Tomáš Klus interview: Problémy neexistují, vytváříme si je sami

NEJEN SLOVEM ŽIVA JEST PÍSNIČKA

V březnu vyjde tvoje nová deska. Jaká bude?
Skvělá! Jsem pyšnej na to, co se nám povedlo. V téhle sestavě hrajeme už dva roky a nikdy jsem si neuvědomil, jak skvělí muzikanti kolem mě jsou. Obětovali mi kus svého talentu a já jsem za to vděčný. Dosud se moje písničky točily z naprosto zásadní částí kolem textů. Teď půjde víc o muziku, což je pro mě velká škola Jiřího Kučerovského. Jirka mi ukázal, že nejen slovem živa jest písnička. I samotný tón a zvuk může v pravou chvíli promluvit mnohem výstižněji než text.

V prvních zmínkách o albu jsi nevylučoval experimentování v podobě elektroniky. Jak moc zásadní tenhle žánrový posun bude?
Nakonec se experimentování nekonalo. Poté, co jsme písně nahráli, jsme je chtěli něčím "zprznit", ale zjistili jsme, že to nejde. Ty skladby jsou tak kompaktní, že cokoliv navíc by bylo zbytečné.

• SPECIÁL: Kdo je Tomáš Klus? Tomáš Klus je Bůh!

Takže lidi můžou čekat "starého Tomáše Kluse"?
Určitě nemůžou čekat starého Tomáše Kluse, to bych byl sám proti sobě. Jedno z mých životních mott je: "Jediné, co je trvalé, je změna." V té já žiju a žiju v ní šťastně. Jsem v neustálém vývoji. Takže fanoušci můžou čekat nového Tomáše Kluse.

Týká se to tedy i nějakého žánrového posunu?
To je mi úplně jedno. Na žánry si moc nehraju.

V jednom starším rozhovoru zaznělo: "Na nové desce budou asi dvě písničky o lásce mezi mužem a ženou. Zbytek je o Bohu. Asi jsem už dospěl." V jakých formách se Bůh ve tvých písních nachází?
Ono je těžké používat slovo Bůh. Když tohle slovo vyslovíš, tak některým lidem se okamžitě zježí chlupy. A jiní si pomyslí: "Ten je náš!" Já to takhle vůbec nemyslím. Já jsem našel Boha v sobě a v každém člověku, kterého potkávám. A o tom zpívám. Je to trochu komplikované na vysvětlení a může to vypadat, že mi hráblo. Ale i to se učím přijmout - že je jedno, když si tohle někdo bude myslet.

Jak moc ovlivnilo nahrávání prostředí mimo město a poměrně netradiční "nestudiová forma"?
Zafungovalo tam určité osvobození. Když člověk na měsíc vypadne z každodenního shonu někam ven, je jedno, jestli tam tvoří, sází brambory nebo jen leží. Podepíše se na to na vnitřní pohodě a klidu. Není to postihnutelné slovy, ale ta atmosféra se na cédéčko prostě zapíše. Věřím tomu, že poslech alba nejednoho posluchače zavede do těch posázavských lesíků, kde jsme v chajdách uprostřed lesa tvořili.

Jak dlouho jsi řešil název?
Zezačátku mě napadl název Smíšené zboží vůle, protože jsem napsal písně o generaci, která tráví svůj život ve frontách. Ale nakonec to tak nebude, není to kritická deska. Jmenuje se Proměnamě.

ŽEBŘÍK? TĚŠÍM SE NA SPOLUBYTÍ

Loni jsi v anketě iREPORTU Žebřík vyhrál kategorii Zpěvák, ale předávání ses nemohl zúčastnit. Letos (15. března v Plzni) budeš jedním z vystupujících. Co chystáš za program, na co se můžou fanoušci těšit.
Je těžký něco slibovat, když žiješ přítomným okamžikem. Když hraju, tak dělám věci, které mě v tu chvíli napadají. Nesnažím se kalkulovat a snažit se někoho dopředu ohromit. Chci si užít bytí s lidmi, co tam budou. Těším se ze spolubytí.

Jaké jsou vlastně tvé vzpomínky na Žebřík?
Většinou se tam sejde příjemná parta lidí a těch zážitků je tolik, že člověk neví, na co přesně vzpomínat... No pije se tam (smích). Je mi tam dobře, protože je to jedna z mála akcí, kde nemám pocit, že bych se musel něčemu násilně přizpůsobovat, že to není takové divadlo, které jsem prožil třeba na Slavících. Mám rád, že se Žebřík drží muziky.

Vzpomněl by sis na nějaký konkrétní zážitek, který ti utkvěl v paměti?
Jednou jsem si šel přebrat cenu a vzadu v zákulisí mě odchytly Anna K. s Anetou Langerovou, s kterými jsem tam ten rok trávil hodně času. Už jsme všichni byli takoví veselí a holky si šly tu cenu přebrat se mnou. Pamatuju si, že Anna K. na pódiu děkovala Lucii Bílé, že pěstuje krásné rododendrony... (smích) Na to asi nikdy nezapomenu.

AŤ LIDI KŘIČÍ!

Nakousl jsi téma Slavíka. V dlouhém vyjádření na svém facebookovém profilu jsi napsal, že bys byl rád, kdyby ti fanoušci příští rok neposílali hlasy, že se s anketou nechceš dál ztotožňovat. Objevily se ale hlasy křiklounů, kteří to ihned zpochybnili. Dokázal bys je nějak přesvědčit o své pravdě, umlčet?
Myslím si, že křiklouny bychom se neměli snažit umlčet. To je přesně to, co jsme chtěli udělat Řezníkovi. Umlčet ho, ale kam vede represe? K dalšímu křiku. Potlačit věc, která nám vadí? Ne, ať lidi křičí. Mně se to nedotýká, není to můj problém. Já jsem své stanovisko vyjádřil. Jak si to kdo přebere je jeho vlastní rozhodnutí, které plně respektuji. I o tom zpívám na desce - nebrat si věci osobně. Tvoříme si svůj příběh a netýká se nás, co si o něm myslí lidi kolem. Jsem v sobě přesvědčený, že tam za rok nepůjdu. Nejde o to, že bych proti něčemu protestoval. Základní důvod je ten, že mi tam prostě nebylo dobře. Odmítám přihlížet něčemu, co se mi nelíbí, a nechci být toho součástí. Navíc jsem na sobě ucítil, že jsem se stal majetkem nějaké společnosti. A to nechci.

• FOTOREPORT: Tomáš Klus, Bára Poláková, Tomáš Hanák, UDG a Miro Žbirka natáčeli spot Žebříku

Co by se muselo stát, aby tahle anketa získala kredit i u mladých lidí? Stojí o to vůbec pořadatelé?
Já si myslím, že stojí. Psal mi pan Těšínský, co si teda myslím o Slavících a co by podle mě měli udělat lepšího. Já jsem mu odepsal, že by je měl pustit z té zlaté klece - ta anketa by sama sebe neměla brát tak vážně. Slavíci by si měli přestat hrát na hogo fogo setkání, protože tím Slavík přichází o hlas. Řeší se šaty, barevnost jeho peří, ale o hlas, neřku-li ten skutečný hlas lidu, už nikomu tolik nejde. Celé je to jen hra. Jde sice o popularitu, ne čistě o zpěv, ale pořád by se to mělo točit kolem muziky. To jediné by mohlo osvítit i publikum, které je dnes právem skeptické. Navíc se tam nic neděje. Loni porazil Klus Gotta, což bylo obrovské pozdvižení. Ale to je málo. Ta soutěž stagnuje v otevřenosti a přístupnosti k lidem. Roste jen nafukování celé té bubliny kolem.

Kvůli tvé reakci na facebooku ti začaly chodit výhružné emaily. Zachoval by ses díky této zkušenosti stejně i příště?
No jasně! Takhle se snažím nepřemýšlet. Některé reakce byly skutečně tak brutální, že texty Řezníka jsou proti nim slabý odvar. A takové reakce chodily i od šedesátiletých lidí, členů církevních sdružení. V těch nejbrutálnějších vzkazech přáli mé dceři i ženě takové věci... Celá tahle situace nastavila zrcadlo právě těmhle lidem. Oni sami jsou zasažení, oni v sobě najednou uviděli to zlo a v tom já spatřuju obrovský přínos celé kauzy. Ale tahle rovina se odsunula někam pryč a místo toho se začalo řešit, jestli je Řezník v pořádku, když Eminem dělá to samé. Jestli s ním Klus nahraje písničku, nebo co z toho má. Samé banality. Naše společnost má totiž problém. Jsme pokrytci, kteří se vzhlédli ve hře na schovávanou.

Takže z těch reakcí jsi strach neměl?
Nemám strach, vždyť je to směšné. Proč bych měl mít strach? Tihle křiklouni děsí sami sebe vlastním svědomím.

Jaké pro tebe z celé této kauzy plyne ponaučení?
Nebát se. Nebát se pojmenovat věci pravým jménem. Pravda je tak hrozně osvobozující záležitost! Když jsem přestal hrát hru, myslím tu celospolečenskou hru na role, a začal jsem říkat, co si myslím, hrozně mě to očistilo. V tu chvíli jsem zažil takovou oblevu, lidi mě poznali bez masky, zklamal jsem jejich očekávání a někteří na mě i zanevřeli, protože oni tu hru chtěli hrát dál. Ale zároveň kolem tebe zůstanou ti lidé, kteří tě mají rádi i bez role. No a to je pak ta zaklišovaná Pravda a Láska vítězící nad Lží a Nenávistí...

PROBLÉMY? NEEXISTUJÍ

Přesuneme se od hudby do tvého osobního života. Co tě naučila role otce?
Já jsem se stal svědkem zázraku. Jsem pozorovatelem nádherného jevu, že přicházíme na svět v naprosto dokonalém stavu. Dítě nemá předsudky, nemá očekávání. Narodila se mi učitelka. Člověk by v životě neměl mít svého osobního guru. Člověk je guru sám sobě. My sami jsme poznání, ke kterému máme dojít. Zároveň by ale člověk měl mít inspirační zdroje. A v mém životě je to moje žena Tamara a má dcera Josefina. Ony ve mně otevírají vnímavost vůči sobě samému. Vždycky jsem žil ve strachu, že jednou své děti nedokážu zabezpečit, že musím víc makat. A když ty peníze mám, tak zjišťuju, že Josefíně je úplně fukejz, jestli vydělávám milion nebo dvacet hrubýho. Ona chce být s náma. Dcera převedla pozornost na život jako takový. Odvedla mi myšlenky od neustálých strachů. Rodinu totiž člověk nejvíc zaopatří, když je s ní.

Zní to krásně idealisticky, ale i v dokonalé rodině se mohou vyskytnout problémy, konflikty. A není vždy jednoduché je vyřešit.
Problém vznikne až v momentě, kdy na to jako na problém začneš hledět. A každá situace má dvě východiska, dvě pozice, z nichž do té situace vstupujeme. Buď do toho půjdeme s tím, že to bude problém, který se bude muset vyřešit. Nebo s tím, že to bude poznání, které nás může něco naučit, i o sobě. On chce jet třeba pod stan, ale ona do hotelu. A to je nádherný příběh, žádná strast, jen výzva. Když k tomu přistoupí jako k problému, tak se třeba rozejdou. Ale jde přeci jen o vzniklou diskuzi, na níž se podílí dvě názorové podstaty. A podílíme-li se na něčem, je v naší moci stavět cesty k Cíli, Štěstí, Bohu, Blaženosti, spaní v půjčené chatě strejdy Lojzy, jak kdo chce.

To zní úplně stejně idealisticky...
Ne, to je jen tvoje skepse. My máme potřebu se k věcem kolem lásky, štěstí a těchhle vznešených pojmů stavět skepticky. A tím pádem k tomu nikdy nedojdem. Je to v Bibli, říkal to i Buddha, že bytí na tomto světě je hrozně jednoduché. Jenom naše vlastní mysl nám tvdí opak. Ona nás totiž potřebuje. Potřebuje nás držet ve strachu, že něco nezvládneme. Že máme problém, ale problémy neexistují, my si je vytváříme sami, neboť k tomu dáváme prostor naší mysli, ale kým by byla ona bez nás? Přenecháváme ji, trochu alibisticky, zodpovědnost za naše životy. To děláváme vůbec často, jen pod různými jmény. Kolikrát za to může Bůh, kterej nás nemá rád, nebo Blbá náhoda, nebo prostě Oni můžou za to, že Já nejsem šťastnej. Vzít život do svých rukou znamená vědomě rozhodovat o tom kým jsem a jak žiju. A nechat Mysl luštit křížovky.

Netajíš se vztahem k východním kulturám. Jak jsi k tomu dospěl?
První impuls přišel v Indii, kam jsem jel vlastně "sám za sebou". A hned dalším bylo seznámení s mojí ženou Tamarou.

Na závěr by mě zajímalo, jestli už jsi našel svoji cestu, jak zpíváš ve stejnojmenné skladbě s Richardem Krajčem. Už máš jasno, jak se pohybovat v showbusinessu?
Pořád je jasno. Doslova.

text: Petr Adámek, foto: Tomáš Vlach