Klára Vytisková: Gastroúchylka

Minule jsem slibovala sloupek o muzice, ale protože se poslední týdny nořím do hudebně-tvůrčího procesu a do toho sjíždím hudební novinky od nás i ze zahraničí, nemám momentálně dostatečný nadhled na psaní o muzice. Ale je tu další věc, pro kterou žiju, a to je jídlo! Nevím, jestli to někdo z vás zná, ale hned jak ráno vstanu, myslím na snídani, s posledním soustem vajíčka na měkko se zajímám o to, co bude k obědu a při obědě si ráda povídám o tom, co se bude večeřet.

Ano, další smysl mého života... A řeknu vám, není to jednoduchý. U několika známých jsem si vysloužila přezdívku  „studna“ a navíc většina z nich se se mnou nechce při snídani bavit o obědě. Mám ale několik kamarádů, spřízněných duší v téhle gastroúchylce. S kamarádkou Bárou milujeme ve volných chvílích pročítat jídelní lístky různých restaurací a těšíme se na následné obcházení restaurací a asi hodinové rozhodování kam si sednout, protože zklamání ze špatného jídla je děs.

V Toxique se mnou v jídle jede Vilda, milujeme prohazování jídel. V ideálním případě, kdyby  všechny obědy, co si kdo z kapely dá, oběhly stůl několikrát dokola! To ale značně kazí náš basista Honza, ten si na svůj talíř nenechá ani sáhnout, klasická brzda v oběhu (nebo by se taky dalo říct v obědu).

S Boodyou chodím ochutnávat všechno možný zajímavý, ale když je ve dvě ráno hlad, tak samozřejmě nepohrdneme ani gyrosem na Národní (To mi připomíná: „Tamaro, kdy budou nudle tří chutí? Slibuješ nám tuhle specialitu už nějakej pátek.“)

V posledních týdnech mě dost ovládá vietnamská polívka Pho, kterou mají ve stejnojmenné restauraci na Jiřího z Poděbrad, minulý týden jsme s Bárou skončily na mušlích (ne na pánských záchodech) a před čtrnácti dny jsem si dala v Mikulově skvělou večeři... Jo a indická restaurace na náměstí v Táboře je taky výborná (když hrajeme poblíž, tak tam většinou utíkám už po zvukovce). Ještě jsem asi měla předeslat, že mě ani jedna z těch restaurací nesponzoruje (bohužel).

Jedinej, kdo mě vlastně sponzoruje, je moje babička, ta vaří skvěle! Ale znáte to, babičky jsou většinou třída. Mám ráda i sladký, ale pozor, rozhodně ne místo jídla, jen jako dezert. Teď mě v lednici straší krabice se stovkou belgických pralinek, kterou jsem dostala k narozeninám... Počkejte... Jdu  si pro jednu... Jestli vás to zajímá, tak to byla kytička z bílý čokolády se šlehačkovou náplní... Jasně, že je vám to fuk!

Jak už jsem zmiňovala ve svém prvním blogu, benzínky jsou zkázou muzikanta, tam opravdu nemůžete čekat zázraky gastronomie. Svačinky na cesty si nezvládám mazat a to z jediného důvodu - při mazání chlebů nebo při vaření všechno ujídám, až mi vlastně nic nezbude. Neumím na jídlo čekat. (vlastně neumím moc čekat na nic:-)) Mám strach, že až jednou budu mít děti, všechno jim sním a pak je taky sním!:-) Nééé samozřejmě, že né, ale byl by to mimochodem dobrý námět na horor z osmdesátých let - „Máma žrout“, nebo tak něco. Ale pojďme to raději ukončit, začínáme zacházet do jiných témat a o tom někdy příště.

Rada na závěr zní: svíčková s pěti půl hodiny před koncertem rozhodně není dobrý nápad, to se vám tak trochu vytratí lehkost pohybu. Mějte se!

P.S..: Někteří si možná klepou na čelo a říkají si „Jasně, jo, tyhle kecy ala Miss a jejích devět knedlíků denně...“. Ale je to tak!!! Skoro, teda, devět knedlíků denně fakt nedám...

P.S.S.: Za svůj život jsem učinila několik málo závěrů o jídle a jeden z nich zní: Pizza není jídlo!

P.S.S.S.: Když jsem šla minulý týden z Riegeráčů, měla jsem taky hlad, ale rozhodně né takovej, abych si dala něco z jediného jídelního automatu s nápisem Pet Center, tak daleko jsem ještě nezašla... (viz foto)

text a foto: Klára Vytisková
www.toxique.cz