názvem Želary. Želary jsou příběhem o střetu dvou rozdílných světů, dvou různých lidských povah. Jsou příběhem o zvláštním vztahu, ze strachu, obav a nedůvěry, dokonce i z odporu vyrostlé silné osudové lásky Elišky-Hany k Jozovi. Lásky tmelené společným úsilím přežít.

Želary jsou rovněž vyprávěním o nádherném kusu země, kde se vše odvíjí v souladu s přírodou a jejími často krutými, pravěkými zákony, jimž se člověk musí přizpůsobit, ctít je a vycházet z nich ve svém počínání. Eliška se o to v našem příběhu, byť klopotně, ale o to vehementněji snaží. V neposlední řadě jsou Želary i dramatickým příběhem plným nečekaných osudových zvratů, odehrávajících se na Bohem zapomenutém místě, v jakémsi oku uragánu uprostřed válkou zkoušené Evropy. O vzniku filmu Příběh vychází z autobiograficky laděné novely spisovatelky Květy Legátové, která zaujala scenáristu originalitou naznačeného, autenticky prožitého příběhu, který v sobě ukrývá zvláštní, silný a neobyčejně zobrazený milostný vztah. Je východiskem pro obrazově vyprávěný dramatický příběh, zároveň je i vynikající hereckou příležitostí pro hlavní představitele, ztvárňující dobře vykreslené, rozdílné postavy.

Tím, že jde o příběh silné, za nečekaných a neobvyklých okolností se zrodivší nebanální lásky, jsou Želary i příběhem nadčasovým, který tkví ve svých dobových kulisách pouze díky kontextu, v němž se může odehrát zápletka. Tím, o čem vypráví, má však přímý vztah k dnešku, současné Evropě i současnému světu. 

Vlastní výrobu filmu zajistila společnost Total HelpArt T.H.A. Ondřeje Trojana, která v nedávné minulosti produkovala čtyři mimořádně úspěšné české filmy: „Pelíšky“ a „Musíme si pomáhat“ režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského, „Cestu z města“ režiséra Tomáše Vorla a filmový hit letošního roku Pupendo.

FILMOGRAFIE: 

Aňa Geislerová

Aňa Geislerová patří v současnosti k nejlepším a nejobsazovanějším českým herečkám, a to nejen mladé generace. První její filmovou roličkou byla postava Trávy ve filmu Pějme píseň dohola (1990) Ondřeje Trojana, ale známou se stala až o rok později díky excelentnímu výkonu v roli Mariky v dramatu Filipa Renče Requiem pro panenku.

Dále následovaly filmy: Jízda (1994) Jan Svěráka, Válka barev (1995) Filipa Renče, Výchova dívek v Čechách (1997) Petra Kolihy, Kuře melancholik (1999) Jaroslava Brabce, Návrat idiota (1999) Saši Gedeona či Výlet (2002) Alice Nellis. Aňa Geislerová získala zatím Jednoho Českého lva, za svůj výkon ve vedlejší roli ve filmu Návrat idiota.

György Cserhalmi

Zahraniční hvězda snímku Želary je ve svém rodném Maďarsku celebritou číslo jedna. Na počátku kariéry ho proslavil maďarský snímek Elektro, má lásko, který byl v roce 1974 dokonce nominován na Zlatou Palmu na Filmovém festivalu v Cannes. Zahrál si také ve filmech snad neznámějšího maďarského režiséra Istvána Szabó jako je Hanussen (nominovaný na Oscara) či Mephisto, který cenu Americké filmové akademie jako nejlepší zahraniční film v roce 1981 získal.

Celkově má i s Želary na kontě neuvěřitelných šedesát devět filmů. U nás jsme ho mohli vidět například ve snímku Pevnost režisérky Drahomíry Vihanové, za nějž byl dokonce nominován na Českého lva nebo ve snímku slovenského režiséra Martina Šulíka Neha.

Ivan Trojan

Vystudoval sportovní gymnázium, poté úspěšně absolvoval DAMU. Dva roky byl členem Realistického divadla, sedm let členem Divadla Na Vinohradech, v současné době je již šestý rok v Dejvickém divadle. V roce 2000 získal cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v roli Oblomova. Za tutéž roli byl ve stejném roce nominován na cenu Alfréda Radoka.

V divadle měl Ivan Trojan vždy štěstí na velké role: Revizor, Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete, Bratři Karamazovi, Indián, Oblomov, Příběhy obyčejného šílenství, Tři sestry, atd. Ve filmu na sebe Ivan Trojan skutečně upozornil až úspěšným filmem Samotáři (r: David Ondříček). Následovaly Smradi (r:Zdeněk Tyc) a Musím tě svést (r:Andrea Sedláčková) – za oba Trojan získal cenu ČFTA Český lev a stal se tak prvním hercem vůbec, který byl oceněn v jednom roce v obou hereckých kategoriích. Vedle filmu Želary se v září Ivan Trojan představí v jedné z rolí ve filmu Jedna ruka netleská Davida Ondříčka. V současné době si diváci České televize oblíbili jeho postavu četníka v seriálu Četnické humoresky.

Miroslav Donutil

Pozici Miroslava Donutila na české mediální scéně snad ani netřeba zdůrazňovat. Přízeň a obdiv diváků si získává nejen výbornými výkony na scéně Národního divadla a v úspěšných celovečerních filmech, ale také díky televizním vystoupením ve stylu „one-man show“, které patří k nejsledovanějším pořadům a diváci se dožadují jejich neustálého opakování. Je držitelem Českého lva za vedlejší roli Josefa Dohnala ve filmu Pasti,pasti, pastičky (1998) Věry Chytilové, přičemž daleko od podobného ocenění jistě nebyl ani o rok později za svou dnes již legendární roli majora Šebka v Pelíšcích Jana Hřebejka. Z jeho dalších rolí ve filmech 90. a 80. let připomeňme: Fany (1995) Karla Kachyni, Pevnost (1994) Drahomíry Vihanové, komedie Hotýlek v srdci Evropy (1993) Milana Růžičky, Černí baroni (1992) Zdeňka Sirového a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) Věry Chytilové, Postřižiny (1980) Jiřího Menzela a svou první velkou roli, Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu (1978) Vladimíra Síse.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je filmový a divadelní herec, pedagog, režisér a scenárista a v poslední době také moderátor. Zaujal v řadě „velkých malých“ rolí v českých filmech 90. let. Pod vlivem V+W, Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila vytváří své překvapivé improvizace s Divadlem Vizita. Hrál v celovečerních filmech většinou mladých režisérů: např. Don Gio (1992, režie Michal a Šimon Cabanovi), Kouř (1990, režie Tomáš Vorel), Kamenný most (1996, režie Tomáš Vorel) a další. Před několika lety se však dostal na výsluní českého filmu, a to skvělou kreací v retrokomedii Jana Hřebejka Pelíšky, již ještě překonal výkonem nominovaným na Českého lva 2000, v dalším filmu stejného režiséra, na Oscara nominovaném a pěti Českými lvy oceněném Musíme si pomáhat. Zahrál si ve filmu Bohdana Slámy Divoké včely.

V letošním roce si - po boku Boleslava Polívky, Evy Holubové a Vilmy Cibulkové – zahrál jednu z hlavních rolí v úspěšném filmu Jana Hřebejka Pupendo. Menší roli přijal i v připravovaném filmu Jana Hřebejka – Horem Pádem.

Jan Hrušínský

Absolvoval Konzervatoř v Praze, hudebně-dramatické odd. (1970 – 76). Byl členem Činoherního studia v Ústí nad Labem (1976 – 1984), Realistického divadla (1984 – 1991), Divadla na zábradlí (1991 – 1994), Městských divadlel pražských (1994 – 1997). Od roku1998 účinkoval v Divadle bez zábradlí, ABC, Národním divadle, v Řeznické, Bránickém divadle. Dne 1.1.2003 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského. Filmové role: Dívka na koštěti, Poslední východisko, Můj brácha má prima bráchu, Jak se budí princezny, Brácha za všechny peníze, Lásky mezi kapkami deště, Růže pro Oldřicha Nového, Zastihla mě noc, Tichý společník, Konec starých časů, Vážení přátelé, ano, Senso, Ceremoniář, Jezerní královna, Želary a mnoho dalších. Účinkoval také v mnoha televizních inscenacích a filmech, např. Babička, Případ Mauritius, Pohádky malé harfy, Vším jsem byl rád, Plechová kavalerie, Láďo, ty jsi princezna. Paní Piperová zasahuje, Ideální manžel, Kožené slunce, Brouk v hlavě.

Také hrál v televizních seriálech, např. Synové a dcery Jakuba skláře, Hříchy pro pátera Knoxe, O zvířatech a lidech, Hříchy pro diváky detektivek, Arrowsmith, Hotel Herbich.

Jan Tříska

Jeho česká filmografie není příliš bohatá, protože tento výrazný herec v roce 1977 emigroval do USA, kde však nadále točí a čas od času přijme roli ve filmech svých krajanů (viz malá role ve Formanově Lid versus Larry Flynt). V roce 1991 však slavil návrat a velký úspěch skvělou rolí Igora Hnízda v na Oscara nominované Obecné škole (1991) Jana Svěráka, o tři roky později se objevil v roli kněze v dramatu Řád Petra Hviždě. Film Želary bude tedy jeho třetí „comeback“. V loňském roce exceloval v roli Krále Leara na Pražském hradě, který se pro úspěch letos vrátil. Objeví se též v jedné z hlavních rolí připravovaného filmu Jana Hřebejka Horem Pádem.

Ondřej Trojan

filmový režisér a producent, herec pražského kultovního divadla Sklep Narozen na Silvestra roku 1959 v Praze. Pochází z herecké rodiny – herectví se věnuje jeho otec Ladislav i mladší bratr Ivan (role Richarda ve filmu Želary) . Vystudoval Gymnázium s vyznamenáním v roce 1979. Studoval na Pedagogické fakultě, kde ukončil sedm semestrů v oboru matematika – chemie. Odešel, protože ho škola nebavila... Od počátku osmdesátých let pravidelně účinkuje s divadlem Sklep. Kolegové z divadla ho vedle divadla inspirovali i k zájmu o film. Dva roky pracoval ve Filmovém Studiu Barrandov jako rekvizitář, připravoval se na přijímací zkoušky na Filmovou akademii (FAMU) v Praze, kam byl přijat na obor Filmová a televizní režie v roce 1985. Na FAMU natočil své první krátkometrážní filmy, z nichž zejména televizní cvičení „Týden na obrazovce“ a půlhodinový film „Sedm“ vyvolaly nemalou odezvu na festivalech a mezi diváky.

V porevolučním roce 1990 přerušil Trojan studium na FAMU (v pátém ročníku), aby natočil svůj celovečerní debut podle scénáře spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka: „Pějme píseň dohola“. Tento film je dodnes s úspěchem prezentován na filmových přehlídkách v České republice i v zahraničí. Svou první filmovou příležitost v něm dostala Aňa Geislerová. V roce 1991 Trojan odpromoval na FAMU. V roce 1992 natočil pro Českou televizi dvoudílný film „Penziónek“, který mapuje nejlepší „sklepovské“ skeče a písně Divadla Sklep na přelomu ´80 a ´90 let. V témže roce založil s kolegy Tomášem Hanákem a Jiřím Ferem Burdou Filmovou a televizní společnost Total HelpArt T.H.A., která se zaměřuje na produkci celovečerních filmů, výrobu audiovizuálních děl a na manažerskou činnost pro Divadlo Sklep. O rok později režíroval již v produkci Total HelpArtu divácky velice úspěšnou adaptaci „sklepovsko-havlovského“ dramatu „Mlýny“.

Pod Trojanovým vedením (ať režijním či ve funkci výkonného producenta) Total HelpArt v následujících letech realizoval pro Českou televizi: TV filmy: „Velbloudi jdou nocí tajůplnou“ (režie O. Trojan, 1993) „Historky od krbu“ (cyklus osmi filmových povídek, režie Ondřej Trojan, Tomáš Vorel, Zdeněk Tyc, Václav Koubek… 1994, 1995) „Pumelice lesní moudrosti“ (režie O. Trojan, 1997) „Multikár Movie Show“ (režie O. Trojan, 1998) „Wartburg Movie Show“ (režie O. Trojan, 1999) Dokumentární filmy: „Totální velbloud Kryštofa Trobáčka“ (umělecký dokument o životě a díle pražského výtvarníka, režie O. Trojan, 1992) „Pražská 5 z Vídně do Akropole“ (dokument o divadelním, výtvarném a hudebním společenství Pražská 5, režie Petr Nikolajev, 1995) V téže době zrealizoval Trojan pod vlastní společností Total HelpArt i několik desítek hudebních videoklipů a reklamních spotů.

Od konce 90. let se Trojan věnuje zejména činnosti filmového producenta. V koprodukci s Českou televizí tak přivedl na svět úspěšný Hřebejkův celovečerní film „Pelíšky“ a o rok později další Hřebejkův film „Musíme si pomáhat“. V témže roce se producentsky podílel na novém celovečerním filmu Tomáše Vorla „Cesta z města“. V letošním roce na jaře uvedl jako producent do kin film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského – Pupendo, který opět trhá rekordy návštěvnosti v českých kinech. V současné době Trojan – kromě práce na Želarech – intenzivně připravuje nový film Jana Hřebejka Horem Pádem, který se začne natáčet už toto léto.

Rozhovor s Aňou Geislerovou

Tvůj filmový partner je maďarský herec - György Cserhalmi. Komunikovali jste spolu?

Komunikovali. Herecky. Já s tímhle nemám problém, dokonce mi nevadí hrát v cizím jazyce, který neovládám, učím se to jenom foneticky, ale člověk ví co říká, jen to má jiný zvuk, ale obsah je stejný. U něj mi to nevadilo, já věděla co mi říká a viděla jsem jak se tváří. Nedávno jsem četla, že lidi používají k dorozumění především řeč a modulace hlasu. Ale stejně podvědomě nejvíc vnímáme řeč těla, pohyby rukou a pozice nohou, gesta. Lidi si nejvíc všímají řeči, protože se nejvíc používá, ale vnímat ještě pořád umíme i jinak… jako zvířata.

Ale jak jste překonávali jazykovou bariéru?

Když se soustředil na český jazyk, tak měl v očích paniku a mrtvo, ale když říkal věty v maďarštině v tu chvíli se mu oči rozsvítily a byl jistější. Proto jsem sama prosazovala, ať mluví radši maďarsky, protože kontakt očí byl v tu chvíli úplně v pořádku a já nic víc nepotřebuju od partnera, jen když si oči rozumí, to stačí.

Vyvíjel se Váš vztah při natáčení?

Film se točil na jaře, v létě, v zimě, na podzim… Náš vztah se vlastně nijak nevyvíjel. Často jsem si říkala, jak je úžasný, že jsme se znali jenom „jako filmové postavy“. Ačkoliv jsme se neviděli např. půl roku nebo třeba tři měsíce mezi natáčením, tak jsme si na place řekli ahoj, jak bylo a nebyl problém okamžitě zase vstoupit, navázat v rolích na to, co bylo před tím. Někdy jsem se tomu smála, že vlastně vedle sebe stojíme už skoro čtvrt roku na place a vůbec spolu nemluvíme, a jakmile se řekne akce, tak se na sebe vrhnem a jsme schopný se líbat a dotýkat úplně bez problému. Zůstali jsme pro sebe postavami z filmu...

Ve filmu hraješ zdravotní sestru, která má ambice být lékařkou. Byla ti tato profese blízká? Jak ti bylo v pozici zdravotní sestry v první části filmu?

Myslím, že to právě herce strašně baví, že to je právě to „hraní si“, jako když si děti hrajou na doktora a nebo na princeznu. K tomu patří kostým a věci z vnějšku za tebe udělají, že jsi prostě sestřička. Najednou ti nepřijde divný pořvávat na někoho: „Pane Kukalík jak jste se vyspal?“ nebo „Tak co, jaká byla dnes stolice?“ (smích). Líbilo se mi to, taky když mě paní doktorka učila chirurgický steh na sešívání ran. Při jedné scéně jsme na place měli malý - asi týdenní - miminko. Byla jsem trošku po noci unavená a první záběr co jsme točili, byl právě s miminkem. Bylo úplně malinký a namazaný bílkama a krví, aby vypadalo čerstvě narozený a já jsem ho omývala a strašně jsem se bála, že mi někam vyklouzne nebo spadne (smích). Ale musela jsem předstírat, že to úplně suverénně zvládám. To mě bavilo, protože to je to „hraní si“.

Ve filmu jsi městská dívka, emancipovaná. Ve městě je ti dobře a najednou se ocitneš v Želarech. Jaká byla pro tebe osobně proměna ve filmu? A jak to máš ty ve svém životě? Jsi spíš městský člověk nebo máš ráda venkov?

Myslím si, že to není příběh o tom, že jde někdo z města na vesnici. Pro mě je podstatné, že ta holka něco najednou musí, někde musí být, někde musí zůstat, něco jí tam drží a musí si uvědomit věci, který se odehrály a pořád zůstat při vědomí, soustředit se na to co se stalo a do toho všeho musí přijmout to neuvěřitelný okolí. Ale pro mě ten problém není až tak v tom, že musí být v chalupě, na vesnici, zavřená, ale že vůbec něco MUSÍ, že tam musí zůstat, být s tím chlapem, být v tom domě, vdát se a poslouchat, a přitom to není její přirozenost. A sžívání se s chalupou a přírodou? Když se na to koukám teď, tak je to zábavný. Myslím si ale, že to obnáší spoustu jiných záležitostí, drobností, který v tom filmu nejsou, na který by člověk přišel, kdyby se mu něco takového opravdu přihodilo. Musí to mít hrozně moc malinkých detailů, který si člověk vůbec neuvědomuje. A já a příroda? Myslím, že bych s tím problém neměla, do teď nemáme na chalupě koupelnu ani záchod. A kytky umím, zvířata a stromy taky.

U Ondřeje Trojana jsi debutovala ve filmu Pějme píseň dohola. Od té doby uplynulo víc než deset let. Jaké to bylo znovu pracovat s Ondřejem?

Mám pocit, že jsem s ním vlastně pracovala poprvé. Když jsem s ním točila tehdy, tak jsem byla úplně malá a ani jsem moc nepracovala, spíš exhibovala. A přišlo mi, že ta postava jsem já, že si mě vybrali a jsou zvědaví na mě. Neměla jsem pocit, že pracuju. Byli jsme zkrátka všichni malí a zvědaví. Nepamatuju si moc momenty na place ani tu práci, ale spíš příhody: jak jsme v noci utíkali se koupat, kupovali láhev šampaňského a tak dále. Byl to spíš tábor, takový dokument z tábora.Vlastně jsem ten film viděla jen jednou a pamatuju si z něho strašně málo. Teď mi nedávno Ondřej vyprávěl, protože já si nic nepamatuju, mám totiž hrozně špatnou paměť, jak jsem přišla na konkurz a jediný co jsem tam dělala bylo to, že jsem byla drzá. Požádal mě, ať se kývu, že mám být Tráva a já jsem řekla „ne“ a on říkal: „Ale vo tom ten film je, tak to udělej!“ Ale já to dělat nechtěla. Takže mě absolutně vyškrtl, že jsem drzej fakan a pak si teprve zpětně uvědomil , že právě to zapadá do postavy. A roli jsem dostala…

Když psal Petr Jarchovský scénář, scházeli jste se? Komunikoval s tebou?

Sešli jsme se párkrát s Ondřejem i s Petrem. Na takovou první serioznější schůzku nad scénářem jsem přišla bez poznámek a celkově dost nepřipravená. Určitě se lekli jestli se mnou neprohloupili. Scénář se od toho prvního dost změnil. K lepšímu.

Jak jsi vnímala změnu vizáže? Oblékat se do šátků a zástěr…

Nedokázala jsem si sebe představit v kroji, připadala jsem si hrozně směšně, ale nakonec svatební kostým mám ve filmu skoro nejradši. Ostatní šaty, které se ve filmu objeví - nesnáším, protože jsem s nima strávila rok a už mě všechny rozčilovaly. Ty byly moc široký a ty moc krátký a ty zas měly zip a nebo pásek, prostě všechno mi vadilo, protože jsem v nich strávila moc času, ale s tím se holt člověk musí smířit.

Natáčení bylo velmi náročné. Jaké roční období bylo nejsložitější pro tebe?

Pro mě žádný nebylo nejhorší, pro mě bylo všechno nejhezčí. Bylo to krásný natáčení! Ale největší krizovka, tak to byla zima, ale ne tím že by byla zima, nebo že by mi byla zima, ale tím že se nějak nemohla sejít moje představa s tím co jsme točili. Ale jinak co se týče náročnosti, tak asi nejtěžší byly jízdy na tom šíleném kočáře, to bylo trápení, že jsem si už málem opravdu řekla o kaskadérku, ač to vypadá úplně banálně. Měli jsme úplně nemožný vozejček a nespolupracujícího koně a Maďar to taky moc neovládal, tak tam bylo pár takovejch krizovejch situací, že pro mě sednout si na ten vozejk bylo trauma, to jsem neměla ráda. A pak jsem neměla ráda to běhání v dešti. I když jsem to nakonec ráda měla, protože jsem pak byla pro celý štáb taková hrdinka a všichni nedělali nic jiného, než že se o mě starali Ten mi nosil grog a ten teplý ponožky. To se mi líbilo.

Kdy byly hory nejkrásnější?

Nejhezčí to bylo začátkem léta, konec května, červen. To byla nádhera ráno vstát. Pamatuju si, že když jsem se „v Želarech“ poprvé probudila, měla jsem volno. Ten den jsem šla do lesa a tam byly houby a jahody, lilie horská, což je taková vzácnost, to se nikde nevidí. Tak jsem si tam trhala kytice a houby a pak jsem si to snesla dolu do hotelu a tam mi ty houby uvařili. To byl ráj! Já už ten kraj znám, točila jsem tam Kuře Melancholik, takže jsem tam měla svoje místa, svoje bystřinky a tůňky.

Jak vypadal natáčecí den na Želarech?

Vstali jsme, vyčistili si zuby, Dopitová (Jana Dopitová - maskérka) mě nalíčila, od rána se mi pořád někdo posmíval, myslím že nejvíc konkrétně Ondřej Trojan, pořád a za všechno. Pak se točilo a točilo a do toho se polehávalo a pokuřovalo. No byla to hrozná pohoda. Večer se zase všichni vrátili na hotel, dali si povinnou spršku a zasedli do kuřárny, my jsme tomu říkali akvarium, taková prosklená místnost. Hotel měl velkou restauraci ale jenom v akvariu byla kuřárna a nakonec i ti nekuřáci šli do kuřárny, protože seděli sami v křesílkách za sklem a byli tam izolovaný. Z dálky to vypadalo, že je tam zapařený sklo, jak se tam hulilo. Tam se sedělo a sedělo,všichni se dobře bavili, pak přišel Ondřej, řekl že jsme nudný a že bychom měli hrát nějaký hry, všichni okamžitě znervózněli, že se špatně baví a začali hrát organizovaný hry a v tu chvíli Ondřej řekl, že se nudí a šel spát. A my jsme tam pak zoufale dohrávali ty hry na filmy. No a pak se sedělo do rána a ráno se zas dala ta povinná sprška a šlo se do práce a tak to šlo pořád do kola. Ale to samozřejmě není pravda, to co jsem říkala, my jsme byli tým profesionálů. Já si jenom vymýšlím.

Ve filmu hraje spoustu herců. Od těch nejstarších, Svatopluk Beneš a Zita Kabátová, po hvězdy jako Jaroslav Dušek a Miroslav Donutil, přes herce, kteří se po dlouhé době zase vrátili do filmu, jako třeba Iva Bittová. Kdo pro tebe byl přínosem, kdo tě inspiroval nebo kdo tě potěšil?

Nejvíc Iva Bittová. Ale já jsem vlastně spíš pozorovatel, než zapojovač, radši lidi pozoruju a nejsem moc kontaktní, ale s Ivou jsme si párkrát povídaly a vždycky to bylo příjemný. Překvapila mě, jak je neuvěřitelně miloučká, taková holčička a mě bavilo se na ní jenom dívat a poslouchat. Pak mám ráda paní Adamovou, protože si jí pamatuju už jako dítě. Ona mě zná právě jako sveřepý vzteklý dítě. Je kamarádka s mojí babičkou a ta mi jednou vyprávěla, že jsme jeli po Karlově mostě a setkali jsme se tam. Já jsem se právě zmítala, protože jsem chtěla jít pěšky. Paní Adamová říkala, že se jí líbím, protože jsem takový vzpupný dítě, takový bojovník. Je to vlastně srandovní, že se setkáváme na filmu, kde já jsem takový bojovník a ona ta, která to pozná. Baví mě, protože si myslím, že je to ještě mnohem větší vichřice než ty moje vánky.

A z mužských kolegů?

Ivánek Trojan, to mě mrzelo, že jsme měli tak málo scén, užívali jsme si tu naší „pornoscénku“, byla mimochodem docela těžká. Mě nabíjí jak Ivan pracuje, on je strašně pečlivý. Já mám někdy potřebu působit, že všechno vím, tak se mnohdy na věci ani neptám a doufám, že to nějak pochopím nebo vypozoruji z toho co se bude dít okolo mě. Ivan se ptá na všechno, na takový drobnosti, všechno si připraví a chce vědět a to je hrozně hezký. Já to pozorovala, na co on se ptá a i já jsem z toho pochopila spoustu věcí. Maďar mě bavil strašně a dokonce musím říct, že jsem ho možná trochu podcenila. Někdy mě rozčiloval, že je tak svérázný, každý jetí dělá nějak jinak, což mě sice nevadilo, ale když mi zasahoval do mých prostorů, tím že najednou měl pocit, že jako postava by mě měl obejmout a já jsem na to vůbec nebyla připravená, protože moje postava to nechtěla… tak to jsem na něj třeba byla i naštvaná. Ale když jsem se na něj teď dívala, na postsynchronech, tak jsem se do něj úplně zamilovala, protože je úžasný!

Jakou metodou s tebou Ondřej pracoval? Je to autoritativní režisér? J

Já jsem mu před natáčením neprozřetelně prozradila, že mě nesmí moc chválit, že ve chvíli kdy mě někdo pochválí, tak jsem uspokojená a mám pocit, že už jsem to udělala a že to bylo dobrý. On si to tak nějak hodně zapamatoval a celou dobu mě trápil, posmíval se mi a vůbec mě nepodporoval, ale myslel to dobře. Byla to jen taková metoda. Když jsme natočili nějaký záběr, z kterého jsem měla pocit, že jsem odvedla dobrou práci tak za monitorem se ozvalo: „Tak já si to tady ňák načmuchnu…no..no no dobře no. Hele, na to naše natáčení to stačí!“. Tak to byly režijní připomínky: „Hele můžeš tam klopejtnout a nebo co to vobočejčko, co? A že by jsme to čelejčko ještě nakrabatili, co?“

Ve filmu tvoje postava změnila úplně identitu, napadlo tě někdy, že i ty bys chtěla změnit identitu?

Já si neumím představit, že bych něco měla předělávat, nebo chtěla předělávat, to asi ne. Ale chtělo by to volitelný programy, kdy by se člověk mohl přepínat do někoho jiného. To bych dělala pořád. Jezdila bych bez sebe na dovolenou.. Změnu identity dělají většinou lidi, který mají špatný svědomí a to já nemám.

Rozhovor s Ondřejem Trojanem

Jak jsi se dostal k projektu Želary? Kdy jsi poprvé četl námět a proč jsi se rozhodl ho realizovat?

Byla to taková zvláštní peripetie: už kdysi dávno když Petr Jarchovský s Honzou Hřebejkem realizovali Šakalí léta, byli neustále pod tlakem skuhrání svého výkonného producenta Šolce, že ten projekt je hrozně drahý a natáčení je prodražený. Petr už tenhle psychický teror nechtěl snášet a zeptal se, jak pro „takovýho producenta“ vypadá „takovej optimální lacinej biograf“. A ten Šolc na to: „Dva lidi někde v horách, v chaloupce a maj se rádi.“ Tak šly roky a točili jsme Pelíšky; seděli jsme o pauze s Petrem Jarchovským a Petr do mě, jako už mockrát, vartoval, abych něco natočil jako režisér. Řekl jsem, že nemám žádné téma, ale kdyby měl nějakej silnej komorní příběh o dvou hercích… On úplně zajásal, že má takový komorní, dramatický příběh „o dvou lidech v chaloupce v horách, kteří se maj rádi“ a že by to byl hrozně levný film a úžasná látka, a že mi to dá přečíst. Tak jsem si přečetl novelu od Květy Legátové, tehdy to četlo jen pár lidí na Barrandově. A to byly Želary (na vysvětlenou: byla to novela, která vyšla o pár let později pod názvem Jozova Hanule, protože pod názvem Želary vyšly povídky Květy Legátové). Tak takhle jsem se k tomu dostal já. Řekl jsem, že to je pěkný, že na tom začnu pracovat a aby Petr napsal scénář. Tedy nejdřív jsem musel přesvědčit Barrandov, aby do toho šel s námi, ale to vlastně nebyl vůbec problém, protože ta látka se všem líbila. Když měl Petr hotovou první verzi, došlo mi, že nemám vizuální informace o tom, jak tam lidi vlastně žili, v jakém prostředí se tam pohybovali, jak vypadali. A tak jsme se za paní Legátovou vypravili do Brna. Ona kromě hezkého vyprávění vytáhla sedm dalších povídek, tak jsme si je přečetli a byli jsme úplně nadšený. Odnesli jsme to do nakladatelství Paseka a tam to vydali jako povídky Želary. My jsme z toho čerpali některé věci, které se v našem filmu objevují. Tím pádem se nám ten scénář trošku rozkošatěl. Natáčení bylo poměrně náročné až extrémní. Točili jsme se šestidenním nemluvnětem, ale taky s devadesátiletou paní Zitou Kabátovou. Točili jsme čtyři roční období, když bylo třeba 36 stupňů nebo taky mínus dvacet, kdy se nám lámal materiál v kameře a herci nám na place omrzali.

Jaké to bylo pro tebe, po takové dlouhé odmlce znovu režírovat?

Pro mě to byla výzva, látka se mi líbila a to hodně. Díky tomu, že realizace byla dost nesnadná a komplikovaná, bylo zajímavý neustále překonávat úskalí. Už jen ty obhlídky, kolik času jsme věnovali tomu najít filmové Želary, protože v Čechách už takové prostředí vůbec není. Tady nejsou záhumenky, malý políčka, krajina se tady změnila, zalesnila se borovicema a břízama. Až jsme to našli na Slovensku ve vesnici, která se jmenuje Zázrivá. Tam to všechno je. Za každou chalupou se pase kráva a ovce a záhumenky jsou tam všude. Malý políčka jsou roztroušený všude po kopcích…

Chalupy, které vidíme v Želarech jste tam postavili?

Chalupy pro naši filmovou potřebu, měly ten problém, že skoro u každé dřevěnice, která by nám vyhovovala, stojí jiný a novější barák. A když už jsme něco našli, tak na hrozně nepřístupných místech, kde jsme techniku, když zapršelo, nemohli vyvážet ani traktorem. Byly dny, kdy jsme kamery, lampy a všechny ty věci vyváželi nahoru za pomocí koňů, jako v devatenáctém století. Tři kilometry do kopce, abychom vůbec mohli točit.To vlastně pěkně tmelilo štáb a vůbec i místní lidi se štábemi. Jak jsme se furt hrabali z místa na místo, nebylo nic divného, potkat třeba herce, jak s sebou táhne na plac stativ od lampy. Vůbec všechny profese, když bylo potřeba, za sebe zaskakovaly, dobrovolně, každý věděl, že na druhej den zase bude třeba potřebovat pomoc on. Hlavní chalupu jsme se rozhodli postavit. K tomu nás inspiroval chlapík, který se nás ptal, jestli nechceme koupit chalupu. Ptali jsme jakou a on ukázal prstem za sebe na dvůr. Měl ji složenou, trámy očíslovaný. Ale tahle chaloupka nakonec nebyla dispozičně dobrá, potřebovali jsme jí udělat víc podle našich představ, víc na míru. Nakonec jsme opravdu rozebrali a koupili starou, rozpadlou chalupu a z jejích trámů se postavila maketa v reálné velikosti, kde žili naši dva hlavní hrdinové. Na místě, které nám přesně vyhovovalo, které komprimovalo s přírodou. Stavěli jsme i interiér, ale to jsme točili v ateliéru, protože chaloupky jsou vevnitř hodně malý, natáčet tam, by bylo nepraktické.

Svůj štáb jsi sestavil z lidí, které jsi znal jako producent?

Zejména. Ta skládanka se doplňuje. Samozřejmě nejdůležitější jsou autorské profese. Ty mají dál nějakou představu o složení svých štábů, což se snažím, je-li to možné, respektovat. Skládali jsme zejména mladý akční štáb, o kterém jsme věděli, že nebude dýchavičný, protože pro práci v horách byl potřeba docela velký fyzický fond. Film Želary je mezinárodní projekt, jaké národnosti se potkají před kamerou? Je mezinárodní, protože rozpočet se vyšplhal do výše, která by byla tady v Čechách neufinancovatelná. Proto jsme sháněli peníze i venku. Ve filmu hrají čeští, rakouští, slovenští herci a taky herec z Maďarska. Vlastně se nám podařilo oprášit Rakousko-Uherskou spolupráci. Taky Jan Tříska, který žije dlouhodobě v Americe a taky herec z Německa. Film se odehrává za druhé světové války.

Je pro příběh válka důležitá?

Válka je jenom rámec příběhu, sloužící k tomu, aby vůbec mohly nastat mezní situace, uvěřitelné bez složitě fabulovaných filmových náhod. Mezní situace, kdy člověk potřebuje změnit svoji identitu a začít úplně od nuly. To se může stát i dneska. Válka je pro příběh praktická a snadno uvěřitelná, ale válečný film to není.

Počítal jsi s obsazením Ani Geislerové, představitelky hlavní ženské role, od začátku?

Od první verze scénáře jsem pochopil, že hlavní postavou musí být vnitřně silná, zaťatá sveřepá mladá ženská. Do toho mi Aňa okamžitě zapadla svou paličatostí, tedy a samozřejmě svým bezprostředním hereckým talentem.

Hlavní mužskou roli hraje maďarský herec. Nenašel jsi v Čechách nebo na Slovensku vhodného představitele? Byla to strašně strastiplná a dvouletá práce, prostě tady takový typ není.

Ve filmu se objevují herci, kteří dlouho nebyli na plátně , např. Svatopluk Beneš, Zita Kabátová Jaroslava Adamová či dokonce Iva Bittová a naopak hvězdy dneška jako Ivan Trojan, Jaroslav Dušek, Miroslav Donutil, jaký byl tvůj klíč pro jejich obsazení?

Já jsem moc nekalkuloval o tom, jestli herci zrovna teď hrají nebo nehrají. Někde mně bavilo stavět herce do protiúkolu, jako třeba Mirka Donutila, který ve filmech prakticky nikdy nevytvořil vyloženě kladnou figuru. Role faráře v Želarech je vlastně kladná postava a Donutil ji ztvárnil velice plasticky, nečernobíle. Jindy pro mě byla důležitá fyziognomie, například u postavy kterou hraje Jaroslava Adamová nebo Iva Bittová nebo brácha. No a u Duška mně zase bavila představa, že by si do třetice zahrál ve filmu učitele. Bavilo mně, že pro něj budeme muset najít nějakou novou, neokoukanou polohu, což, myslím, bavilo i Jardu. Obsazení Zity Kabátové a Svatopluka Beneše, to byla vlastně taková libůstka, která se přímo nabízela. Strašně mně potěšilo, když jsem se od nich dozvěděl, že přes tu spoustu filmových rolí, co mají za sebou, v Želarech hrají vůbec poprvé spolu v jednom filmu… Zkrátka u některých postav jsem se nebál riskovat a jindy jsem zase chtěl mít jistotu, že mám pevný bod, který mě nezklame. Potěšil mě v tomto směru Honza Tříska, když přijal ve filmu epizodní roli, do které jsem potřeboval najít starýho chlapa, kterýmu by divák uvěřil, že žije s velmi mladou ženou…

Jak se ti podařilo přesvědčit Ivu Bittovou?

Já jsem hlavně hledal typ, který by působil ve venkovském prostředí přirozeně a tuhle představu Iva úplně a beze zbytku naplňovala. Přemluvil jsem jí tak, že jsem jí dal přečíst scénář a jí se líbil...

Odkud jste čerpali nářečí, které ve filmu používáte?

S tím nářečím jsme dlouho s Petrem bojovali, jestli ano nebo ne. Mě lákalo to, že nářečí ještě víc zdůraznilo cizí a vzdálené prostředí, do kterého hlavní hrdinka přichází. Na nářečí jsem vlastně přišel přes hudbu. Ve filmu je venkovská svatba, kde místní tančí a zpívají. To byl problém, protože jsem potřeboval něco hodně syrového a odfolklorizovaného jak v hudbě, tak i v aranži tance… Želary jsou navíc vesnicí, kde se zastavil čas. A protože se film odehrává ve čtyřicátých letech minulého století, potřeboval jsem místní zvyky a tradice posunout ještě o nějaký kus zpátky. Po dlouhém hledání jsme narazili na soubor Grůnik z Ostravice. Oni právě dělají hudbu tak, aby zněla co nejvíc původně, jako na přelomu předminulého a minulého století. Stejně tak i tanec. No a nářečí jsme pak čerpali taky odtud, kde se mluví takzvaně šlonzácky. I když jsme si ho ve spolupráci s přáteli z Ostravice trochu zjednodušili, aby mu rozuměli i například patnáctiletí pražáci. Nakonec vzniklo svérázné „nářečí želarské“. Myslím ale, že to není zas až tak velký podvod, protože zrovna oblast Ostravice je křižovatka nářečí, kde i dvě vesnice, ležící od sebe pár kilometrů, mluví trochu jiným nářečím.

A jak to bylo u kostýmů?

Severní část Beskyd od Rožnova nahoru a pak na východ přes hranice se Slovenskem k Žilině a Malé Fatře tvoří jeden region s velmi podobnou architekturou dřevěnic, podobným dobovým oblečením, podobnou hudbou a tradicemi. Kostýmy jsou proto sesbíraný jak ze Slovenska, tak i z oblasti okolo Ostravice. Strašně jsme se báli, abychom náš filmový venkov nepřekrojovali. Želařské kostýmy, to je taková směs tradičního oblečení lidí na venkově a prosakujících vlivů z měst, jak to v té době opravdu bylo. Čerpali jsme hodně z dobových fotek a Katarina Bieliková si s tím dala obrovskou práci. Byl jsem s tím moc spokojen.

Proč jsi udělal tak dlouhou pauzu mezi tvým debutem a druhým filmem?

Ta pauza se tak trochu udělala sama. Já jsem za prvé neměl potřebu lidem něco sdělovat a za druhé jsem budoval svoji firmu Total HelpArt, která potřebuje neustále okopávat, zalévat, mulčovat a přihnojovat, což zabere hodně času. Mám-li to trochu rozvést, tak tedy: po revoluci jsem byl spokojen, s tím co se stalo, tedy, že šli komunisti konečně od válu, že moje děti vyrůstají do něčeho jiného, než v čem jsem vyrůstal já. V režisérské formě jsem se udržoval realizací menších věcí, zejména s Divadlem Sklep… To bylo období, kdy tady v Praze nebylo dobré produkční zázemí. Kam se člověk podíval, podmínky pro tvořivou práci byly strašný. Já jsem měl touhu postavit si vlastní zázemí, vlastní produkci a dělat věci nějak jinak, ve větší pohodě, bez stresů, bez lidí, který koukaj pořád na hodinky. Brzy se však ukázalo, že soukromou produkci jeden režisér neuživí, protože produkce stíhá udělat práce daleko víc a na to, aby se uživila potřebuje mít víc projektů, což mně nutilo čím dál víc do role manažera, takže jsme hledali a vymýšleli projekty i pro jiné režiséry a to mě čím dál tím víc pohlcovalo. Producentská práce mě začala bavit. Snažím se ji dělat tvořivě, což myslím režiséři, se kterými spolupracujeme, umějí ocenit. Nakonec jsme se prokousali až k celovečerním filmům, jejichž výsledky myslím mluví za sebe samy. A mě úspěchy naší práce a našich filmů uspokojují, takže bych u toho producentování chtěl ještě nějaký ten pátek zůstat.

Jak se u tebe vlastně při Želarech kloubila práce producenta a režiséra?

Bylo to občas trochu těžký. Zvlášť když nám třeba nepřálo počasí a nedařilo se nám realizovat věci, který jsme udělat potřebovali. Museli jsme improvizovat a chyběly nám najednou natáčecí dny a stávaly se nám věci, který natáčení prodražují. Materiálu se vytočilo víc než jsme původně kalkulovali. Doprava byla hrozně komplikovaná, protože jsme velký kus filmu točili mimo léto a herci neustále pendlovali mezi placem a svýma závazkama, který měli v divadlech po celý Evropě. To všechno lezlo do peněz…

Kdy pro tebe byly hory nejkrásnější?

Hory byly nejkrásnější, když mě nezlobily. Hory jsou strašně proměnlivý. Už při obhlídkách, když jsme našli a nafotili něco, co se nám líbilo, tak za pár dní to něco vypadalo úplně jinak. Přijeli jsme to něco natočit, ale v jiným počasí a to něco je najednou všední, ale podíváš se vedle a tam je naprosto úžasný jiný něco. Tohle nás vedlo k různým improvizacím, podle toho jaké bylo počasí, přírodní podmínky. Museli jsme se přírodě a prostředí hodně přizpůsobovat.

Dovedl by sis představit, že bys žil na venkově?

Žít na venkově bych asi neuměl a asi ani nechtěl. Mně by tam za chvilku zachvátila depka. Ten řád ročních období a zavíracích hodin v hospodě a všech těchto věcí, to by mě za chvilku ubilo.

Jaké publikum chceš oslovit?

Chci oslovit všechny lidi na zeměkouli! Náš film je krutej, krásnej, jímavej a drsnej a především, doufám, že pravdivej a upřímnej. Snažil jsem se ho natočit prostě, neokázale, nepomáhat si filmovejma berličkama, ale zároveň vytvářet co největší prostor pro herce, aby jednotlivé scény bylo možné točit v reálném čase, aby herci mohli hrát na sebe, aby mohly emoce fungovat přirozeně. Abychom emoce nevytvářeli uměle nějakýma nájezdama na detaily herců, umělýma slzama nebo pompézníma zdvihama kamery z jeřábu do přírody. Ta příroda byla jednou z věcí, kterou jsem se zuby nehty snažil nenechat strhnout. Chtěl jsem jenom konstatovat, že je. S přírodou jsme vůbec bojovali. Kupříkladu poslední natáčecí den jsme potřebovali točit pod mrakem, ale bylo úplně vymetený nebe. Tak jsme šoupali s natáčením. Nejdřív jsme točili od pěti hodin od rána, abychom využili tu chvíli, než zpoza horizontu slunce vyleze a když pak sluníčko vylezlo, tak jsme si zkrátka udělali pauzu. Šli jsme na hotel a v pět jsme se vrátili na plac. Pořád bylo vymetený nebe. Nazkoušeli jsme do foroty zbývající záběry, postavili jsme kamery a ulehli jsme ve filmový dekoraci a čekali až budeme moc dál točit. A někdy kolem šestý se objevil na horizontu obrovský mrak. Zvolna se sunul směrem k nám. Kolem osmý hodiny mrak sluníčko dojel. To byl signál k nesmírnému pracovnímu nasazení. Narychlo jsme natočili jednu scénu na tři kamery. Když jsme začali kamery přestavovat, že tu scénu sjedeme ještě jednou, spustilo se krupobití. Všude bylo během pár vteřin bílo. Klidně bychom mohli v tu chvíli točit zimní scény. Krajina byla úplně bílá od krup. No a tak skončil náš poslední natáčecí den. Hory se s námi loučily. Takhle plakaly a my s nimi…

Ve filmu je hodně mrtvých a zraněných, to jste čerpali z předlohy nebo naopak jste něco potlačili?

Předloha Květy Legátové je hodně naturalistická. Odmyslí-li si čtenář literární slovesnost, zůstane velmi drsná slupka. Ale na drsné slupce jsme se nepásli, respektive jsme ty drsný věci nepatetizovali. Snažili jsme se jen konstatovat přirozený fakt nelehkého života a absurdního konce v době a prostředí, kdy se náš příběh odehrává. No a pod tou drsnou slupkou se samozřejmě ukrývá i kus romantiky v milostném vztahu hlavních hrdinů…

Poprvé jsi režíroval svého bratra, jaká to byla práce?

Krásná, brácha je v úžasný formě a obrazy, který s Aňou vytvořil... Pár, co představovali, je oba bavil, až jsme si říkali, že je škoda, že mají spolu jen tak málo natáčecích dnů. Bavilo by mě dělat film, kde oni dva by hráli třeba gangstery, to by jim, myslím, šlo pěkně…

Rozhovor s Ivanem Trojanem

 Když jsi dostal scénář, jaký byl tvůj první pocit?

Velmi silný příběh. Silný scénář k filmu, který se tady delší dobu nedělal a zároveň mě napadlo, že když to točí brácha, že je přede mnou velký kus práce a že to bude těžký.

Ten film je velmi realistický se spoustou herců, zvířat a prostředí. Které etapy natáčení jsi se zúčastnil ty?

Já jsem měl první natáčecí den, točili jsme úplný konec filmu a bylo jaro, ale při tom ještě na horách na Slovensku sněžilo. Museli jsme s Aničkou Geislerovou vypadat o 15 let starší, pak jsem točil podzim v Praze. Já hraju malinkatou roli. Říkám tomu „titulková role“, protože patřím pod titulky, jak úvodní tak závěrečný, ale mě to nevadilo. Za prvé to dělá Ondra, za druhé to byl hezký scénář a za třetí se mně líbilo, že prvních deset minut filmu to vypadá, že film bude z města a o hrdinech co tam jsou, ale nakonec se ukáže, že to tak vůbec není.

Tvá role je sice menší, ale rozhodně klíčová pro osud hlavní hrdinky. Jaký to byl pro tebe pocit hrát člověka, který se rozhodne vystavit svojí přítelkyni nebezpečí? Jak jsi k postavě hledal klíč?

Motivace k tomu, že jí opustí, se nedovysvětlí, to ani není pro film podstatné. Tam byla důležitá jeho role v začátku, hlavně proto, aby bylo pro hlavní hrdinku těžké prostředí opustit. Ona opouští něco co měla ráda a její vztah měl nějakou hodnotu a mohl být eventuelně i trvalý.

Anička mluvila, o tzv.“pornoscénce“ (jak jste si nazývali milostnou scénu ve filmu), jak se ti točilo s jednou z nejkrásnějších Češek?

Já bych řekl, že někdo dostal nápad, že když je Ondra režisér a já jsem herec a když jsme spolu nikdy nepracovali, tak proč jsme spolu nikdy nepracovali? Ondra řekl, že klidně, ale v tom filmu budu maximálně pět minut a já jsem řekl taky klidně, ale že v tom filmu chci mít milostnou roli s Aničkou Geislerovou. Mně se to moc líbilo.

Hrál si ve filmu lékaře a jedním z odborných poradců byl prof. Pafko, jak vypadala jeho odborná spolupráce?

Už v Samotářích jsem hrál doktora, neurochirurga, a tak to vypadá, že doktory budu hrát dost často. Pan profesor Pafko mi radil jak nejlépe mohl a já jsem se snažil to udělat co nejlépe. Vlastně mi dělaly asistenty největší špičky medicíny. A byli nervózní? Ne, byli v pohodě, oni se snažili radit, aby operace opravdu vypadala, že to je operace, takže nebyli nervózní. Navíc pan profesor je zvyklý na kameru mluvit, televize a štáby se na něj často obracejí. A navíc měli roušky.

Jaký je tvůj bratr v pozici režiséra, jaké to je natáčet s člověkem, kterého tak dobře znáš?

Velmi divné a já to nemám moc rád, protože toho o sobě víme opravdu hodně. Je to těžké, protože si vidíte do kuchyně, znáte se, je to moc osobní a tím pádem se připravujete o určitý moment překvapení sdělení. Ale myslím si, že Ondra byl velmi vstřícný a pohodový. Ty jsi z rodiny, kde se všichni věnujete umění, filmu, divadlu, televizi. Je to téma nad kterým se společně scházíte s otcem a bratrem? Radíte si? Trošku, ale spíš se takovým debatám vyhýbáme. Jdu za bratrem spíš, abych se s ním poradil ohledně smluv, nebo jednání, protože nemám žádného svého zástupce. Táta by se rád bavil o divadle, ale já už jsem z divadla vypovídaný…

Zažíváš velmi úspěšné období, dostal jsi dvakrát Českého lva, v září se kromě Želar objevíš v dalším filmu Davida Ondříčka Jedna ruka netleská. Změnil se tvůj život? Máš pocit, že se změnilo i chování lidí vůči tobě?

Kdybych to vzal odzadu, tak si myslím, že lidi ve chvíli, kdy někdo dosáhne určitého úspěchu, jsou nastraženější k tomu, jak se k nim člověk chová. I věci, který jsem dělal před tím, tak jim teď připadají trošku podivný. V zásadě si ale myslím, že úspěch, v uvozovkách, přišel v pětatřiceti, kdy jsem natočil první film a že už jsem na to dost starý. Život se samozřejmě zrychlil, je hodně práce, ale taky si uvědomuju a jsem na to připraven, že za dva za tři za čtyři roky může být „přetrojanováno“.

Připravuješ film s Petrem Zelenkou? Ano, Petr Zelenka napsal pro Dejvické divadlo divadelní hru Příběhy obyčejného šílenství a teď se rozhodl, že jí zkusí zfilmovat. Musí napsat nový scénář a mělo by se začít točit v květnu, červnu roku 2004. Pak mě ještě oslovil student FAMU, Martin Krejčí, který připravuje film Suplent. Ten by se měl točit na podzim roku 2004.

V jakém divadle tě můžeme vidět a v jaké roli?

Jsem šestou sezónu v Dejvickém divadle a vystupuji v Zelenkových Příbězích, ve Třech sestrách, v Dostojevského Bratrech Karamazových a nově jsme připravili od herecké autorky Melisy Gibsonové hru Sic. Na podzim s námi v Dejvickém divadle bude pracovat Jaroslav Dušek, který bude klasickým způsobem režírovat Tenessee Wiliamse.

Myslíš si, že se do Dejvického divadla chodí na Trojana (známého ze Samotářů či Četnických humoresek) nebo na Dostojevského?

Byl bych rád a myslím si, že hlavní důvod proč k nám lidí chodí, je dobré divadlo, že to, co děláme, lidi zajímá. Doufám, že jim naše divadlo přijde současné ačkoliv děláme spoustu klasických kousků. Ale zároveň si myslím, že když běží Četnické humoresky a ty filmy, ve kterých jsem - a teď k nám přišla např. Táňa Vilhelmová, což je výborná filmová herečka - tak lidi jsou asi zvědaví i na nás…

Rozhovor s György Cserhalmi

Co se děje v maďarském filmu?

V posledních letech se v našich kinech žádný neobjevil. U nás ročně vznikne stejně jako u vás nějakých dvacet celovečerních filmů, ale je to trochu podvod, protože jen jeden, maximálně dva, jsou skutečně natočené na kinofilm. Zbytek se točí na video a produkce doufají, že později seženou peníze, aby snímek mohli překopírovat na filmový materiál, což se však často nezdaří. Ohledně filmu to v Maďarsku stojí za zlámanou grešli.

Natáčíte v Čechách už druhý film, za první, Pevnost, jste byl dokonce nominován na Českého lva. Máte nějaký hlubší vztah k české kinematografii? Sledujete ji?

Co se týče šedesátých a sedmdesátých let tak ano, ale v devadesátých létech vzájemná kulturní výměna značně polevila. Takže u nás skoro žádné české filmy v kinech nejsou. Ne proto, že by nebyly populární, ale není distributor, který by je dovezl, ani kina, kde by je promítali.

Mezi vaší a Aninou postavou panují na plátně zpočátku antipatie, které přerostou v lásku. Jak vaše setkání probíhalo ve skutečnosti?

Myslím, že i v reálu jsme dodrželi onen předpoklad, že se setkávají dva úplně cizí lidé, kteří si nemají co říct. Ostatně oba mluvíme jinou řečí. Anna navíc chtěla, abych se nesnažil mluvit česky, protože ji to rozptylovalo. Takže já jsem mlel text po svém, ona po svém, tudíž jsme si moc nerozuměli. Zpočátku jsme spolu mluvili jen to, co jsme měli ve scénáři. Řekl bych, že jsme to ale oba dělali tak trochu schválně, aby byl vývoj našeho vztahu na plátně přirozenější. (smích) Je to samozřejmě pitomost, ale tahle verze zní zajímavě, ne? Želary jste natáčel v poměrně extrémních podmínkách, hlavně kvůli počasí.

Dokážete říct, co pro vás bylo v průběhu natáčení nejnáročnější?

Určitě to čekání. Je opravdu otravné, ale patří ke každému filmu. Že je zima, mrzne, jsme unavení nevadí. Je to naše práce. Co opravdu mrzí, když se v takových podmínkách nepovede záběr a musíte ho opakovat. Ale jestli máte na mysli nějaké veselé historky z natáčení, tak vás zklamu. Nesbírám je.

Nechal jste se někdy zastupovat dublerem?

Ne, nedělám to doma, tak to přece nebudu chtít jinde. Vždyť je to pitomost. A mimochodem na výsledku je záskok vždycky poznat. A nikdy vás nenapadlo, když jste třeba při natáčení riskoval zdraví, že by bylo lepší mít nějaké klidnější povolání? Často v takových situacích přemýšlím o tom, proč jsem se dal vůbec na herectví. Asi jsem si myslel, že to bude taková prima flákárna, že budu jen tak parazitovat na společnosti a brát velké peníze. (smích)

A jaká je realita?

Téměř se to povedlo.

(rozhovor s G.Cserhalmim připravila Jana Kobesová)

Rozhovor s Jaroslavem Duškem

Bylo natáčení filmu Želary fyzicky náročné?

Ano, velmi náročné. Musel jsem se přemisťovat až na Slovensko, kde mě režisér Trojan nutil šplhat do kopců, běhat po rovinkách, tahat po zemi mrtvého faráře Donutila, pokleknout před ruskými vojáky, bít rákoskou malého chlapce a být nepříjemný na Aňu Geislerovou. Také jsem musel běhat v bažině a nesměl jsem se probořit a to bylo opravdu náročné!

Kdy jsou hory ve filmových Želarech nejkrásnější? Jaro, léto, podzim nebo zima?

Natáčení jsem se účastnil jenom v létě a na jaře. V obou případech byly nejkrásnější. Přírodu mám opravdu rád a byl jsem nadšen. Větru ani dešti jsme neporučili, ale právě ta proměnlivost mě baví.

Ve filmu je celá vesnice ohrožená příjezdem Hanule, ocitl jsi se někdy v ohrožení života? Přemýšlel jsi, jak bys reagoval v situaci, ve které se ocitá tvá postava?

Díky Bohu jsem v takovém ohrožení nikdy nebyl a doufám, že nikdy nebudu, ale jak bych se zachoval opravdu nevím. Válka sama o sobě je pro mě dost nepochopitelná záležitost. Ve filmu vlastně ani tak nejde o válku, ale o chování lidí v krizové situaci a pod tlakem.

Již několikrát jsi hrál učitele - Pelíšky, Pupendo, Želary... čím to je?

Je to samozřejmě mým moudrým učitelským obličejem! Máš raději městský či vesnický život?

Mám raději přírodu, takže bydlím za městem, kousek od lesa. Města si užiju, když tam jedu za prací a to mi celkem stačí. Na mě je to moc hluku, ruchu a smogu.

Rozhovor s Janem Hrušínským Ve filmu Želary hrajete na začátku, v Praze. Byl jste se podívat ve filmových Želarech na Slovensku?

Dr. Chládek, kterého ve filmu hraji, je bohužel z těch rolí, které umírají krátce po titulkách a na Slovensko, kde to prý bylo báječné, se již nedostal.

Hrál jste lékaře, asistovali Vám skuteční profesionálové. Jak se vám v tomto týmu spolupracovalo?

Bylo to pro mne dost překvapivé. Když se točilo v operačním sále, přijel jsem na plac z divadla na poslední chvíli, kdy už bylo vše připraveno. podle scénáře jsem vztáhl ruku k asistentovi, aby mi podal peán a kdybych neměl na tváři roušku, bylo by vidět, jak mi spadla čelist neboť oním asistentem byl pan prof. Pafko‘ Bylo to velmi příjemné setkání.

Ve filmu vás diváci tak často nevidí, ale máte i jiné aktivity, kde si vás mohou diváci najít?

V poslední době jsem měl víc štěstí na televizní role (Brouk v hlavě, Ideální manžel, Smrt pedofila, Stín viny…), ale je pravda, že dobrou roli ve filmu bych bral, zvláště kdyby mohla být podobná těm, jaké hrávám např. v divadle.

ROZHOVOR S PETREM OSTROUCHOVEM (hudba)

Jaká byla Vaše spolupráce s Ondřejem Trojanem? Měl o filmové hudbě jasnou představu, nebo Vám nechal při komponování volný prostor?

Při práci na hudbě k filmu Želary jsem úzce spolupracoval s Ondřejem Trojanem a střihačem Vladimírem Barákem. Jejich společná a především celkem přesná představa o hudbě vykrystalizovala během stříhání filmu. Základním režisérovým přáním bylo hudbou sledovat duševní rozpoložení hlavních postav a nikoli vlastní dění na plátně. Snažil jsem se tedy o hudbu subjektivní. Je známo že filmová hudba musí vzniknout ve velmi krátkém čase.

Jako dlouho jste komponoval a jak dlouho nahrával hudbu k filmu Želary?

V první fázi práce jsem nabízel jednotlivé hudební motivy a dopracovával je podle režisérových představ. Dopracováním, načasováním a orchestrací schválených témat jsem pak strávil čtrnáct dnů. Nahrávání hudby probíhalo v Hudebním studiu Smečky za spolupráce dirigenta Mária Klemense, zkušeného matadora filmové hudby. Díky jeho obdivuhodným schopnostem a též díky profesionalitě všech zúčastněných hudebníků bylo 50 minut symfonické hudby natočeno za pouhé dva dny. Stejně dlouho jsme pak natočený materiál se zvukovým mistrem Jurajem Ďurovičem ve stejném studiu míchali. Při poslechu soundtracku k filmu Želary zní z převážné většiny instrumentální skladby.

Je zde však jedna píseň, která se z jinak orchestrálních skladeb poněkud vymyká.. .

Swingová píseň „The Moon“ je samostatnou kapitolou. Pro úvodní scénu filmu, ve které má z gramofonu znít autentická dobová hudba (rok 1942) jsme se rozhodli nepoužívat archivní zdroje, ale pokusit se vytvořit „umělou“ dobovou píseň. Protože jsou hlavní hrdinové filmu zapojeni do odbojové skupiny, zvolili jsme píseň americkou, tj. s textem v angličtině. Z důvodu relativního nedostatku anglických textařů v Praze jsem se nakonec rozhodl pokusit se otextovat si svou melodii sám. V obrazotvornosti byl mým pomocníkem Tomáš Belko, kolega ze skupiny Sto zvířat, v jazyce pak rodilí mluvčí Joseph Cahill a Ted Whang. Aranžmá písně se chopil zkušený jazzman Vít Fiala a nazpíval ji Petr Hanzlík, zpěvák skupiny The Swings, jehož podmanivý dobový přednes překlene rozdíl šedesáti let velmi snadno. Vít Fiala pro účely natáčení písně svolal skutečně zkušené jazzmany (např. Zdeněk Zdeněk, Václav Týfa, Miloš Bílek, Rostislav Fraš), takže jsme společně zažili milou jazzovou neděli ve studiu Smečky. Píseň jsme se poté s Ondřejem rozhodli zařadit i do závěrečných titulků filmu.

Cítíte se víc právníkem nebo hudebníkem?

Na otázku, zda se cítím víc právník nebo hudebník, není snadná odpověď. Ve chvíli, kdy pracuji v naší advokátní kanceláři, jsem rozhodně víc právník. Když rozdávám noty hráčům ve studiu, jsem víc hudebník. Zatím se snažím obě profese vhodně kombinovat a nepodlehnout schizofrenii; každá z nich ostatně zaměstnává jinou polovinu mozku. Pravda ovšem je, že práva jsem vystudoval na vysoké škole, zatímco v hudbě jsem samouk a znám svoje limity. Vzhledem k tomu, jak obrovskou duševní zainteresovanost komponování hudby vyžaduje, jsem celkem rád, že se mu můžu věnovat „jen“ příležitostně a ze zájmu a nikoli pro živobytí.

Jak odpočíváte?

Po práci v kanceláři rád odpočívám s hudbou a naopak po týdnech u klavíru (jako teď po práci na Želarech) odpočívám se smlouvami v kanceláři. Jinak rád odpočívám cestováním a systematickými návštěvami kina. Snažím se stále studovat možnosti spojení hudby s obrazem a filmové hudbě bych se proto rozhodně rád věnoval i dále.

Jaké jsou Vaše další hudební plány?

V současné době pracuji průběžně na dvou kreslených večerníčcích pro Českou televizi. S kolegy ze skupiny Sto zvířat začínáme pracovat na novém repertoáru, abychom mohli v příštím roce zaznamenat zase další album pro příští generace. A kromě toho mám na podzim odevzdat do tisku skripta o autorském právu pro FAMU; to už jsme ale zpátky v druhé polovině mozku…