Henry Rollins aneb Bivoj poeta

Nemusí promluvit ani slovo, aby bylo jasné, že tato postava je zhmotněnou antitezí všeho beatnického. Dokonalý antihippie a přesto často pomýleně považován div ne za posledního beatnického barda. Jak říkám, nemusí promluvit ani slovo. Ale Henry Rollins mluví. A mluví. A mluví. Kromě toho samozřejmě i ječí a řve jak na lesy. O životě. Často tak, že za jediné živé vystoupení ztratí až pět kil na váze! Jeho fyzicky i psychicky náročné performance explicitně odpovídají na otázku, proč vypadá spíš jako bodyguard Wooddyho Allena než jako rocker. Nelze takové vypětí zvládnout bez příslušně zocelené fyzické konstituce. Henry Rollins nechlastá. Nekouří. Posiluje. Jeho zdravý životní styl a spartánská sebekázeň jsou pověstné. Ale co toho tvrďáka, u čerta, vlastně nutí vyprávět své nekonečné příběhy při svých častých talk show, proč večer co večer poněkud exhibicionisticky devastuje pódium jako oživlý pancerfaust a vyplivává své obžaloby, hořkosti a frustrace, které pak ještě vpisuje do knih?

"Není to v mém případě ani uvolňování nějaké agrese, není to ani vztek, ani zloba. Spíš bych řekl, že všechno dohromady a hlavně pak vášeň, která mě spaluje zevnitř. Musí ven," říká člověk, který je si vědom, že je častým terčem dezinterpretací: "To, co o mě někdo napíše, nečtu. Ať píše cokoli, je to názor. Kdo jsem já, abych jakkoli pošlapával svobodu projevu? Jsem příliš zaměstnaný na to, abych ztrácel čas zbytečnostmi." Prostě tvrďák. Ale zároveň i citlivá duše, dunivý hrom, pustošivý vulkán na pódiu, plachý a do sebe uzavřený muž v soukromí. Jak to všechno vlastně vykrystalizovalo? Nechme mluvit přímo jej, stejně by nás umluvil, překřičel...

GARFIELDOVY ZÁPISKY
"Narodil jsem se jako Henry Garfield 13. února 1961 ve Washingtonu DC. Školákem jsem býval spíš problémovým, učil jsem se průměrně a příliš kamarádů neměl. Býval jsem prchlivý a často se rval. V roce 1981 jsem se v Los Angeles stal členem kapely Black Flag. Kapely, kterou dnes mnoho punkových i hardcoreových kapel uvádí jako svůj předobraz, což mě těší. Pokud by někdo toužil znát podrobnosti mého působení v téhle kapele, ať zkusí textovou a obrazovou publikaci Get In The Van, kterou jsem zrealizoval před lety. Zhruba v půli svého angažmá v Black Flag se ve mně probudil velký zájem o psaní. Tím prvním bylo to, že se kolem nás a nám stávalo na turné nesmírné množství věcí, zažívali jsme velmi zajímavé životní dobrodružství, projížděli různé světové země, potkávali lidi, chtěl jsem to všechno nějak zachytit, zdokumentovat, utřídit si vlastní pocity, myšlenky a reflexe. Nesmírně mě tehdy inspiroval Henry Miller, jehož vášeň po životě mě tvrdě zasáhla. Psaní mi šlo neuvěřitelně lehce. Proto jsem si založil i vlastní vydavatelství, které jsem nazval čísly data svého narození – 2.13.61. Knížky se prodalo tisíc kusů, tak jsem pak dotiskl i její paperback a pak to šlo ráz na ráz. Po zhruba čtrnácti letech už jsme měli svou regulérní kancelář a několik nasmlouvaných autorů. Nikdy jsem se nepovažoval za spisovatele. Myslím si, že třeba Thomas Wolfe je spisovatel. Nebo Dostojevskij. Já se jen pokouším dávat ven to, co mám uvnitř. Kritici mé knížky strhávají často tak zuřivě, až mám pocit, že se určitému spisovatelství přece jen blížím. Od roku 1983 rovněž víceméně pravidelně pořádám různá talk show, takové schůzky a matiné v různých zemích. Kluby, divadla, univerzitní auly. Čas od času jsem rád na pódiu sám, bez kapel, čtu básně či povídky. Tu a tam hraju ve filmech, nic zásadního, roličky, štěky, často hraju sám sebe. Ale pojďme dále. Black Flag se rozpadli v červenci 1986. 7. dubna 1987 se konala první zkouška mé nové kapely Rollins Band v Trentonu, New Jersey. Od té doby jsme spolu prožili horší i lepší, sestava se tu a tam proměňovala, vydali jsme několik alb a procestovali celý svět. Rok 1997 byl patrně nejúspěšnější, i když nejtvrdší rok mé kariéry. Vydali jsme desku Come In And Burn, kterou považuji za svou nejlepší. Nikoho však příliš nenadchla a také návštěvy na koncertech byly slabé. Mrzelo mě to, protože jsme nic neošidili, pracovali jsme tvrdě a na doraz a všichni na to kašlali."

Tolik v kostce hlavní kostra Rollinsovy umělecké dráhy jeho vlastními slovy. Nezahrnuje totálně z kloubů vyhozené období ofenzivních rebelů Black Flag, kdy každý koncert byl spíš bitvou než hudební produkcí a Henryho tělo i tvář zdobily šrámy a podlitiny, které nikdy neměly možnost úplného zhojení. Od těch dob z jeho očí nezmizel jistý vyčkávavý stín a ostří dýky, namířené z nitra vstříc svému možnému nepříteli. "Třikrát jsem byl ve vězení. Za rvačky. Ale neboj se, žádného novináře jsem dosud nezmlátil. " Kdysi o něm jeden pisálek napsal, že je vyléčeným heroinovým závislákem. "Ještě měl napsat, že jsem gay, to už bych ho asi opravdu zabil. Tak jsem si ho jen jednou vyčíhl, chytl ho za rameno a povídám mu – a teď tě zabiju a bude mi to jedno. Jsem totiž nejen narkoman, ale i buzerant a psychopat. Zbožňuju násilí, rád lidem lámu kosti. Ale tohle už všechno dávno víš, ne? Tak mi řekni, proč mě potom chceš nasrat?" Žurnalista si prý málem nadělal do kalhot. 

A promluva nezahrnuje ani dětství, o němž mluví nerad. Matka byla alkoholička a otec pedant, který ho často fyzicky trestal. Školní psycholog u něj diagnostikoval alarmující nedostatek sebevědomí a těžkou zamindrákovanost a přidělil mu mentora, jistého vietnamského veterána, který mladému Henrymu naordinoval posilování. Činky Garfielda zocelily, jak fyzicky tak i duševně. "To bylo pro mě vždycky důležité, cítit se silný a fit. Některé kapely jsou pořádně heavy, ale live je to pak odvar, zpěvák-alkoholik si musí po každé skladbě sednou a oddychovat. Já chci působit stejně silně a heavy jak na studiové desce, tak především při live produkcích." Taky rocková hudba pomohla, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy a AC/DC patřili mezi jeho nejmilejší kapely. Na koncerty chodil se svým velkým přítelem z dětství, Ianem MacKayem. Asi nejradostnější dobu prožil na přelomu sedmé a osmé dekády, kdy "HC scéna byla naprosto úžasná, kapely jako Teen Idles nebo Bad Brains byly skvělé, opravdové. Pankáči byli ještě intelektuálové a člověk tak potkával samé zajímavé lidi." Pak se stal součástí scény sám, nastoupil k Black Flag a jeho život nabral řádnou turbulenci. Kromě zmíněného knižního nakladatelství založil posléze i nahrávací společnost Infinite Zero (spolu s věhlasným Rickem Rubinem). "Nebýt odkázán na nikoho a financovat si vlastní záležitosti sám, to je přece taky punk, ne?"

PO BOKU HERECKÝCH HVĚZD
Henry Rollins se rovněž zmínil, že hrál pár nepodstatných štěků v jistých filmech. Ony roličky však nebyli ani nepodstatné a filmy to nebyly zhusta "jisté", ale z mnohých se staly kasovní trháky. Nedávno se upřímně vyjádřil o některých superhvězdách po jejichž boku v tom kterém filmu hrál.

"Starý dobrý hezounek Keanu Reeves. Je to milý člověk, ale hrát s ním je nuda. Jeho replikám člověk jen těžko věří. Je to jako bys hrál s někým neosobním v porno filmu." (Johnny Mnemonic, 1995 – Henry Rollins jako Spider)

"Ohromná čest pro mě, hrát s hercem jakým je Al Pacino. Vždycky jsem zbožňoval filmy s ním a teď to šílené vzrušení hrát vedle něj. Choval se ke mně ohromně, byl přátelský a zábavný. Obrovská osobnost." (Heat, 1995 – Henry jako Hugh Benny)

"Charlie Sheen je rovněž velmi cool chlapík. Může pařit do šesti do rána a v osm je na place a je perfektní. Kliďas." (The Chase, 1994 – Henry jako Officer Dobbs)

"Patricia Arquette je superkočka, lady Beautiful. Až nebezpečně krásný vzhled. Znám i jejího manžela, Nicholase Cage – ten je dokonce fanoušek naší kapely." (Lost Highway, 1997 – Henry jako strážník Henry)

"Dolph Lundgren je teutonský sen, arijská fantazie. Příliš nemluvil, nebyl ani nijak přátelský. Když jsem se mu představil, tak zafrkal a to byla veškerá komunikace. Napadlo mě, že už třeba zešílel. Nebylo by divu. Byl to už jeho asi padesátý film, v němž si na sebe musel natáhnout zvířecí kůži a vzít do ruky zbraň..." (Johnny Mnemonic, 1995 – Henry jako Spider)

Kromě zmíněných filmů se Rollins ve větších či menších rolích objevil např. ve snímcích Desperate But Not Serious, The Right Side Of My Brain, Platinum a dalších, včetně několika televizních seriálů. "Často jsem hrál pouze jen tak sám sebe. To mi šlo asi nejvíc. Je zábavné dělat do filmu a vědět, že jsi pro něco takového absolutně nekvalifikovaný a nějak to sfouknout. Nějak ucházejícně, protože by tě tam pak nenechali. Kamerové a jiné zkoušky navíc zpevňují charakter. Myslím si, že jsem při nich příšerný a vždycky po nich odcházím s knedlíkem v krku. Pokora je ale zdravá, udržuje mi nohy pevně na zemi."

RAMBOVY SLZY
V lednu 1996 plakal. On, "nejtvrdší chlap v rocku", jak je často označován, brečel. Stál na pódiu v irském Dublinu a předčítal básně k desátému výročí smrti básníka, zpěváka a vedoucího kapely Thin Lizzy Phila Lynotta, který patří mezi jeho nejmilovanější rockové hrdiny. ("Byl to úžasný rocker-baladik. Měl neopakovatelný smysl pro ironii a měl v sobě zvláštní, hluboký smutek.") Zvláštní atmosféra oné noci a jeho emoce v něm uvolnily stavidla nekontrolovatelné, avšak i úlevné bolesti a slz. Na obří obrazovce v rohu sálu měly velikost fotbalových míčů. I to je Henry Rollins. Lidštější, emotivnější stránka charakteru muže, který si mapuje a reguluje svůj život hodinu po hodině, měsíc po měsíci, rok po roce.

"Myslím si, že bych nebyl spokojený, kdybych byl jen a výhradně muzikant. Netvrdím, že jsem tak šíleně talentovaný, když podnikám tolik různých aktivit, spíš jsem zvědavý, zajímá mě ta vzájemná interakce mezi mnou a něčím novým a neznámým. Nedělám to pro slávu a peníze, protože na první kašlu a druhého moc nepotřebuji. Co chlap člověk vlastně potřebuje. Pár desek a knih a pravidelný spánek..."

ŽIVEL NIČIVÝ I HOJIVÝ
"Na konci turné v roce 1997 jsme měli všichni společně pocit, že je po všem. Mramorový kvádr, na kterém jsme v posledních letech pracovali, byl hotov, stáhli jsme z něho přehoz a voilá. Mrzelo mě to, protože jsme byli – a jsme! - přátelé, ale jít hudebně do něčeho, co už nefunguje, je negativní, neproduktivní a v konečném důsledku vykalkulované."

Zhruba v té době produkoval v losangeleském studiu Cherokee album místní kapely Mother Superior, s níž si několikrát zajamoval. Klaplo to nevídaně. I jakási fatální aura pokryla ono místo, kde se session odehrála. "Byla to přesně ta samá místnost, ve které proběhla moje úplně první zkouška s Black Flag v roce 1981! Najednou jsem cítil nový příval energie a vášně, ti kluci hrajou naprosto excelentně." Kytarista Jim Wilson, baskytarista Marcus Blake a bubeník Jason MacKenroth se tedy stali novými pobočníky družiny krále Henryho, jeho ženami, kterým patrně znovu někdy v budoucnu setne hlavy jako jeho jmenovec řečený Osmý, až dojde střelný prach a invence. 

"Jsem hrdý na období s Black Flag i Rollins Band, alba jako The End Of Silence, Weight či Come In And Burn, a samozřejmě na nové Get Some Go Again. Na to, že za posledních dvacet let hraju každoročně v průměru sto koncertů a jediný jsem neošidil. Vždy naplno. A nezdá se, že bych s přibývajícími léty ztráce vášeň a chtíč. Nejdříve jsem měl hudbu jenom rád, pak jsem ji začal milovat a dnes jsem do ní patologicky zabouchnutý. Trpím chorobou Keithe Richardse: on nepotřebuje prachy, dělá to, protože rock'n'roll prostě miluje. Život je plný výzev a možností, jen mít vůli a žaludek vrhnout se do toho všeho. Každý si jenom stěžuje, ale nedělá absolutně nic pro to, aby se měl líp, aby byl jeho život zajímavější. Když jsem dostal svou první nabídku do filmu, neskučel jsem – jééé, ale já nejsem herec! Fuck it, šel jsem do toho. Co se může stát? Chci být pořád životem fascinován, chci být posedlý všemi těmi možnostmi, které nabízí. Bez stálé práce, cestování, bez zkoušení přesahovat hranice svých možností by byl život jedna velká nuda. Myslím si, že budu dělat totéž i v šedesáti, jako ti, které obdivuju. Jako třeba Iggy Pop, který pořád mlátí hlavou do zdi." Obává se vůbec Henry Rollins něčeho? "Že jednou na mě nikdo nepřijde. Nebo přijde pár lidí, chvíli postojí a odejdou. Pak zemře i Henry Rollins."

Naposledy na sebe Henry Rollins upozornil v roce 2002 třináctým albem Rise Above: 24 Black Flag Songs to Benefit the West Memphis Three. Od té doby mlčí. K rodinnému životu se však neuchýlil, protože žádný nemá. Už v roce 1998 prohlásil: "Nechci manželku a nechci děti. Kdybych teď v mém věku nějakou ženu potkal a vzal si ji, musel bych si vzít i její předchozí život, její minulost." 

Svoji energii proto spíš vkládá podpory válečných vojáků a vetreránů. Na muziku snad ale úplně nezanevřel.

Příští sobotu 24. března se v rubrice Bubák objeví George Clinton.

text a foto: archiv