RECENZE: Klasici nu-metalu Linkin Park nadále směřují k mainstreamu

 

LINKIN PARK
A THOUSAND SUNS
Warner Music
15 trax CD/19 trax DVD

Loni na podzim vydané album A Thousand Suns to od většiny kritiků a fanoušků, kteří milují nu-metalové počátky Linkin Park a jejich desky Hybrid Theory a Meteora, pěkně schytalo. Přitom to není tak úplně nezajímavá deska, jenom je příliš vzdálená původní produkci americké šestice, jejíž debut Hybrid Theory se v roce 2001 stal nejprodávanějším albem ve Spojených státech. Zato nad novinkou si pravověrní hiphopeři a metalisté jen odplivli.

Linkin Park se z toho zjevně nijak nehroutí a jdou na trh s dalším nosičem, tentokrát s loňským albem doplněným o DVD s koncertem z madridského náměstí Puerta de Alcala. Nechybí ani bonusy v podobě dokumentu z natáčení a tvorby tohoto alba pod názvem Meeting Of A Thousand Suns a videoklipu ke skladbě The Catalyst.

Bonusy nepředstavují nic převratného, takže pojďme na loňský madridský koncert. Linkin Park na něm prezentují svou novou hudební tvář, takže zde najdeme dvě třetiny repertoáru z nového alba a po třech peckách z předchozích třech alb. Po trochu roztěkaném intru The Requiem to ústřední dvojice Chester Bennington a Mike Shinoda rozbalí v novince Wretches And Kings následované stařičkým Papercut z debutové desky. Po hiphopovém úvodu nadšení publika pokračuje hned od prvních tónů New Divide, melodie provázejí dvojku filmu Transformers.

Zdá se, že v případě madridského publika sázka na kombinaci nového repertoáru se starým vyšla, protože po Faint z alba Meteora nasazují hned čtyři nové skladby. Empty Spaces přecházející ve When They Come For Me provázejí sirény, megafon, šamanské rytmy a vtíravé melodie, které nejsou možná tak špatné, ovšem pouze v případě, že jste se právě s Linkin Park seznámili a nemáte naposlouchaná alba Hybrid Theory a Meteora.

Další novinka Waiting For The End je nijak originální kombinací hip hopu a popu, a pak už za klavír usedá Mike Shinoda, aby zahrál úvod Iridescent - pop jako hrom z Transformers 3. Následně se opět setkává symbolicky nové se starým, protože pkračuje proslaveným klávesovým motivem zásadního hitu Numb z desky Meteora a za ním nasamplovaný projev amerického fyzika a otce atomové bomby Roberta Oppenheimera a novinka The Radiance.

Největším šokem pro staré fanoušky Linkinů musí být skladby jako Shadow Of The Day a The Messenger. Když to přeženu, tak tyhle kousky mohly být v repertoáru Take That nebo jiných trochu lepších boybandů. Ale španělskému publiku to, zdá se, příliš nevadilo, a radostně se zdviženými pažemi promávalo přes In the End, What I've Done, Bleed It Out až do závěru ke starému dobrému A Place for My Heads.

Koncert v Madridu, stejně jako album A Thousand Suns ukazuje, kam se za posledních sedm let Linkin Park dostali a za jakou cenu se odklonili od původního zvuku. Nyní se nacházejí v období, kdy je výsledkem trochu nesourodý hybrid, který zaujme jednotlivostmi, ale už nesrazí do kolen.

text: Roman Jireš
4/7