JAZZ & BLUES FEST ROZPARÁDIL ÚSTÍ

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

Věhlas ústeckého jazzového (a bluesového) festivalu rok od roku stoupá. Letos se na skvěle obsazené akci představili např. legendární Al Foster nebo Will Calhoun s Gregem Osbym. Přečtěte si recenzi o jazzu v mnoha jeho podobách i o tom, proč vlastně nepřijel Billy Cobham.

IX. MEZINÁRODNÍ JAZZ & BLUES FESTIVAL Ústí nad Labem
11.–15. října 2005

Že se v Ústí nad Labem již devátým rokem každý říjen buduje kvalitní jazzový festival, je většině fanoušků tohoto žánru dobře známo. Za ta léta si získal jméno i vedle slavnějších akcí stejného typu v Praze, Brně či Hradci Králové. Letos pořadatelé opět zabodovali a podařilo se jim sestavit takový program, který by jim mohli závidět i kolegové s daleko lepším zázemím.

Festival se tradičně rozjížděl „v malém“ už od úterka v ústeckých klubech a kavárnách. Na vystoupení častých hostů festivalu Jazz Efterrätt navázali o den později jejich pražští kolegové Eggnoise, kterým připravila pódium místní nadějná formace Jazzbanda. Čtvrteční večer již patřil soutěži Junior Jazz 2005 pořádané Českou jazzovou společností, v rámci níž se na hudebním poli utkaly čtyři kapely s věkovým limitem 30 let. Posluchačský zážitek to byl radostný, bylo totiž zjevné, že naše scéna není chudá na mladé talentované muzikanty, kteří ještě do českého jazzu jistě zásadně promluví.











Klavírně-kontrabasové duo Ondřeje Kabrny a Tomáše Lišky, slovinsko-slovenský band Luboše Šrámka i Organic Quartet Ondřeje Pivce prokázali své nesporné kvality, ovšem to, co předvedla se svým triem Beáta Hlavenková, přivedlo publikum v Národním domě v úžas. Vyzrálé a členité kompozice pianistky, zahrané patřičně procítěně i dynamicky, vyztužené vynikajícím kontrabasem Rasťo Uhríka a nápaditým předivem místy i drum´n´bassových rytmů Dana Šoltise, dostaly do varu posluchače a zjevně i odbornou porotu v čele s předsedou Karlem Růžičkou, která ve finále právem ocenila tuto kapelu jak v kategorii Nejlepší skupina, tak i v kategorii Nejlepší skladba/aranžmá.

V Ústí bývá zvykem, že vítězné juniorské kombo rozjíždí první ze dvou hlavních koncertů, tedy ten páteční. Vzhledem k tomu, že Beáta Hlavenková byla už zavázána jinde, zhostil se tohoto úkolu klavírista Luboš Šrámek, jehož skupina se pro momentálně pětičlenné obsazení jmenuje Five Reasons. Svým pojetím standardních témat i interpretací vlastních skladeb publikum výborně rozehřáli; v sólech exceloval zejména leader, krásné improvizační momenty předvedli ale i oba saxofonisté, Rado Tariška s altkou a Jure Pukl s tenorem. Mladí slovenští a slovinští jazzmani zkrátka zahráli akustický jazzový mainstream výborné úrovně a důstojně otevřeli hlavní program pro přicházející hvězdy.

Jednou z nich byl i Grzegorz Karnas se svým kvintetem, polský zpěvák v Kristových letech, který ve své domovské zemi už platí za velké jméno současného jazzu. U nás si ho teprve buduje, a to prostřednictvím poměrně rozsáhlého česko-slovenského turné, na kterém představuje zejména svůj poslední projekt Sny. Karnas s sebou přivezl čtveřici mladíků, kteří opět potvrdili, že Poláci mají v oblasti jazzu kvalitní a velmi početný lidský fond; čeští posluchači znají především pianistu Michala Tokaje z jeho působení v kvintetu a kvartetu Jaromíra Honzáka. Karnasova hudba je jedinečná. Od interpretace standardů ve stylu Kurta Ellinga se dopracoval k osobitému výrazu a na ploše velmi melodických a chytlavých, avšak nikdy podbízivých písní zpívá a scatuje tak, že působí jako jeden z nástrojů v kapele, a dává tak vždy průchod především hudbě. Nedočkáte se od něj žádných manýr, spíše vám svými poetickými texty nabídne další rozměr posluchačského zážitku, který v tomto žánru nebývá úplně zvykem. Kapela v čele s Michalem Tokajem hrála úchvatně a místy propašovala do písní takové muzikantské „zvířecí kousky“, že za normálních okolností by se méně zkušení posluchači asi ošívali, tady však všechno působilo naprosto semknutě a svěže. Svým sylabickým zpěvem s polskou fonetikou si Karnas podmanil ústecké publikum, které mezitím vytvořilo v prostředí Národního domu skutečně vřelou atmosféru a nadšeně odměňovalo zpěváka i jeho spoluhráče za hru, v níž každý tón dýchal radostí z jazzu.











Podle původního programu měl coby hlavní hvězda pátečního večera, ne-li celého festivalu, vystoupit Billy Cobham. Necelých 48 hodin před vystoupením se ovšem pořadatelé dozvěděli, že Cobham zrušil své evropské turné bez udání důvodu. Situace vskutku infarktová, ovšem skrze kontakty se podařilo narychlo nasměrovat do Ústí náhradu natolik adekvátní, že slovo náhrada snad ani není na místě, jak podotkl ředitel Kulturního střediska Ústí nad Labem a pořadatel v jedné osobě, Ivan Dostál. Jednalo se o jiného slavného bubeníka, třebaže ne tak úplně jazzového, a sice Willa Calhouna. Ten se tak se svým projektem AZA představil českému publiku ještě o týden dříve, než na festivalu Jazz Goes to Town v Hradci Králové. V sestavě skupiny navíc nechyběl saxofonista světové extratřídy Greg Osby a jazzoví fandové si tak na své určitě přišli. Calhoun & company hned od začátku spustili nekompromisní zvukové stěny, z nichž se postupně vyklubal standard Afro-Blue, zahraný ale především nestandardně hlasitě. Vůbec tím jediným slyšitelným pojítkem zvuku kapely s jazzovou tradicí byl právě Osbyho altsaxofon a také klavírní hra dalšího fenomenálního mladého hráče – Orrina Evanse. Ten vedle akustického klavíru využíval také syntetické zvuky připravené v notebooku. Baskytarista Melvin Gibbs měl také nabito pár hračičkovských zvuků a kytarista Jean-Paul Bourelly dal zapomenout na představu zvuku tradiční jazzové kytary - jeho tón byl rockově nakřáplý a agresivní.

Rovněž Will Calhoun je všechno možné, jenom ne typicky jazzový bubeník. Poučen všemi možnými styly včetně těch moderních tanečních nekompromisně sázel jeden pulsující beat za druhým, aby si občas odskočil do čela pódia a pomocí afrických perkusí, elektronického bubnu a smyček vykouzlil rytmické obrazce, ve kterých pak zbylí muzikanti mohli předvádět své improvizační umění, což zejména pánové Osby a Evans splnili beze zbytku. Vystoupení Calhounovy skupiny tak mnoha divákům odkrylo další tvář moderního elektro-akustického jazzu, zvukově sice nezvykle intenzivní, ale stále obsahující všechny prvky kreativního muzicírování, které jsou tomuto žánru vlastní.











Druhý hlavní festivalový večer byl výjimečný už jen tím, že v případě všech tří zúčastněných skupin se jednalo o jejich první a zároveň jediné vystoupení v České republice. Koncert odstartovala diva brazilské bossa-novy – Joyce. Při svěžesti, s jakou předváděla jednotlivé písně, by jí asi málokdo hádal 57 let. Nebýt toho, že většina míst byla k sezení, zřejmě by vyprodaný sál svými nakažlivými bossa-novami a sambami roztančila už od prvních minut. Bylo celkem jedno, zda se hrály zpěvaččiny vlastní písně nebo přišlo na téměř povinnou interpretaci nesmrtelných kompozic Antonia Carlose Jobima jako např. One Note Samba. Kapela je všechny servírovala s nasazením a evidentně jí pomáhala odezva ústeckého publika. Joyce zpívala ve fantastické hlasové formě a zaujala i jako kytaristka, třebaže se striktně držela doprovodné role; upoutala ale lehkostí a precizním frázováním.
Jako další melodický hlas zpěvačku nádherně doplňoval s klarinetem a altsaxofonem Nailor Azevedo, který navíc neváhal rozpálit svá sóla až na „bop varu“, což dokázal zejména při sólovém excesu v duetu s bubeníkem Tutty Morenem. Baskytarista a producent Rodolfo Stroeter vše jistil zezadu nápaditými basovými linkami. S takovou kapelou za zády a s tak chytlavými písněmi se Joyce jednoduše nemohla minout cílem a odměnou jí bylo bouřlivé nadšení publika. Výlet do světa brazilské hudby podtrhla Joyce přídavkem v podobě slavné Aqualera do Brasil a touto hymnou své povedené vystoupení symbolicky uzavřela.


 








Mnohým ještě na rtech zněla zpěvná brazilská témata, když na pódium přišla legenda legend, letos 61letý Al Foster. Jeho životopis se čte tak trochu jako encyklopedie moderního jazzu, vždyť vedle 15 let u Milese Davise tento univerzální bubeník hrál snad se všemi největšími hvězdami jazzových pódií. Ke jménům jako Thelonious Monk, Sonny Rollins, Cannonball Adderley, Freddie Hubbard, Joe Henderson či Herbie Hancock není třeba nic dodávat. S sebou si Foster přivezl tři mladé spoluhráče, kteří hned od úvodních tónů standardu Take the Coltrane dali jasně najevo, že nebudou pánovi za bicími dělat rutinní doprovod, ale budou tvořit kolektivní hudbu. Ostatně Foster si nikdy neliboval ve velkých bateriích bubnů a činelů a pocit bubenické méněcennosti je mu cizí; zato byl vždy hráčem pro kapelu a mistrem jisté a přehledné hry plné jemných odstínů a nuancí. Přirozeně tak nechával dostatek sólového prostoru jak pianistovi Kevinu Haysovi, tak tenorovému a sopránovému saxofonu izraelského talentu jménem Eli DeGibri.

Hays má na svém kontě už řadu desek pro prestižní jazzové labely jako Blue Note a jeho hra oplývala doslova kaskádami nápadů, které tryskaly zpod jeho prstů. Eli DeGibri se postupně rozehrál k fantastickým sólovým eskapádám, které ani v těch nejvypjatějších momentech nepostrádaly myšlenku a stavbu, a doslova si ujížděl na neuvěřitelně swingujícím rytmickém podkladu, kterým mu kapela „podkuřovala“. Kontrabasista Doug Weiss si nehrál na žádného efektního střelce, jeho hra ale byla plná pozorných reakcí na spoluhráče a když spolu s Fosterem rytmiku rozhoupal a basu náležitě rozkráčel, nebylo pochyb, že tahle kapela se prostě povedla. Publikum bylo ve varu a muzikanti si jím po únavném letu z USA nechali takříkajíc dobít baterky, jak později ze zákulisí s díky vzkázal Al Foster prostřednictvím Ivana Dostála.

Foster sám svítil zpoza svých proklatě kolmo zavěšených činelů jako sluníčko a sálal z něj obrovský muzikantský nadhled a radost z hudby, kterou plnými hrstmi rozdával všem přítomným. Jakkoli podobné výrazy zavánějí klišé, v tomto případě se to snad ani jinak říci nedá - kdo nebyl, neuvěří. Závěrečný přídavek v podobě hravé skladby Jean Pierre uvedl Al Foster s mikrofonem v ruce, imitujíc hlasem i nahrbením jejího autora Milese Davise. Lépe to udělat už nemohl a publikum se naposledy nechalo unést poctivým a nanejvýš invenčním jazzem v podání legendy, jež do ČR zavítala poprvé a doufejme, že zdaleka ne naposled.











Ústecký festival má ve svém názvu i blues a to na závěr zastupovala černošská zpěvačka a kytaristka Deborah Coleman. Po letištních peripetiích se ztracenými zavazadly se Deborah šťastně setkala alespoň se svou kytarou a mohla tak se svou kapelou rozbalit energickou bluesovou show a ukázat, proč v posledních letech sbírá v USA jedno ocenění za druhým. „Nejlepší bluesová kytaristka roku 2001” nenechala od začátku nikoho na pochybách, v jakém že duchu se bude odehrávat její koncert. Energické elektrické blues s jasnými odkazy jak na bluesové kořeny, tak na blues-rockové formace typu Cream, postavené na expresivním hlase zpěvačky i jejích výborných schopnostech coby kytaristky, na posluchače zjevně zafungovalo. Když k tomu přidáte stylovou image zbylých členů kapely, zejména s baskytarou široce rozkročeného habána Mike Nordberga a s čepičkou hrajícího kytaristu Hiro Suzukiho, je zážitek prakticky kompletní.

Hudbou ze svého posledního alba What About Love? a zejména vynikajícího Soul Be It charismatická Deborah Coleman letos nadmíru vydařený (již devátý!) ročník festivalu Jazz & Blues uzavřela. Pro opravdové nezmary mezi posluchači pak v blízkém klubu Circus probíhala jamsession mladých ústeckých a drážďanských muzikantů, díky které dýchalo Ústí jazzem až do brzkých ranních hodin. Závěrem nelze než vyzdvihnout práci agilního Ivana Dostála, poděkovat všem partnerům a sponzorům festivalu za nevšední zážitek a vyjádřit naději, že příští jubilejní desátý ročník bude nejméně tak dobrý, jako ten letošní. Laťka je totiž nastavena hodně vysoko.

Lubor Bořek
(autor je překladatel a spolupracovník Reportu) 

web.usti-nl.cz/jazzfest/

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím