SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jiří Schelinger (25.)

Když Jiří Schelinger odjížděl 11. dubna 1981 do Bratislavy za účelem performance polozapomenutého hitu Což takhle dát si špenát pro Televizní Klub Mladých v tamní republikové odbočce státní televize, nikdo z jeho blízkých – a zřejmě ani on sám – netušil, že se do Prahy už živý nevrátí. Byl úspěšnou hvězdou československé populární hudby, díky bubblegumovým zástěrkám bývalého kapelníka Čecha, určeným dospívajícím ratolestem bolševických papalášů, se mu podařilo pozvolna protlačit milované západní hardrockové riffy na obrazovku normalizační, komunisty cenzurované televize, na vyprodané koncerty. Fanoušci mu rozuměli. Chlast byl relativně levný, holky mu samy lezly do postele.

RECENZE: Kterak Jiří Schelinger bruslil mezi mantinely socialistické kultury

Perutě víří prach

Otec byl učitel hudby. Miloval klavír a toleroval kytary. Hlavně, že kluci hrají, říkával. Jirka prožil dětství se svým bratrem Milanem v pražských Nuslích. První puberťácké kapely ovlivněné poslechem „Laxíku“ obráželi spolu. Když došlo na problémy s placením faktur za alkohol nakupovaný na jednu z nich, zašili Jirku na Ruzyni. Pokusil se podřezat si žíly a oni ho pustili. Zadělal si na modrou knížku i na problémy s řidičákem. Živil se zpíváním po nočních barech, mihl se ve skupinách Smaragd a Happy Five. Párkrát se podíval i za hranice. K socialistickým bratřím samozřejmě. Oženil se, vyženil dvě děti a pořídil si vlastní dceru Andreu.

Po úspěšném mediálním startu s hitem Holubí dům v roce 1973 (tehdy pod hlavičkou Faraon, kde mj. basu odíral dnešní komerčně-estrádní šoumen Karel Šíp, klávesy obsluhoval Jaroslav Uhlíř a dvorním skladatelem byl Zdeněk Svěrák vulgo Emil Synek), přetáhl ho do svého souboru protřelý kalkulátor František Ringo Čech. Odhadl totiž, že Schelingerova nenadálá popularita tkvící jednoznačně v nezaměnitelném chrapláku a celkovém romanticko-naivním charisma, jsou jedinými existujícími prostředky, jež mohou jeho ansámblu dodat uvadající popularitu. Schelinger tak vystřídal odcházejícího Viktora Sodomu, který ještě nazpíval polovinu skladeb na desku Báječní muži.

V televizi se, podle přesně vykonstruovaného scénáře páně Čecha, hrály víceméně slaboduché, kolovrátkové odrhovačky typu Sim sala bim či René, já a Rudolf, na koncertech pak zněly první pokusy o původní český hardrock i covery velikánů Black Sabbath  a Deep Purple, např. Metro, dobrý den (A National Acrobat) a Šípková Růženka (Soldier Of Fortune). Nutno podotknout, že Čechovy pokusy o originální a nápadité transkripce původních textů byly dosti křečovité. Prvním albem, které Jiří Schelinger s kapelou nazpíval, bylo Nemám hlas jako zvon v roce 1975. To však, stejně jako následující rok vydaná kompilace singlů Ovoce z naší zahrádky, obsahovalo jen pramálo hardrockových figur. Jirka se však přesto umístil na čtvrtém místě Zlatého slavíka za rok 1975. Žil klasickým muzikantským životem. Ten patrně zapříčinil, že se rozvedl s matkou svého jediného dítěte.

Harrrd Rrrock

Jak postupně ochabovala bdělost cenzorských klik, začal si principál Čech více dovolovat. Rok 1977 byl pro jeho skupinu rokem prvního pokusu o masívnější expanzi hardrocku na český gramo-trh. Kritika sice album Hrr na ně… nijak významně nekomentovala, skalní fanoušci byli ovšem v sedmém nebi. Vinyl totiž obsahoval takové artefakty dřevního českého hardrocku jako Lucrezia Borgia či Kartágo. S další deskou se – radši – čekalo dva roky. Toto období čas od času zpříjemnil nějaký ten singl či koncert. Nejvýznamnější událostí bylo asi SP Jahody mražený/Jsem prý blázen jen.

Nové album …nám se líbí konečně vyprovokovalo kritiku k postřehnutelným reakcím. Byť byly rozporuplné, alespoň byly. Deska totiž přinášela nejen klasickou porci tvrdého rocku, ale i jemné folk-bluesové skladby, které měli na svědomí přizvaní studioví hosté Jan Hrubý, Petr Kalandra a Oskar Petr. Fanoušci toto album přijali bez reptání jako „příjemné šlápnutí vedle hardrockové škatulky“, které je mnohem lepší, než někdejší bubblegumový nonsens. Následovaly mírně neskutečné předskoky megapopstars Smokie v zemích socialistického tábora, jako další z důkazů organizačního „génia“ páně Čecha. V roce 1980 se sestava kapely po několika personálních změnách ustálila do podoby „Skupina Jiřího Schelingera“.

Čech totiž vycítil, že jako šedá eminence v pozadí zmůže mnohem víc. Funkce textaře mu zůstala, novou sestavu tvořili kromě pěveckého protagonisty jeho bratr Milan, Stanislav ‚Klásek‘ Kubeš, Jan Kavale a Josef Havlíček. Zvuk byl řádně přitvrzen, žádné hudební kompromisy už v plánu nebyly. V době, kdy Viktor Faktor (bratr Jirkovy druhé ženy Jitky) přivedl Schelingery do „svého“ duchovního řádu Regula Pragensis (myšlenkového konglomerátu buddhismu a středověké mystiky), byly přípravy materiálu zvaného Zemětřesení, jenž pak tvořil hlavní blok při koncertech v roce 1981, v plném proudu. Jirka se těšil z nových, tak trochu tajemných přátel, fanoušci očekávali novou desku, která měla vyjít někdy v létě onoho jedenaosmdesátého. Jirkovi už ale nebylo přáno ji natočit.

Osudná Bratislava

Pár dní před osudným výletem na Slovensko přišel Jirkovi tento dopis: „Vážený soudruhu, bylo zjištěno, že nemáte příslušné odborné vzdělání, což nelze vzhledem k vašemu věku prominout. Na základě tohoto zjištění vás žádáme, abyste urychleně zahájil studium na odborné škole příslušného směru…“ Že by Jirkova, Čechem pěstovaná mediální schizofrenie selhala? Ať tak či tak, byl to pro něj šok. Se studiem se totiž rozloučil ještě před dokončením učiliště.

Po více jak šesti hodinách samotářské cesty ho čekalo ubytování v Bratislavském hotelu Děvín. Druhý den odpoledne proběhlo úspěšné playbackové natáčení „Špenátu“ a večer se šlo vše zapít do hospody U Františkánů. Po několika frázích s televizáky si Jirka přisedá k mladé dvojici u vedlejšího stolu. V dívce totiž poznává jednu ze svých fanynek, s níž se tu „seznámil“ při minulé štaci. Popíjí se, údajně se i „zahulí“. Náklonnost k oné slečně začínají posléze projevovat oba dva. Po chvíli se rozhodnou k radikálnímu vyřešení svého chlapského sporu. Trojice odchází k právě rekonstruovanému železničnímu mostu přes Dunaj (právě k takovému, na jakém o pár let později natáčí klip k Jsem prý blázen jen čtveřice Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych, Štěpán Smetáček). Přelézají vstupní branku a míří k prostřednímu oblouku. Je po půlnoci. Sok se svléká, skáče a má to štěstí, že se zachytává jedné z bójí.  Schelinger si sundává jen svou tuzexovou bundu Parker a následuje ho. 8. května časně ráno najdou jeho tělo o několik desítek kilometrů dál po proudu rybáři. Do té doby se spekulovalo o Jirkově emigraci. Poté o sebevraždě…

Schelingerův repertoár žije dál. Díky za to patří nejen zmíněné metalové čtveřici za nárazovou rekonstrukci materiálu nazvaného Zemětřesení (1993), ale také bratrovi Milanovi Schelingerovi, který se svým Revival Bandem připomínal osobnost a tvorbu svého bratra sice decentněji, ale o to pravidelněji.

text: František Kovač, foto: archiv

Témata: Jiří Schelinger, Smrt si říká rock'n'roll, F. R. Čech, Milan Schelinger