Vydáno 24.06.2014 | autor: redakce
Druhé studiové album libereckého rodáka Jonáše Červinky aka Lipa je z velké části o vztazích, podle zpěváka jsou písničky tohoto typu zajímavější. "Společensky angažované písně rychle stárnou," soudí bývalý člen dua BPM. Skutečnost, že jsou jeho nynější kousky inteligentnější, přikládá Lipo hlavně věku a zkušenostem: "Cítím, že jsem vstoupil do dospělého života, což nutně ovlivňuje texty."
Lipo interview: Hudba pro mě není spotřební zboží. Je to způsob vyjádření
Lipo
Co máš společného s Martinem Červinkou?
Je to můj táta.
Takže tě "objevil" on?
Ne, vůbec. Objevil jsem sám sebe, když jsem měl skupinu BPM, se kterou jsem vydal dvě alba u nezávislých labelů. Potom jsem vydal sólové album u EMI, dneska je to Warner Music. S tátou pracujeme až na této desce.
Funguje to?
Je to složité. Ale my jsme se vždycky bavili o hudbě, i když jsme každý dělali něco jiného, vždycky se mě ptal na můj názor. Ta práce samozřejmě ovlivňuje vztah otec-syn, když je ten vztah parťácký nebo také pracovní. Táta je vůči mě víc kritický a v něčem se přirozeně projeví i generační a vkusová rozdílnost. Já ale dám často rád na jeho rady, má hodně zkušeností.
Dovedete se spolu bavit i jinak než o práci?
Myslím, že ano, ale je pravda, že to je trochu problém. O práci se bavíme hodně.
Tvoje texty už nejsou tak společensky angažované, zato jsou hodně o vztazích...
Téma vztahů se mi zdá pro formát songu přece jen nosnější než angažované věci. Ty totiž hodně rychle stárnou a začnou být po čase poplatné. Myslím, že je hodně těžké udělat angažovaný song, který přetrvá. Já měl tu ambici se songem Město co spí.
LIPO O DUŠI
Kruhy – Tahle písnička je jiná v rámci všeho, co jsem kdy napsal. Je to pozitivní text o lásce, to je pro mě neobvyklá věc. Řekl bych, že má až křesťanský přesah, že je tam důvěra ve vztah, v jeho budoucnost a v to, že překonávání krizí vztah dvou lidí naopak posílí. Proti Hlubinám je to úplně protilehlá písnička. Trochu noc a den... Vím, že jsi tam někde – Písnička o pátečním alkoholovém přemítání, kdy člověk jde městem a ví, že někde v tom městě je někdo, s kým by byl rád a nemůže, protože ten někdo svoje štěstí prožívá už s někým jiným a někde jinde (smích). Zároveň je tam prožitá minulost a ty lidi to k sobě táhne. Sen – Písnička se sexuálním a mysteriózním podtextem s filmovou atmosférou. Je o tom, kdy se mi zdálo, že mě moje přítelkyně s někým podvádí. Je to ten stav, kdy se člověk nemůže probudit, nemůže do toho snu zasáhnout a zůstává pouze voyerem. Hodně songu dodává živý zvuk trubky. Plameny – Čistá radost. Má pozitivní drive. Je to text, který bych před pár lety vůbec nečekal, že napíšu. Pozval jsem do něj Terezu Černochovou, protože má takový funky nádech. Myslím, že je to nejuvolněnější text na desce. Všechno má svůj čas – Píseň s dětským Kühnovým sborem. Je meditativnější, o životě a plynutí času. Jsem osoba, která hodně věci hrne před sebou. V některých ohledech jsem hodně cílevědomý a někdy mám problém se uvolnit, vypustit ventil a přijmout plynutí těch věcí a toho, jak přicházejí. Tenhle song je o projevení pokory o smíření se sebou samotným. Epilog – Tady tematizuju smysl psaní. Paradox toho, že sám sebe vyvádím z rovnováhy, což mi slouží jako inspirace pro texty. Obrovský beat od ODDho s meditativním dojezdem. Pořád jen to svoje – To je bonus, který do konceptu alba úplně nezapadá, ale dal jsem ji tam, protože fanoušci ji mají rádi. Kriticky se v ní vymezuji vůči tomu, jak se někteří lidé vyjadřují k mojí osobě a k mojí cestě. Ať už jsou to fanoušci, kritici nebo také kolegové rappeři, kteří by chtěli být hraní, ale dělají, že hraní být nechtějí. |
V čem byla tvorba tvé druhé sólovky odlišná od té první?
Do první desky jsem šel s tím, že nemám co ztratit. První deskou člověk začíná. To, že se stala tak úspěšnou, mi umožnilo vydat album O duši pod velkým vydavatelstvím, protože je to přirozeně zajímalo i kvůli komerční úspěšnosti singlů z debutu. První desku jsem točil proto, abych dokázal sám sobě, že jsem toho schopný a protože jsem měl nějakou vnitřní potřebu. Druhé album je mnohem těžší, protože jím musím svůj úspěch obhájit a zároveň se musím posunout, jelikož nechci opakovat zavedené postupy. To znamená, že umělecký proces byl při tvorbě druhé desky v tomto ohledu náročnější a sofistikovanější.
Znamená to, že ses při psaní textů více zamýšlel?
Spíš je to kombinace různých věcí. Toho, jak člověk přistupuje k hudbě, toho, že některá témata si sám vyloučí, protože je nepovažuje za důležitá a má pocit, že se částečně někde opakuje. Takže v tomhle ohledu nad tím musím víc přemýšlet. Ale to se děje vždycky až zpětně. Původní inspirace je čistá, zanesu to na papír a později se k tomu vrátím a zvažuju, jestli to má smysl.
Předpokládám, že si po sobě každý text přečteš. Jak moc zasahuješ do toho prvního návrhu slov?
Čtu to, ale moc se v tom nehrabu. Teď tu desku poslouchám v autě a už jsem toho naposlouchaný. Myslím, že tak rok ji nebudu moct slyšet. Mám od toho pracovní odstup, ale emoční odstup ještě nemám.
Co je to emoční odstup?
Myslím to tak, že ty písničky jsou můj výtvor, jsou to vlastně moje děti, s nimiž jsem spjatý. Zároveň jsem v textech ponořený a potřebuju nějaký čas, abych to byl schopný posoudit s větším nadhledem.
Lipo a Ester Pavlů ve videoklipu Město co spí
Zdá se mi, že oproti textům BPM jsi teď trochu klidnější, dospělejší. Jde ti s věkem psaní lépe?
Asi ano. Je mi dvacet osm let, dostudoval jsem, jsem nucený se živit, řeším i jiné problémy a cítím, že jsem vstoupil do dospělého života, což nutně ovlivňuje texty. Snad jsem i trochu moudřejší. BPM bylo odvážné tím, jak to bylo nové. Některé polohy ale mohly být k pousmání tím, jak jsme se brali vážně. To ale nemění nic na tom, že pro mě hudba pořád není spotřební záležitost, ale je to forma vyjádření.
Teď už se nebereš tak vážně?
Ale jo. Možná, že pořád beru texty jako něco relativně závažného. Ale přece jenom mám teď víc zkušeností, než dřív.
Pověz mi o singlu Město, co spí. To už je několikátá písnička, ve které kritizuješ Liberec, přitom se k němu ale stále hrdě hlásíš. Není to trochu paradox?
Je to paradox, který bych měl asi trochu docenit nebo promyslet. V téhle písničce se odráží zkušenost člověka, který se do toho města jenom vrací nárazově a má odstup. To mi dovoluje vidět Liberec trochu v jiném měřítku a v jiných barvách. Jde mi o to pojmenovat problémy mojí generace a toho, čím to město trpí. Atmosféra Liberce na mě působí, pořád ho mám pod kůží.
Poslední téma, kterému se chci věnovat, je tvoje režijní tvorba. Děláš si všechny klipy sám, děláš i cizí klipy, nedávno jsi režíroval dokument Buď toho součástí, podporuj muziku. Máš i filmové ambice?
Filmy jsou pro mě hodně velká inspirace. Myslím, že je to skvělé médium, jak některé věci tematizovat. Hudba je pro mě prostředek, jak se vyjadřovat k osobním i společenským věcem. Film může být další prostředek, takže je možné, že ho někdy budu chtít zkusit. Teď jsem si trochu osahal dokument, ale ten byl edukativní a byl pro děti, takže jsem byl trochu omezený v tom, co jsem mohl říct. Nebráním se tomu, ale na druhou stranu z toho mám velký respekt. Udělat film tak, aby se jako celek nerozpadl, to není snadné.
Jaký typ filmů by tě potenciálně zajímal?
Myslím, že v Čechách úplně chybí životopisné filmy. Je spousta zajímavých osobností, které by si zasloužily, aby se o nich natočil film. Například jsem dlouhá léta trávil s básníkem Vladimírem Holanem. Nebo proč třeba není film o Masarykovi? Také by mě znovu zajímal dokument třeba o společenských tématech nebo právě o těch velkých osobnostech. To je věc, která mě zajímá.
text: Katarína Straková
Hlubiny – Asi nejosobnější text na desce. Minimalismus. Myslím že názvu O duši právě tenhle text dostál nejvíce. Hostuje mi tam Terezie Kovalová na cello, za to jsem moc rád, protože výrazný zvuk cella zjemňuje celek písně. Je to hodně atmosférické. Týká se pochybností nad rozdílností světů a vůbec možností společné cesty dvou lidí.
