George Clinton: Dr. Funkenstein se vrací do Prahy

"Funk Papa in Prague,“ hlásaly plakáty anoncující pražskou koncertní premiéru George Clintona a jeho P-Funk All Stars. Vedle duchovního otce soulu Jamese Browna nejváženější představitel nekonformní černošské muziky měl přesvědčit české publikum o tom, že se na pódiu mění ve funkyžíznivého démona, který záplavou živočišných rytmů vysaje energii i z nejvytrvalejších fans. Ačkoliv Clinton nehraje na žádný nástroj a spíš mumlá, než zpívá, je jakýmsi katalyzátorem, vždy obklopeným bravurními hudebníky, kteří jeho nápadům dávali potřebný groove. Na zakladatele tzv. pure (čistého) funku, který ovšem naopak na koncertech zní jako nejšpinavější psychedelický hybrid rocku a taneční hudby, pořadatelé úzkostlivě čekali až do osmé večerní. Přijel v době, kdy už měly hrát předkapely, a po chvilce přemlouvání svolil k interview. Na otázky televizních štábů a Rock Reportu odpovídal s nepřítomným pohledem a v duchu své vlastní funkové mytologie.

Písničky George Clintona nevznikají ve zkušebně nebo ve studiu, ale prý spontánně přímo během koncertu: „Z jamování se vždycky něco vyklube. Základy máme, to jo, ale sledujeme publikum, jak reaguje a podle toho hrajeme. Když to funguje, je to dooproavdy P.Funk show. Do studia si pak vezmeme sampl toho, co jsme zahráli na pódiu, a uděláme písničku. Je to rituál.“

Posledním albem Clintona s P-Funk All Stars je T.A.P.O.A.F.O.M. z léta 1996. Tahle šílená zkratka znamená cosi jako Děsivá síla plně operační mateřské lodi (Mothership). Ta je základním stavebním kamenem Clintonem vytvořeného funkového mýtu. Vesmírný koráb Mothership doprovází Georgovu kariéru od začátku sedmdesátých let, kdy „přistával na koncertech“ a byla hlavní atrakcí pseudokosmického cirkusu. („Mothership existuje věčně, byla tu už před námi. Lítá na P-Funk a sama ho taky produkuje. Zásobuje energií sama sebe. Brzy bude lítAt také nad vaším domem.“)

Ačkoliv nezasvěcený fanoušek bude i dnes omráčen extravagancí a bizarním vystupováním, před dvaceti lety, kdy potrhlost Clintonovy party umocňovaly hlavně halucinogenní drogy (hlavně LSD), to byla daleko větší divočárna. Zjevy a výpravnou scénou si v ničem nezadala s produkcí Kiss, ba byla ještě efektnější, protože na pódiu čtyři hodiny funkovalo dvacet potrhlíků, kteří však nevyvolávali strach, nýbrž pobavené úsměvy. „Během našich koncertů se ocitnete na planetě Groove. Je hodně živočišná, cítíte pot, cítíte nemravnost funku... Jo, funk je sexy, ale je to bezpečný sex. Určitě budeš po poslechu hudby nadržený. Vyvolává v tobě pocit, že k tomu máš hodně blízko. Ale samozřejmě něco podobného můžeš zažít i v rocku nebo v blues.“ Abyste snad nenabyli dojmu, že Clintonova kariéra stojí hlavně na šaškárnách, uvedu pár dat. Dr. Funkenstein měl první hit už v roce 1967, ale zenit představovala sedmdesátá léta. Jen Parliament/Funkadelic mají na kontě asi čtyřicet hitů, které se prosadily do US Top 100, přestože svým charakterem a často i délkou k tomu neměly mnoho předpokladů. První z kapel hrála ortodoxní funk a druhá psychedelický rock. V této kombinaci společně neměly vážnou konkurenci, a tak natáčely každý rok minimálně jednu desku. Zareagovaly i na příchod diskotékové éry konce této dekády, kdy posthippie Clinton dokázal svou invenci rozšířit ještě na dalších 17 (!) P-funkových projektů včetně Bootsy´s Rubber Bandu dlouholetého souputníka Bootsyho Collinse. „Netvrdím, že jsme byli vždycky originální. Osobně mám blízko k muzice, kterou dělali Sly Stone, Jimi  Hendrix, Frank Zappa, The Cream i někteří muzikanti z Motown Records. Všechny ty vlivy jsme promítli do naší představy o P-Funku. Když se mě někdo zeptá, kolik jsme vydali desek, nemohu sloužit.“

P-Funk All Stars, v pozdějších letech nejkompaktnější Clintonův hudební spolek, s nímž hraje dodnes, vklínili do funku také dance a rap. Na přelomu 70. a 80. let se komerční kritéria pro úspěch tak zostřila, že prakticky všechny Doktorovy kapely ztratily nahrávací smlouvy. I když byl Clinton v roce 1983 se songem Atomic Dog Nr. 1 v americkém R&B žebříčku, za slavnou minulostí se načas zavřela voda. „Už jsem nebyl schopen to uřídit, sedmdesátá léta mě hodně vyčerpala (drogy zcela jistě – pozn.aut.). Musím říct, že když jsem byl v největších sračkách, pomohl mi Prince.“ Kmotr funku se totiž pořádně vzpamatoval až čtvrtým ryze sólovým albem The Cinderella Theory (1989), které ve svých studiích produkoval Prince a desku pak vydal na vlastní značce. Prospěla mu i edice deseti CD Sample Of Disc – Sample Of DAT, prostřednictvím které prodal vlastní funkové riffy, repetivní rytmy a v podstatě aranžérské nápady, které pak do svých nahrávek hojně klonovaly hlavně hip hopové kapely (například De La Soul, Dr. Dre, Digital Underground, Ice Cube). Clintonův věhlas však rozhodně neklesal mezi muzikanty – ke spolupráci ho zvali Red Hot Chili Peppers, jimž pomáhal s LP debutem Freakey Style (1985), s EP The Abbey Road (1988) a kolekcí What Hits? (1992), v Evropě svou producentskou zkušenost později zúročil na slavném albu anglických Primal Scream Give It Out But Don´t Give It Up (1994).

Dr. Funkenstein je znám jako milovník psů a kadeřník. Česal nejen členy svých kapel Parliament, Funkadelic, Parlet, Briges Of Funkenstein ad., ale řadu jiných umělců: „Pořád ještě to dělám, ale nepravidelně. Naposledy jsem česal zpěvačku Nonu Hendryx a ještě jednu holku z L7.“ Však také jeho první kapela, kterou zformoval ve čtrnácti, měla zkušebnu ve sklepě holičství.

Na konec našeho setkání se pestrobarevný George vyjádřil k současným hudebním trendům: „Hip hop, acid jazz, house – vycházejí z rock´n´rollu nebo R&B a když se hrají pomaleji, jsou funky. Jsem si jistý, že v Evropě bude teď určitě hodně funkových kapel. Je to jako s rock´n´rollem a blues – hudba padesátých let v Americe, která Evropu pořádně zaplavila až v dalším desetiletí. Tady je spousta kapel, která se nebojí označit to, co dělají, that´s funk, ale nemohu si teď vzpomenout na nikoho, kdo mě zaujal.“

George Clinton & P-Funk All Stars Live
(+ Sexy Dancers a Synergy, 2.6. 1998, Slavie, Praha)

Asi 1500 zvědavců chtělo vidět úkaz jménem George Clinton a koncertní premiéru Sexy Dancers. Na novou squadru Dana Bárty si však muselo počkat do pozdních nočních hodin a na cca sedmnáctičlenný P-Funk All Stars dokonce do druhého dne!
Brněnský objev Synergy jsem díky rozhovoru s Clintonem slyšel jen zčásti., role supportu mu logicky svědčí méně než klubová atmosféra. Mnohem více přesvědčili tři týdny předtím na dnech Rock Reportu v Rock Café. Tento slibný band nemohl předvést maximum hlavně kvůli nevyváženému zvuku. Na zvukaře si mohli stěžovat i Sexy Dancers, které i přesto odměnilo publikum bouřlivým potleskem. Repertoár z LP Butcher´s On The Road zpestřila Dara Rolins písničkou Sholy Ama You Might Need Somebody. Ačkoli to zatím nejiskřilo jako u J.A.R., z něhož většina protagonistů pochází, je zřejmě jen otázkou času, kdy budou „tanečníci“ Romana Holého suverénním koncertním superbandem. S přibývajícím časem se o mě stále víc pokoušela angína (později se ukázalo, že úspěšně), ale na odchod jsem ani v koutku duše nepomyslel. Nevzdali to ani jiní, přestože se teprve po jedenácté z důvodu pozdního příjezdu začala stavět a ozvučovat Clintonova scéna. Čtyři Marshaly a tucet mikrofonů daly tušit, že to bude slušný hukot. Ztělesněný Mr. Funk se na plac dovalil až pět minut po půlnoci v hábitu, na kterém stál slogan Pinnochio Theory. A od prvních vteřinek měli nosy jak pohádkové loutky všichni, neboť po parném dni nasáli řádně smradlavý psychedelický funk. Hybná show se naplno rozjela už během prvního jamu, který trvat tři čtvrtě hodiny (!),  jehož základem bylo poslední Clintonův hit Is Anybody Funked Up (It´s Gonna Be You). V jeho průběhu se zapojila i jediná žena, zpívající a rapující Clintonova vnučka Shonda (18). Ve střední části, kdy se hrály skladby od Parliament a Funkadelic, diváci aplaudovali instrumentálním výkonům. Když si ředitetl této funkrockové anarchie všiml, že fanoušci už melou z posledního, nejenže zintenzivnil své hecování, ale dokonce přizval nemalý zástup přítomných dívek na pódium, aby mu pomáhaly vycucat z publika zbytek energie. Kdyby pražská jízda P-Funk All Stars trvala obvyklých pět hodin místo i tak velmi náročných tří, asi bych se složil. „Bylo to tak dobrý, že se divím, že jsem to přežil,“ pronesl někdo při odchodu z haly.

text Jarda Hudec, foto: archív