Wohnout interview: Brácho, víš co je to huperdum?

Matěj: Na začátek jsem se tě chtěl zeptat - jak často tě seru?

Honza: Když omylem při koncertě uvedeš jinou písničku, než píše náš playlist. Já pak rozkročen nad kytarou potlačuju zármutek. Takže tak jednou za tři koncerty se na tebe přinaseru. Matěji - jak často se věnuješ úklidu svého auta?

Matěj: Zasáhnul si mě do bolavého místa. Obecně se dá říct - vždy, když ho prodávám.  Ale v poslední době se zlepšuju a někdy ho uklidím i v průběhu užívání. Otázka pro tebe - která písnička od naší kapely je pro tebe nejzásadnější a která největší omyl?

Honza: Nejzásadnější písnička jsou Banány. Tahle sviň se s náma táhne od začátku a my ji nejsme schopni přestat hrát. Jsou momenty, kdy ji nenávidím. Ublížil bych jí, mučil bych jí, zašlapal do země, a to jenom proto, že ji miluju. Největším omylem je Střední proud. Prostě střední proud k nám nepatří. Takže se tě zeptám -  jaký je tvoje nej místo v Indii a proč?

Matěj: Je jich víc, kde bych mohl žít. Indie je pro mě země zaslíbená, kam se asi budu stále vracet, po sedmi návštěvách jí mám myslím dost projetou, ale na spoustě míst jsem tam ještě nebyl. Baví mě to tam vesměs všude. Kdybych měl ale jmenovat jen jedno místo, je to Hampi, rozvaliny starýho města v mystický krajině. Má to tam magickou atmosféru, uau... Tam bych chtěl jednou natáčet desku. Je to tam pro mě dost inspirativní, mám to několikrát vyzkoušený. A teď ty - kde se ti na tvých cestách nejvíc líbilo? A dokázal bys tam žít?

Honza: Jó Hampi, já si to myslel. Miluju Jižní Čechy. Tam se mi líbilo nejvíc, tam si dovedu představit žít. A taky Berounka, to je píseň, kterou bych chtěl hrát. Ze světa jsem zatím viděl jen decentní kousek, takže pro tuhle odpověď si přijď na sklonku našich životů. Tak hele - máš tu svojí zelenou kytaru už řadu let. Zůstaneš jí věrnej, nebo jí časem zahneš s jinou?

Přečtěte si recenzi alba Našim klientům kapely Wohnout!

Matěj: Tu kytaru mám dvanáct let, děla ji Jarda Janecký, sám jsem si jí navrhnul, složil jsem na ní spoustu věcí, je to jednoznačně moje dobrá kámoška. Záměrně neříkám milenka, protože já nemám k nástrojům přehnaně citovej vztah, abych třeba kytary každej den leštil a nepůjčoval je kamarádům, nebo podobně. Je to pro mě spíš taková lopata, se kterou kopu příkop. Kromě týhle mám ještě jednu elektriku, v podstatě tu samou, ale v hnědým provedení a na cestování mám čínskou španělu s nylonkama. Koupil jsem jí za litr a projela se mnou tisíce kilometrů po světě, na vodě jsem ji několikrát utopil, ale furt drží a je inspirativní. Nejsem sběratel. S tím souvisí má otázka - proč cpeš takový prachy do kytar? Chceš mít největší sbírku na světě? Harém?

Honza: Jako malej sem propadl kouzlu kytary a veze se to se mnou celej život. Kupuju a prodávám, ale spíš kupuju. Nevím ani, kolik kytar mám, ale myslím, že kdybych je všechny prodal, mohl bych si koupit luxusní vůz. Sem blázen do tohohle nástroje a tak mi utracenejch peněz není líto. Na koncertech však hraju jen na jednu. Tahle kytara nemá v mém harému konkurenci. Prostě nástroj, kterej se povedl. Hele, řekni - necháš si ještě někdy narůst vlasy? Přeci jen si tě pamatuju jako vlasatce vlasatců.

Matěj: Vlasatec s dredama jsem byl pradávno, od dvaceti jedu na krátko, číro, či na kůži, po třicítce už spíš jen na kůži, protože některejm vlasům se nechce růst. Je to už zvyk být dohola. Já se tě chci zeptat, co uděláš, až se tvoje dcera, který jsou teď tři roky, v patnácti bezhlavě zamiluje do našeho basáka Zemánka a on do ní? Jak se k tomu postavíš?

Honza: Tak prvně si ho pozvu na oběd, abych ho poznal. Pak bychom se spolu mohli vožrat a potykat si. No, a když zjistím, že se mu jako tchán budu zamlouvat, požehnám jim. Jenom se bojím, aby nebydleli u nás, protože to bych pak potkával jeho xicht doma i v práci. Víš, co bych rád věděl? Když jsme byli prckové, sralo tě, že jsem dolejzal do vaší starší party a ty si tak všude musel tahat svýho mladšího bráchu?

Přečtěte si DIY interview s Wohnout!

Matěj: To si piš! Šikanoval jsem tě a teď se za to zpětně stydím. Ale byli jsme děti. Od tý doby, jak jsem tě viděl kouřit u hřbitova cigára, to je v tvejch dvanácti/třinácti, se náš vztah změnil, uznej sám. Jsme v pohodě si myslím. Když se ale vrátím do dětství, pamatuješ si, co to bylo "huperdum"?

Honza: Myslím, že to byla trampolína pro našeho křečka Džonýska. Naducal se polštář, pěstí se do něj udělala prohlubeň, do který se vložil Džonýsek. No a pak se dlaněma do toho polštáře pláclo a jak se ta prohlubeň vyšponovala, tak křéča vylít a udělal salto mortále. Holt děti jsou trošku saďáci, ale tam se to toleruje telecím věkem. Ale možná bylo "huperdum" něco jinýho. Když jsme jako puberťáci sedávali u Švejcara na rybách a u džointa snili o tom, jak budeme slavná kapela, věřil si tenkrát tomu, nebo ti to všecko přišlo jako zhulená pohádka?

Matěj: Jo, s tim huperdumem si se trefil, Džonýsek lítal až ke stropu. K tvý otázce - tenkrát to byly krásný sny a já jim věřil. Nevím, zda jsme slavní, to slovo mě spíš irituje, ale fungujeme, hrajeme a máme svoje posluchače a to beru jako splněnej sen. Mimochodem, ty společný jointy u rybníka mi chybí, ale chápu, přestal si hulit. Pamatuješ, u kterýho špeka si se rozhodl s tím skončit?

Honza: Když jsme začali hulit, bylo mi tak čtrnáct, patnáct, což je dvacet let. Od tý doby jsme hulili hodně, byla to pro mě denní záležitost. Někdy v pětadvaceti mi noha šlápla na brzdu a omezil jsem to. Můj poslední špek mi zahučel v hlavě tak před pěti lety. Od tý doby už jsem to nevochutnal a nejsem si jistej, jestli ještě vochutnám. Apropos - pamatuješ, jak jsme na začátku devadesátek frčeli v tripech a tady těch svinstvech? Nebál ses, že by se to mohlo vymknout kontrole?

Matěj: Bál, nebál... Prostě jsme o tom takhle nepřemejšleli. Ale nikdy se mi to z kontroly nevymklo. Brali jsme to o víkendech pro zábavu, dělala to celá partička. Lítali jsme po Praze a blbli. Myslím, že se to moc nelišilo od toho, co teď mladí dělají s kokainem. Ale - nesmrděli jsme vyjetý v díře a nekradli autorádia.  Nebral jsem nikdy proto, že bych musel, abych nedostal absťák. Ne, že by to nebylo někdy hodně divoký, ale nikdy jsem se necejtil feťákem. Chtěl jsem jezdit dobře na skejtu a to s tvrdejma nejde. Byly to experimenty a já mám na ně v podstatě dobrý vzpomínky, čímž nechci říct, že bych někomu něco doporučoval. Změníme téma - proč do prdele ještě nemáš motorku?

Přečtěte si report z koncertu k 15. narozeninám na Folimance!

Honza: Protože si jí půjčuju od tebe. Vlastní nechci. Vesměs, když nepočítám rodinný výdaje, tak jsem všechnu škváru utratil za kytary a cestování. Motorka mi přijde jako zbytečně drahej koníček. Navíc z ní mám respekt. Je to splašená kráva, která může potrkat jabloň v zatáčce. Za chvilku jdeme hrát, už nevím kolikátej koncert. A teď pravdu a nic než pravdu. Koukáš při koncertě ženskejm na kozy? Ale pravdu!!

Matěj: Po pravdě řečeno, když tam nějaký holce při pogu vyloženě skáčou, tak si toho nejde nevšimnout (smích). Jinak nijak vědomě, přísahám. Ne, že by mě to vůbec nezajímalo, ale z pódia koukám lidem do očí, když jsou tedy ti lidé vidět. Já ti stejnou otázku dát nemůžu, protože máš šťastnou rodinu. Takže vím, že na kozy nekoukáš. A kam teda koukáš?

Honza: Na kozy. Ale jen občas malinko... No, tak někdy trošku víc... Tak jo, vobčas se kouknu pořádně, ale dělám, že se dívám do očí. Nejčastěji mám ale problém se svojí krátkozrakostí. Pak vidím jen dvě rozmazaný houpající se skvrny. Myslím, že není třeba to skrejvat. Prostě kozy jsou hezká zvířata a já mám přírodu rád. Hele, už jdeme fakt hrát, tak si na tuto otázku odpověz po koncertě. Vím, že je jedno místo na světě (nebo možná už jen bylo) pro tebe nejzásadnější. Zapadat slunce si tam viděl tisíckrát. Víc už ale nenapovím. Víš kde to je?

Prohlédněte si fotogalerii z koncertu k 15. narozeninám na Folimance!

Matěj: Myslíš na hrázi rybníka Vyžlováku? Slunce zapadá nad lesem, leskne se na hladině... Jo, kdysi jsem se odstěhoval na vesnici a na tý hrázi seděl v létě celej den, koupačka, špeky s kámošema, chodilo nás tam spoustu, prostě to bylo takový období. Je fakt, že tam ten západ slunce je nádhernej. Ale to je všude, i když bude slunce zapadat nad chemičkou, vytvoří to nádhernou atmosféru. Mám tuhle část dne nejraději. A teď asi poslední otázka: koncert skončil, bavilo tě to? Viděl si nějaký kozy?

Honza: Je dávno po koncertě a já tu našel v šatně tvůj notebook, na kterym píšeme tenhle rozhovor. Měl jsem panáky, za mou odpověď ručí barman. Kozy? Tady byly kozy? Jsme hráli na farmě, bo co? Hele, sem opilej, ale takhle ti to řeknu. Koncerty mě ba, protože je tam ticho a člověk si odpočine. Nejvíc mám rád, když hrajeme nějakou písničku. To pak vím, že ta bambule na tyči je mikrofon a že nějakým záhadným způsobem zesiluje hlas. To si pak říkám, jó tak teď můžu říct nahlas tu největší volovinu, co mě napadne. Jenže neřeknu, protože se musím napít, tak si tu volovinu nechám pro sebe. A tak se tě, brácho, naposled v tomhle rozhovoru ptám - máš nějakou volovinu, co by si chtěl říct do éteru a ještě si jí neřekl? Ahoj.

Matěj: Jo, jsem rád, že jsem členem týhle kapely.

text: Marta Pušová, Honza a Matěj Homolovi, foto: archiv