David Kraus: Nevinnejch holek dneska už moc není

Dan: Tvůj debut a Cukrárnu dělí devět let. Proč taková doba?
Pět let jsem nesměl dělat nic. Měl jsem smlouvu s vydavatelstvím, se kterým jsem se nepohodl, protože mi nevyhovovalo, že moje hudba je lidem nedostupná. A to vydavatelství pro mě bylo spíš překážkou. Taky jsem měl pocit, že se deska k lidem dostala spíš vypalováním, místo toho, aby vydavatelství album propagovalo. Tak jsem jim řekl, že u nich končím. Avšak oni mě nepustili, takže jsem pět let nesměl dělat nic. Pak jsem obešel studia, kde jsem myslel, že by to šlo udělat. Záhy jsem ale zjistil, že mi všichni nabízí něco úplně jiného, než bych chtěl já sám. Já měl tu vidinu, že si budu moct svoje písničky pustit vedle Petera Gabriela a Prince a nemít tam ten „českej zvuk“ – když si pustíš český rádio, tak je tam propastný rozdíl, když ti tam zahraje písnička z venku a písnička odsud. Mě vždycky fascinovaly kapely jako Nirvana nebo Red Hot Chili Peppers. To byly kapely, které přišly se svým identickým zvukem, a stala se z toho díky tomu klasika. Pro mě vždycky písnička byla spojená s dobrým zvukem. U první desky jsem neměl tolik zkušeností a musel jsem být rád, že jsem rád. A i hodně lidí mi řeklo: „Do toho nekecej – tomu nerozumíš“ – a tak jsem si řekl: „Já vám jednou všem ukážu!“ Akorát jsem netušil, jak to bude všechno těžký.
Záhy jsem totiž zjistil, že ve studiích mi cpou nějaký svůj model, který aplikují na všechno, ať je to jakýkoliv styl. V podstatě oni ti pustí úplně něco jiného a říkají: „Já myslím, že je to vono“ a ono to vůbec nebylo, to co jsem chtěl. Zkoušel jsem ještě nějaký další možnosti, ale nic nevyšlo. Tak jsem si řekl, že to musím změnit a že musím nejdřív najít někoho, kdo mi vůbec bude chtít sloužit, kdo bude chtít to, co já, což je v Čechách strašně složitý. Takže jsem si vybral v Cinema Soundu kluka, který tam míchá reklamy a zároveň hraje u mě v kapele. A začalo bádání po tom, jak se takovýhle desky dělají a studování na internetu. To know-how ti nikdo neřekne. Třeba jsem chtěl přesně takový buben, jako má Prince, anebo takovou basu jako mají Jamiroquai. Mnohdy je to sice jednoduchý, ale přijdeš na to jedině metodou pokus-omyl. Ale dnes mohu říct, že jsem došel k tomu, co jsem chtěl na začátku.

 

Dan: Jak dlouho tedy trvalo ono pouhé chození po studiích?
To trvalo asi rok. Já jsem si vždycky tak někde něco natočil, zaplatil, ale z toho jsem nic nepoužil. Tak jsem si uvědomil, že co si neudělám sám, to nebudu mít. A tak začalo moje studium.  Já jsem nikdy nechtěl bejt zvukař. Dokonce jsem měl stádium, když mi došlo, že to bude tvrdý oříšek, že jsem kontaktoval zvukaře od Jamiroquai, že by s námi míchal po internetu. Ale to bylo technologicky nemožné. A tak se mi to nahrávání natáhlo a pro plno lidí jsem se stal bláznem. Ale ačkoliv pro písničku je nejdůležitější ta písnička – ten zvuk je strašně důležitý bonus. Kdyby Michael Jackson neměl takový zvuk, který tenkrát vymyslel Quincy Jones a který byl naprosto přelomový a dodneška se z toho těží ve veškeré muzice, tak by nedokázal dojít tak daleko.
Sice lidi ti většinou stejně řeknou jen, že se jim ta písnička buď líbí anebo nelíbí, ale já jsem si chtěl splnit sen – a i dokázat třeba svým rodičům, že jsem minimálně blízko svým vzorům.

Dan: Kde jsou počátky toho, že tak lpíš na tom zvuku?
Mně byla hudba vždycky hrozně blízká. Už jako malého kluka mě táta podporoval. Nejdřív jsem si našetřil na piano, začal jsem programovat, měl jsem čtyřstopý magnetofony. A vždycky jsem snil o tom zvuku a dalších nedostupných věcech. A pak si pamatuju, že táta na mě koukal jako na úplného blázna, který se začal věnovat zvuku a odešel vlastně od kořene písniček.
Já jinak udělám písničku za hodinu, protože to ze sebe potřebuju rychle dostat. Ale když to zvučíš tři roky, tak lidi kolem tebe začnou být nervózní, protože se úplně odpojíš od té počáteční myšlenky. Znám plno lidí, kteří dělají desku deset let, která nakonec nikoho pak ani vlastně nebaví a je to takový vykonstruovaný. Takže já sám jsem z toho byl vyděšený, aby se to nestalo.
A táta právě říkal: „Tak ty si úplně přestal skládat – z tebe se stal zvukař a inženýr,“ a já jsem oponoval: „Vydrž to, já prostě chci jenom dostát svého. Já si to chci pustit po Peteru Gabrielovi a nechci prostě strašnej zvukovej sešup. Chci, aby to mělo svůj smrad, svůj ksicht.“ A tohle jsem si teď splnil a jsem s tím spokojený.

Viktor: Je pravda, že tvůj specifický zvuk je vlastně to, co mě k tvé kapele přivedlo – několikrát jsem vás slyšel a nezaujala mě na první poslech melodie písní či jejich texty, ale právě ten zvuk.
Jsem kapelníkem a mám tu kapelu deset let. Jsem člověk, který neumí noty. Umím hrát akorát na violoncello a piano a umím dobře programovat věci. Ale tu kapelu vedu a jsem kapelník naprosto nekompromisní. Nedávno jsem jí proměnil – jsou tam noví lidé, ale i pár původních a myslím si, že kvalita snad nespadla. Tam je důležitý, aby ti muzikanti byli univerzální, a těch je tu hrozně málo. Já potřebuju kytaristu, který zahraje opravdu vynikající begleit, ale stejně tak potřebuju, aby zahrál tvrdý kytary, a to stejný potřebuju u bubnů, u basy a tam pak už začneš narážet. A ještě potřebuji hráče, kteří mají nějakou pokoru, a chtěj opravdu sloužit věci. A přestože neumím noty a neumím jim říct, který akord mají zahrát, tak ode mě dostanou takový demo nahrávky, že přesně vědí, jaký to má mít zvuk, jak to má vypadat a jaký to bude mít výsledek.

Dan: Má nějaký společný jmenovatel, proč k personálním změnám v kapele došlo?
Společný jmenovatel je to, že by byla obrovská škoda se obklopovat těmi samými lidmi celý život. Protože každý člověk tě něčím inspiruje. Já si hrozně vážím těch lidí, se kterými jsem hrál, ale teď jsem potřeboval zase něco nového a jiného, co mě zase obohatí.

Dan: Spolupracoval autorsky někdo z nových či starých spoluhráčů na nové desce?
V podstatě ne. Pianista udělal jedno aranžmá do písničky Medvěd. Je to uvedený v bookletu, protože mi to přijde důležitý. Myslím si, že by ta písnička bez toho nebyla taková. Ale jinak je to tvrdý diktát. Já mám vlastně všechno naprogramovaný a připravený a ten muzikant mě musí přesvědčit o tom, že to je ještě lepší. V podstatě potřebuju ten "živej drive", protože jinak by to byla strašně sterilní deska.

David = vypravěč příběhů

Dan: Věnuješ se více uměleckým oborům, ale hudba tě ovlivňuje asi nejvíc.
Já jsem si vždycky dělal písničky hlavně pro sebe. A jako si někdo kreslí obrazy, nebo píše básně, tak pro mě je ta nejlepší stylizace a vyjádření se v písni. Protože to, co neuděláš textem, tak ještě můžeš doladit muzikou. Můžeš zpívat naprosto vážný text, ale v hudbě může být ironie.

Dan: Když jsi před deseti lety dělal demo, které vyšlo jako příloha módního časopisu, věděl jsi už, že ti chce desku vydat velká firma anebo jsi ji zaujal právě tímto počinem?
Ta deska pro Elle vznikla tak, že jsem si ji sám nahrál a táta ji začal "smažit" – to byly první vypalovačky – začal ji dávat známým a přes známý se to dostalo až k šéfredaktorce Elle, která se mnou dělala rozhovor. Ona z toho byla úplně nadšená a řekla, že to vydají jako bonus a já řekl: „Tak to vydejte.“ Vyšlo to v nákladu 80 tisíc, takže je to v podstatě deska, kterou má nejvíc lidí do dneška. A to mi udělalo hrozně velkou službu s tím, že jsem si pak natočil tři písničky ve studiu, přišel jsem do vydavatelství Sony Music a řekl: “Tady máte tři písničky jako vzorek, můžu udělat ještě dalších deset. Myslím si, že by to pro vás mohlo bejt zajímavý.“ Oni mi dali tedy totální svobodu, dva měsíce jsem strávil v Sonu a pak se na tu desku úplně klasicky vyprdli. V podstatě nebyla dostupná. Myslel jsem si, že když ta deska stála tolik peněz, tak jim na ní bude záležet. To byl omyl. Proto jsem pět let čekal a pak začalo tohle martýrium se zvukem.

Dan: A je ta touha po tom tebou vysněným zvuku motivována i různorodostí písní na albu – aby si to k sobě bylo schopný nějak sednout?
To je. Když jsem na tom dělal, tak jsem si myslel, že to ani sedět nemůže, ale když to pak projedeš všema těma věcma, jako mastering, vejšky, pásy, tak se ti to všechno spojí. Další věc je, že mám rád stejný frekvence u těch písniček – to je spojuje a já to spojuju svým hlasem.

Dan: Máš jednotný proces vzniku písní? O některých z nové desky kolují informace, že jsou hodně staré.
Touhle deskou jsem se chtěl definitivně zbavit starých písniček, které jsem neudal dřív. A zase mi jakoby posloužily, protože doplňují nový skladby. To jsou takový mašinérie – hodně zvuku a tlučby. Ty dětské písně jsou dobrý pro to, aby po nich mohla být právě nějaká ta nová. Kdyby byly jenom ty nový, tak by tě to umlátilo. Navíc se nestydím za svoje dětství – já si myslím, že dětství má něco specifického. Je to takový jiný pohled na svět. A ty písničky, které mi přišly důležitý, a nestydím se za ně, tak jsem tam zařadil.

Viktor: Takže ty starší skladby jsi napsal kompletně už kdysi a teď je jen nahrál?
Hudbu, text i aranž ano. Třeba Cukrárnu jsem dělal v deváté třídě na základní škole pro pobavení třídy. Měla úplně jinou aranž a dohnalo mě k ní to, že v 90. letech začal agresivní marketing. Všude byly slevy, všichni ti říkali: „Tohle si kup! To je bezvadný.“ Už tenkrát mě to sralo, tak jsem udělal tuhle písničku o tomhle šíleném prodavači, který je něčím nepříjemný. Mezitím ale přišla krize, která nastala právě kvůli těmhle prodavačům. Tak jsem si uvědomil, že vlastně ta písnička může být zajímavá i dneska, protože ti lidé jsou dneska ještě zoufalejší, ještě křečovitější a ještě upjatější. A ten marketing je až takový smutný a depresivní. Na těch prodavačích lze vidět, že si říkají: „Když tohle neprodám, tak končím.“ Proto jsem Cukrárně teď udělal aranž  trošku hnusnou, aby to byl bordel a aby to bylo podle hesla „zachraň se, kdo můžeš". Do toho mě ještě nebaví ten dnešní showbusiness – já prostě opovrhuju Lady Gagama a lidmi, který dělají hudbu podle čísel, produktů – vystrčí prdel, ukážou kozy, řeknou něco sprostého – potřebují nalákat posluchače za každou cenu. Já jsem vždycky poslouchal lidi, u kterých byl vycítit názor – od Prince mám nejradši ty desky, kdy byl pohádaný s vydavatelstvím a vydával 3CD Emancipation a další nekomerční desky. Tam bylo vidět, co ten člověk umí a že fantazie nemá žádný meze.

Dan: Škoda ale, že Prince na koncertech písně z těchto desek moc nehraje.
No a hlavně podle těch posledních desek je vidět, že trošku vyměkl, a trend hip hopu a R&B na něj tlačí, stejně jako tlačil na Jacksona. Třeba ta "jeho" poslední posmrtná deska (pozn. redakce Michael) je šílená.

foto: Marie Bartošová

Dan: Když už je řeč o marketingu – tvoje propagace, včetně webových stránek prošla za posledních několik let mnoha změnami.
No, tak moje webová prezentace byla úplně tristní, ale všechno bude. Předtím jsem neměl ani motivaci, dokud jsem dělal na tom zvuku. Ale teď už se něco děje a už si i lidi předobjednávají desku.  Hlavně nemělo smysl dělat nějaký hezký stránky, když na ně nebylo pořádně co nabídnout. Teď tam budou hezký klipy a celý to bude mít takový hezký design.

Dan: Mně přijde, že v písních jsi hlavně vypravěč příběhů. Jsou texty založený na pravdě anebo se jedná čistě o tvou fantazii?
Vždycky to má nějaký reálný zážitek. Třeba písničku Hlodavec jsem složil asi v deseti letech. Koukal jsem na kombajny a traktory, jak tam ryjí hlínu. Rozryjí myši a ty tam pobíhají a na ně padají káňata.  Je to nemilosrdná sekunda, ale je to ta příroda, která mě vždycky fascinovala. Nejdůležitější v té písní je verš „takový je osud a hlodavec to nevěděl dosud“ a to platí pro nás pro všechny, protože my všichni jsme v podstatě takoví hlodavci.
Některý ty dětský názory jsou pro mě takhle cenný. To samý Jestli něco dělat nebudeš, která je o bezdomovci – viděl jsem babičku, jak si vybírá jablka levnější, viděl jsem chlapa ležet na ulici a já prostě mám potřebu to nepřecházet a musím se s tím vyrovnat tou písničkou. Vždycky to má prvotní impulz, pak přijdu domů a musím to ze sebe nějak jako dostat.
Stejně tak třeba písnička Na vystoupení. Ta je zase o tom, že my hrajeme na různých snobských večírcích, kde tě nikdo neposlouchá. Lidi tam žerou, hulej, chlastaj a ty tam jsi jen výplň. V takovém případě je třeba se soustředit na toho jediného člověka, který tě poslouchá.
V každý písni je věrohodný příběh, který si různě dotvářím.  Nemám rád militantní lidi, nemám rád zloděje, nemám rád rasisty, a to se odráží na desce. Ale kdybych zpíval o tom, jak jsme rasisti, tak to lidi nepřijmou. Tak to podávám v té formě, že polovina lidí to bere s humorem poprvé – poslouchají hodně ten text a teprve až podruhé jim z toho vyplyne ten názor.

Dan: Když už jsme u konkrétních písniček - jakým příběhem je obestřena skladba Roman krade! Můžeš k ní něco říct?
To vzniklo už strašně dávno, po tom co u nás vyšla jedna deska a já na ni slyšel věci, který jsem znal odjinud. Přitom autorství bylo přiznáno někomu jinému. To mě strašně naštvalo, jak je tohle u nás možný. Ale vůbec nejde o toho českého muzikanta, to už máme vyřešený. Jde spíš o ten princip. Tady lidi kradou a mají se nad poměry dobře. Přestříhávají slavnostní pásky, usmívají se u toho a v noci mají klidné spaní. A pro veřejnost jsou to mnohdy adorovaní hrdinové.

David = provokatér

Dan: Proč písnička Nevinná, která byla svého času docela hit, není na novém albu?
Ta písnička není můj hit – je to hit Oskara Petra a já jsem ji jen s kapelou zaranžoval, ale nebylo to pro nás nic příjemného. Takovejhle „Nevinnejch“ jsou tisíce. Zázračně se ale stala hitem. Pro mě to ale bylo zezačátku velký trápení – hlavou jsem tloukl do zdi v Sonu, když jsme to nahrávali, protože jsem říkal, že to se mnou nemá nic společného. To je přesně taková ta takzvaná česká pocitovka, kdy nikdo přesně neví, o čem to je – jen jsou to hezký slova nalepený na sobě. Dlouho jsem ji odmítal hrát. Až jsem si ale zase uvědomil a trošku jsem zestárl a vyměkl, že hodně lidí přichází právě kvůli této písni, a tak jsem ji začal hrát. Upřímně říkám, co by jiní dali za to, kdyby jednu takovou písničku měli. A bylo by hnusný lidem, kteří si zaplatí lístek a jdou na tuhle jedinou písničku, jim jí nezahrát. Ale já sám bych ji nikdy na svoje album nezařadil, protože se mnou nemá nic společného. A nevinnejch holek dneska už moc není. (smích)

Dan: Tvé texty jsou často provokativní, je to záměr anebo jsi to prostě ty.
Já jsem takový od malička. Už ve škole jsem míval problémy. Provokativní jsem už od své podstaty a pro mě je to přirozenost. Můj táta je provokativní, moje máma je provokativní. Provokativní je to hlavně na Čechy, kteří jsou celý zaprděný a konzervativní, ale doufám, že ne všichni. Myslím, že venku jsou lidi daleko víc provokativní. Ani Zuzanu jsem nedělal jako marketingový tah, ale protože se mi strašně líbila a chtěl jsem, aby to všichni věděli, že teda o mě nestojí. Byla to poslední šance, jak ji sbalit a ta se nepovedla. Ale to je hlavně můj důvod a já si tu desku dělám hlavně pro sebe – já jsem si ji udělal tak, aby až si jí já pustím, tak aby se mi líbila a aby byla pestrá.
Vždycky jsem poslouchal Davida Byrneho, Davida Bowieho, Prince – tyhle barevný lidi, u kterých jsi nikdy nemohl pozřít napoprvé tu hudbu. A k tomu, aby tě deska pozřela, tak tam musí být nějaká provokace. Musíš něčím překvapit. Ať je to hudba nebo texty, tak musíš překvapit. U divadla, u filmu, u všeho – všichni vymýšlí, jak lidi překvapit, protože všechno už bylo.

Viktor: I já mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že mám taky takový pocit, že když jdu na pódium, tak musím hlavně uspokojit sám sebe a když se mi to povede, tak tím uspokojím i diváky a ne jít na pódium uspokojovat někoho v publiku.
Lidi strašně poznají, že se chceš zalíbit, že jsi dělal písničku tak, aby se jim líbila. A ty musíš obstát sám před sebou. A ty se musíš bavit. Když já se budu bavit, tak mají možnost se bavit i ostatní. Ve chvíli, kdy to dělám pro někoho, je to umělé. Michael Jackson se taky chtěl pobavit sám. Vytvořil si svůj svět, který následně pobavil celý svět. Pak je tu spousta "snažičů", kteří sedí doma a říkají si: „Jestli teď neudělám hit, jak to udělal tenhle a tenhle…“ A to je cesta do pekel. Češi jsou strašně vychcaný a strašně to umí vycítit. Oni nevědí, jak to je, je to jenom nebaví a řeknou: „Já tohle nežeru.“

Dan: Pro spoustu lidí jsi kluk, co vystupuje v tátově talk show. Znají tě především jako interpreta převzatých písní a ani nevědí, že jsi sám autor. Jaký repertoár od tebe mohou čekat návštěvníci tvých koncertů?
Věci z nový desky jsem až na výjimky dosud záměrně nehrál.  A ani se teď nechystám na šňůru. Chci, ať si lidi Cukrárnu naposlouchají. Já během dalšího roku natočím několik klipů, protože si myslím, že to je v dnešní době hodně důležitý.
V Show Jana Krause všechny písničky postupně odprezentuji v akustické, jemnější verzi a pak se teprve vydám na turné, kde zahrajeme to, jestli o to vůbec bude zájem, co se lidem bude líbit a co budou chtít. A samozřejmě i to, co já mám nejraději.

Dan: Ale předpokládám, že budeš hrát hlavně svou tvorbu.
To je samozřejmost. I když pár coverů se na každém koncertě objeví. Prince prostě musím zahrát. (smích) Petera Gabriela taky. Za mnou chodí lidi a říkají, že je moc mrzí, že jsme nezahráli Pink Floyd a podobně. Ale mým cílem je, aby písně těchto velikánů zapadly mezi ty mé nové tracky. Pak půjde hezky vidět, co mně celý život ovlivňovalo.

Dan: Každopádně velký turné teď nebude…
Pokud ta deska je dobrá, chci, aby si chvíli žila jen svým životem. Chci ji nechat chvíli pracovat. Turné udělám až později. Aspoň získám nadhled.

obal desky CukrárnaDan: Současným singlem je Hlodavec, který songy plánuješ dál zviditelnit klipem?
Pro hodně lidí je Hlodavec moc obyčejná píseň, ale to je záměr, protože jsem chtěl takový příjemný začátek. Po něm bude následovat Alternativa, která je úplně jiná a klip bude....To je zatím překvapení. Před Vánocemi bych chtěl stihnout video k Medvědovi. Ta estetická koncepce je širší než jeden klip.

Dan: Mozkem celé desky po hudební stránce jsi ty, ale kdo vymyslel ten obal, který také vzbuzuje zájem?
Chtěl jsem, aby tam byla sterilní divná cukrárna. Ta sterilita sděluje, že tam nejsou jen samé veselé písně, ale deska má v sobě jistou dávku smutku. Vymyslel jsem si toho českého, nasraného prodejce, jehož výraz jasně říká: "Všechno mám, akorát lidi nepřišli." "Náš zákazník, náš pán" to je obrovský český problém.
Ale přiznávám, že jsem chtěl člověka trošku natáhnout. Aby se podíval na to divný CD, otevřel ho, placka by mu už napověděla, že nepůjde o žádný retro, pak si to pustil a začala by pěkná divočina. Ale zároveň si myslím, že nakonec nebudou zklamaný ani posluchačky, které mají rády romantiku, můj hlas a ty "Nevinný".
Záměrně jsem chtěl, aby ten obal byl sterilní. Aby vypadala hrozně podbízivě – proto to i začíná tou cukrárnou, kterou plno lidí nedá, a rovnou od toho utečou, protože je to velká tlučba. Ale takhle přesně jsem to chtěl. To je koncept toho zoufalého prodavače. Přímo na sobě ukazuju toho hnusáka, který chce, aby si to všichni poslechli a hlavně aby se jim tam něco zalíbilo. (smích)

David = herec a ilustrátor

Dan: Chtěl bych se ještě zeptat na Príbeh ulice…
To byla strašně milá věc, kde mě nadchli tanečníci a ta energie lidí, kteří se na tom podíleli.

Dan: Když by se Príbeh ulice 2 hrál jako jednička v Praze a byl bys oslovený, šel bys zase do toho?
Když se na scéně objevili rappeři a tanečníci, tak mi naskočila husí kůže a můžu říct, že od té doby mě něco z hip hopu zajímá. Každopádně tyhle lidi kdykoliv rád podpořím. Je to úžasná parta.

Viktor: Když jsme ještě u Príbehu ulice, což je muzikál ze Slovenska. Jak ty vnímáš slovenskou hudební scénu?
Vůbec to nechápu, ale ten vkus tam je úplně jiný. Atmosféra koncertů tam a tady se nedá vůbec srovnat. Slováci rozumějí muzice. Na Slovensku komerční rádio hraje jako v Čechách nekomerční rádio. A mám pocit, že se tam lidi umějí i líp bavit. Jsou tam lepší tanečníci, lepší hudebníci. A to nejen v současnosti, ale i dříve. Jako příklad můžu jmenovat Deža Ursinyho, který byl na úrovni Carlose Santany, nebo třeba Richard Müller a další. Bohužel tam nemají kluby, je tam míň peněz a hůř hledají uplatnění.
Poprvé jsem vystupoval na Slovensku s kapelou Laura a její tygři a nikdy nezapomenu na ten rozdíl. Tady se lidi museli prvně opít, na Slovensku stačilo zahrát dobrý jazzový sólo. I koncerty velkých světových hvězd jsou v Bratislavě lepší a mají úroveň.

Dan: Je na Slovensku někdo, kdo tě extra hodně baví?
Fakt mám rád zpěvačku Mishu, která spolupracuje se světovými muzikanty, jako jsou Richard Bona nebo Lew Soloff, a řídí se tím, co cítí. Tady ji skoro nikdo nezná a ani Slováci si neuvědomují, koho v ní mají.

Dan: Kromě toho že jsi muzikant, sem tam si odskočíš k povolání herce. Chystáš teď něco nového?
Občas si odskočím do seriálu Vyprávěj, kde mě strašně baví, že jde o zobrazení té doby. Obdivuji rekvizity, které jsou v něm použitý. Jsem tam, vidím hrnek, jaký jsme měli doma, a takový věci si tam užívám. To jsou natažený Pelíšky. V listopadu začnu hrát v jednom muzikálu, který podle mě připravují moc šikovní lidi…

Dan: Ve Vyprávěj hraješ víceméně sám sebe, ne?
Oni si myslí, že hraju sám sebe. Hraji tam syna ředitele televize, ale ten kluk se mnou nemá nic společného. Pokud mě chce někdo poznat, ať si poslechne mou novou desku.

Dan: Novinkou pro mě bylo, když jsem zjistil, že ilustruješ…
Ilustroval jsem pár knih, ale asi nejvíc v této oblasti pro mě bylo, když mě Coca Cola oslovila, abych navrhl jejich plechovku. Coca Colu miluju.

Dan: A co tě v nejbližší době čeká v kreslení?
Abych se přiznal, tak teď jsem makal hlavně na Cukrárně, takže jsem neměl moc času, ale plánuju napsat a ilustrovat komiks, který bude reflektovat dobu a špatnosti, které se dějí.




text: Daniel Maršalík a Viktor Mašát; foto: Marie Bartošová

---