LIVE: Bourák se značkou Bon Jovi jel bezpečně, rychlost nepřekročil

Bon Jovi
Synot Tip Aréna, Praha
24. 6. 2013

Když v Česku vystupovali Bon Jovi naposledy, byli na vrcholu kariéry. Za sebou měli desítku hitů a zásadní alba Slippery When Wet nebo Keep the Faith. Na dohled tehdy byla best of kompilace Cross Road s baladou par excellence Always, ale v dálce před nimi se rýsovala už jen alba průměrná, v posledních letech podprůměrná a postupný odklon od hard rocku k rádiové unylosti, což nejlépe dokládá aktuální novinka What About Now.

O tom, jak velkým zlomem v jejich kariéře polovina devadesátých let byla, vypovídala sinusoida, kterou během večera kreslil zvolený setlist. Vedle zcela zaměnitelných kousků jako What About Now a Lost Highway (najdi tři rozdíly), nebo dalších nevýrazností typu That's What the Water Made Me či The Radio Saved My Life Today se starší kousky vyjímaly svoji dynamikou i energií. Možná není fér srovnávat celou diskografii kapely s jejími vůbec nejsilnějšími hity, jenže právě skladby jako Keep the Faith se skvěle vygradovaným závěrem nebo přídavková, "motorkářská" Wanted Dead or Alive připomněly, jak osobitou kapelou Bon Jovi bývali.

Sestava z New Jersey nakráčela na pódium krátce po sedmé. Tou dobou už v šatně vydýchávali Support Lesbiens své teprve druhé vystoupení v nové sestavě a ačkoliv předvedli poctivý výkon, řada lidí neznalých problematiky byla pochopitelně zaskočena, viz odposlechnutý telefonický hovor: "Teď zrovna dohráli Support Lesbiens. Ale to vůbec nebyli oni."

Frontman a idol generace žen 40+ Jon Bon Jovi okamžitě po příchodu na pódium přepnul do módu úsměv a takto několikrát obrátil tvář vzhůru, jako by se úsměvem snažil uplatit oblaka, aby se umoudřila. Neumoudřila, avšak frontman se jako naprostý profík nenechal navenek rozladit a ačkoliv mu déšť dvě a půl hodiny zkrápěl kštici i akustickou kytaru, zachoval příjemný (byť lehce křečovitý) výraz až do závěrečné balady This Ain't a Love Song.

Přestože Jon už není v takové pěvecké kondici jako před dvaceti lety a výšky některých refrénů tu a tam raději přenechal zbytku kapely, zkušenosti mluvily v jeho prospěch a všechny drobné nedostatky dokázal bez obtíží maskovat. Čas od času se také snažil o drobnou pohybovou kreaci, avšak nutno říct, že tanec je jeho mnohem slabší disciplínou. Z publika se tak ozval potěšený výskot spíš ve chvílích, když jednapadesátiletý frontman zakroutil zadkem.

K dobré atmosféře přispělo měrou vrchovatou publikum. Na slávistickém stadionu se sice nesešlo tolik lidí, kolik by se po dvacetileté koncertní absenci dalo čekat, fanoušci ale kapele nachystali desítky tabulek se vzkazy jako "Welcome back", schovaní pod pláštěnkami nepřestávali zpívat a jedna z tribun - podobně jako na fotbalových zápasech - dokonce připravila papírovou koláž tvořící velké srdce, což kapelu očividně překvapilo.

Kromě náhradníka za kytaristu Richieho Samboru Phila X, jenž si stejně jako Jon vychutnával nedobrovolnou sprchu, byl zbytek sestavy schovaný pod obří maketou amerického bouráku. Samotný prostor pro kapelu působil kompaktně a útulně, kompletní scéna naopak tvořila velkolepé dílo se čtyřmi působivými světlomety a několika velkoplošnými obrazovkami. Celé pódium bylo obkrouženo úzkou rampou, tu však Jon prošlápnul pouze jedinkrát během skladby Bad Medicine.

Americké fáro s Bon Jovi ve znaku jelo po celý koncert spolehlivě, avšak rychlost překročilo jen výjimečně. Podobná budoucnost se rýsuje i před kapelou. Svůj stín už nejspíš nepřekročí, před sebou však stále mají mnoho kilometrů, jež budou i nadále lemovány skvělou prodejností.

Text: Petr Adámek, foto: Veronika Matějková
Témata: Bon Jovi, Jon Bon Jovi