OSKAR PETR - HLEDAČ IDEÁLNÍ PÍSNĚ

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

OSKAR PETR patří k úspěšným českým písničkářům-hitmakerům, vždyť napsal nejen Medvídka pro Lucii, ale i desítky dalších melodií a textů pro plejádu interpretů v žánrovém rozptylu od B.S.P. přes Dana Bártu či Annu K po Helenu Vondráčkovou (Paprsky s tehdejšími Jazz Q). Zajímavý rozhovor s ním vedl Tomáš S. Polívka.
Patří mezi legendy naší folkové i rockové muziky, vždyť spoluzakládal Marsyas a pamětníci zlaté éry Jazz Q ho pamatují jako skvělého rockového zpěváka. Přestože k tomu má OSKAR PETR veškeré předpoklady, po návratu z emigrace se na naší scéně neprosadil jako sólista. Sólový debut Krev, bláto, slzy (1994) se podařilo vydavateli i tvůrcům slušně zazdít. Situaci by mohl změnit druhý albový pokus jménem Fabrica Atomica (recenze v REPORTU 5/03)


Co vlastně znamená Fabrica Atomica a proč se tak jmenuje vaše nové album?

„Ještě když jsem byl v Americe, tak jsem chtěl založit dost neklasický bar s tímhle jménem. Pak to mělo být kulturní centrum v Praze, prostory Pergamentky jsme chtěli získat na základě privatizačního návrhu. A teď, když dokončuji album, přemýšlel jsem jak ho pojmenuju - a Fabrica Atomica je docela zajímavej a logickej název. S atomovou elektrárnou to ale nemá nic společnýho. Já sám jsem vlastně nevěděl co to znamená, teprve teď začínám tušit, co to je. Neměl jsem ještě hodinu času o těchto věcech přemýšlet. Jsem znaven do samý podstaty. Samotnou titulní skladbu jsem před nahráváním neměl, tak jsem ji ve studiu napsal. Je taková zajímavá, tak trochu o mašinérii a konci světa... Myslím, že by to mělo být o tom, že se člověk dotýká nohama země, ale přitom je součástí měnící se zeměkoule a vlastně celýho vesmíru. Země je ta fabrika z atomů ale je jen tou krvinkou v těle nekonečna. Všechno stále pulzuje, pracuje, síly se protínaj a my spotřební, ti, co si nevypěstujeme ani nic k jídlu, o tom vůbec nepřemýšlíme. Ale já vlastně pořád nevím co to znamená, to neznámo bych tam zatím nechal. Já si v tom budu tápat, hledat a brzy na to přijdu.“

Takhle řečeno to připomíná známé pre-filosofické pravdy jako „co je dole, to je i nahoře“, „mikrokosmos v nás odráží makrokosmos“ a podobné lidové interpretace Aristotela potažmo Tomáše Akvinského...

„Jé, to jste mi docela pomoh, to si musím napsat...“
(smích tázaného i tazatelův, nebojte, nebudeme si hrát na intelektuály, pozn. aut.)
„Kdybych měl čas, tak zajdu do knihovny a najdu si, co ta slova vlastně znamenají a proč mě napadla... byť pozdě, vím, jdu na to holt obráceně...“
(Oskar Petr, mj. též výtvarník, bere kus papíru, kreslí ovál coby symbol Všehomíra a vymýšlí logo na obal...)
„Zkrátka - mám v sobě ten název a stopu významu už dlouho. Tak ho teď konečně vyplivnu!“

Obal CD si děláte sám? Fotografie, grafiku...

„Ne sám, s pomocí grafika, a jenom takový jednoduchý obal, uvnitř texty, máme k dispozici pouze osm stran...“ (šustí velkými archy papíru s nátisky sugestivních fotografií)

Hm, koukám - živlová symbolika.

„No jo, oheň, voda, země, vzduch... to jsem zapomněl, z těch živlů by se to mělo celé skládat, k tomu jsou vybrané tyhle diapozitivy...“

Desku produkuje Milan Cimfe ze studia Sono. Jaký je jeho podíl na celkovém zvuku a jakou měrou ho korigujete vy coby autor a interpret? V jedné věci jsou například takové výrazné „východně-zeppelinovské“ smyčce a la Kashmir...

„Celkový zvuk jsem svěřil do rukou Milanovi, ale spolupracujeme, jsem ve studiu každou minutu. Ty zmíněný smyčce napsal Petr Ostrouchov z kapely Sto zvířat, velice invenční aranžér, a určitě to tyhle pocity mělo evokovat. Já jsem původně myslel, že se do věci ponořím hlouběji, budu si aranžovat i smyčce a tak podobně, jenže to by ta deska nikdy nevyšla. Pracuji tak podobně někdy doma v malém MacIntosh studiu s devíti syntetizéry, ale není dost času. Musel jsem dát někomu volnější ruku, zbavit se jha.
Začali jsme širším výběrem minimálně pětadvaceti písní, z nich vykrystalizovalo patnáct ale stále to byl natolik pestrý výběr, že Milan najednou nevěděl co s tím. Měl pocit, že na tom stráví mládí. Album je nasyceno energií a emocemi.(:-)) Původně jsem chtěl jít do studia s kapelou a nacvičeným repertoárem, to se ale z různých důvodů nepodařilo. Teď jsem na jedný straně velice rád, protože se našly nový cesty, který bych já sám neobjevil, a na druhou stranu i nerad, protože někde jsem měl zhruba jiný plány, příště. Výsledek vznikl působením všech těchto sil.“ Muzikanty jsem tedy hledal za procesu: Milan Cimfe, Olda Krejčoves, Martin Vajgl, Marek Žežulka, Pavel Fajt, Kája Mařík, David Koller, Karel Holas, Michael Kyselka, Epoque a Apolon kvartet, Aleš Březina aranž k Rosemary, a další, díky všem i hostu Kryštofu Michalovi za zpěv v Ying Yang.

Už jsem se dotkl žánrové pestrosti - od marsyasovské písně pracovně nazvané Balada v G přes bigbíty po „karlogottovskou velkou“ melodii Vázat se, stoupat...

„ ... písničku Vázat se, stoupat měl v anglický verzi k dispozici Meat Loaf, vypadalo to, že si ji vybere na novou desku a myslím, že by neprohloupil. Ale nevybral, alespoň o tom nevím. Já chci v tom tlaku na globální interprety pokračovat.“

Je znát, že byla psaná pro ‘velký hlas’. Ovšem krásná je vaše láska k děťátkům-písničkám, jste schopen bez falešné skromnosti svoje písničky chválit: „interpret by neprohloupil kdyby je nazpíval“. Víte, že se vám povedly. Máte k nim citový vztah!

„Jasně že mám! Když písničku člověk sám s kytarou vyrábí, pak je s ní několik let, potom si ji zase přehraje a trochu předělá, stále hledá tu správnou formu, tak se mu těžko dává z ruky někomu, kdo ji cítí jinak. Třeba ji dvakrát zrychlí, což Milana udělal u E-songu, jinak klasice jako vytvořené pro Roye Orbisona. (:-)). Je těžké pro autora pustit producenta k esenci písně, nechat ho s tím něco udělat a teprve pak k tomu to svý dodat. Bylo by možná lepší udělat si to sám. Jenže to zkrátka nešlo stihnout. Takto ale přicházíte také k hodnotám, který můžou být pro Vás jinak uzavřeny. Jak skončím, tak s přípravou dalšího alba hned začnu. Seit bereit! Tak budu příště lépe připraven.“

Jak bude vypadat propagace nového alba? Budou koncerty?
„Budou! Právě vzniká kapela, není to jednoduchý vybrat ty správný muzikanty, aby byli všestranný, vyrovnaný a zároveň jsme spolu vyšli, ale těším se na to. Interpretovat to exaktně by znamenalo obsadit koncertně originální obsazení, ale buďme na zemi.“

A co příležitostná vystoupení se znovuobnoveným seskupením Jazz Q?

„Dobrý, libuju si, že můžu s těmahle supermuzikantama hrát, dostavuje se pocit, že jsem na správném místě, že s kapelou jdu nahoru. Napřed jsem z toho byl trochu nervózní, přišel jsem trochu odjinud a nevěděl, jak to bude fungovat. A funguje to perfektně. Vloni odešel Luboš Andršt a přišel Zdeněk Fišer, takovej impulzívní hráč (ostatně ze skupiny Impuls:-)) a naostřil tomu hrany. Jazz Q jsou teď živá substance, ne mrtvá, která opakuje starý věci aby vůbec byla! Je to takový nenápadný pokračování, zatím se neví kam, ale uvažuje se i o nových nahrávkách, nové desce. Tohle ale není sestava, pro kterou jsem texty ke Kratochvílově hudbě na album Vondráčkový Paprsky dělal. Jeden denně. To byli: Vladimír Padrůněk, Franta Francl, Trnavský, Martin a C&K Vokál. Rozhodoval jsem se v horečkách několik dní, neměl jsem peníze, já, věčný duševní emigrant z tohoto pošlapaného šeda. Nakonec jsem to vzal a můj jeden z nejlepších textů (na hudbu kameramana Honzy Malíře) Bos jako já pochází právě z tohoto alba.“

Zpět k případným koncertům Oskara Petra. Uvažujete i o oprášení vaší „klasiky“ jako Zmrzlináře, popřípadě o vlastní interpretaci hitů, které jste napsal pro jiné?

„No tak to si musím zase napsat :-). Neměl jsem čas o tom ještě přemýšlet. Já teď občas hraju se Zdeňkem Vřešťálem a Jirkou Bílým z Kurtyzán a Zdeněk chce, abych hrál třeba Chci zas v tobě spát... No možná bych ty starší věci, co jsem napsal pro jiné, hrál rád, pouze s kytarou, ale v tomto případě musíš bejt v top formě, jsou to interpretačně dost těžký věci.
Hodně mě potěšilo, jak na podzim Lucie hrála na koncertě v Opeře Chci zas v tobě spát, přitom to byla skladba ne pro Lucii, ale na Davidovo jediný sólový album. Možná bych takhle ještě něco k nynějšímu albu něco vytáh’ a přidal nějaký klasický blues či boogie. Rád bych si zazpíval něco převzatýho. Ry Coodera, Led Zeppelin,, Younga... Nevím, zkrátka zvuky, který mám rád.“

Z některých písniček na Fabrica Atomica je cítit nálada starých Marsyas, folk-rocku 60. let. Byl to záměr?

„Výsledek je možná zčásti rockovější než jsem původně chtěl, ale jasně, já jsem se úmyslně vracel zpátky do šedesátých a sedmdesátých let. Muzikantům i Milanovi jsem nosil svoje v dětství oblíbené nahrávky Small Faces, Blind Faith a tak podobně. Těm jsem to chtěl trochu přiblížit, což se tak důsledně nestalo, můžu v tom ale kdykoliv pokračovat. Já vím, tyhle záležitosti s ohledem na dnešní normu zvukově zestárly, ale mě se to přesto líbí a něco z toho doufám v nových nahrávkách zůstalo, ostatně vy jste to tam poznal.“

Mnoho našich rockových textařů má v oblibě „indiánskou“ tématiku. Jako posluchačsky vděčný a snadno pochopitelný romantický symbol svobody, dálek, divokosti, kontaktu s přírodou atd., viz Hejma, Ambrož, Topol... Proč ji používáte vy (viz text první singlové písně Pojď se mnou)?

„Já ji tam mám spíš z osobní choutky, nechci se na té tématice jenom přiživovat, já se chci spíš tímhle směrem rozvíjet, dozvědět se. Před třemi lety jsem projel Arizonu, Nové Mexiko, Nevadu, kus Utahu, Texasu a Kalifornii, kde jsem ty indiány často zblízka viděl. A vlastně omylem jsme se v rezervacích dostali třeba do vesnice, kam se normálně nesmí. Tam jsem cítil, že nějaká silná tradice tady nejenom byla, ale ještě v těch indiánech dřímá. Spousta věcí je nevyřčených a v moderní době se ztrácí, je to prý sice uzavřená historie, jak tvrdí můj přítel Frim z Taosu, ale stejně je v ní ještě tolik věcí k poslouchání a k naučení, že bych se tam a k nim zase rád vrátil. A chtěl bych, aby to moje nový malý dítě, dvaadvacetiměsíční chlapeček, jednou chodil do indiánský školky právě v Taosu. Rád bych k tomu indiánskýmu myšlení přičichl nějak osobně, hlouběji.“

Nemáte někdy obavu, že některé texty budou pro běžné posluchače až příliš komplikované? Máte nějakou vnitřní autocenzuru, která by vám říkala ‘tohle bych napsal jinak, ale kvůli srozumitelnosti to musím zjednodušit’?

„Jak kdy. Třeba jednu věc zpíváme s Milanem Cimfe a on mi říkal - ‘hele, já tomu textu nerozumím, musíš mi to vysvětlit’ - a já jsem v tu chvíli nebyl schopen mu vyhovět, nejsem učitelem, jako je moje dcera a byli moji rodiče. Buďto to posluchač nějak po svém pochopí, nebo ne, ale já mu to nehodlám nijak objasňovat. Text musí taky sloužit většinou hudebnímu frázování. Je pravda, že asi u dvou, třech věcí jsem se držel, protože kdybych je psal úplně volně, tak bych to pojal ještě víc do hloubky a šířky... to jste myslel tou autocenzurou?

Přesně tak. Jestli jde jen o vyjádření, nebo jestli při psaní písní, textu i muziky, myslíte na potenciálního posluchače.

„Ano, na posluchače někdy myslím, nechci si dělat jen tak pro sebe nějaký underground, ale s některými věcmi už žiju tak dlouho, že se zjednodušit až na výjimky nedají a z toho podzemí, mimozemí vždy stejně vylézají. Je těžké vtisknout do písně celý rámec příběhu, nebo pocitu. Doberete se také hudební formy, kterou považujete za nejlepší jakou můžete dokázat, a z toho pak už nic vystřihnout nejde. Ale snažím se pomalu s tou jednodušší formou pracovat už od začátku, aby pak nebylo nutné něco zjednodušovat, aby to tak jasné a jednoduché vzniklo.“

Hm, to by se dalo velkými slovy označit jako ‘věčné hledání ideální písničky’. Písničky, která nemá být ani vykalkulovaným rádiovým hitem s přesnou délkou předehry a přesným počtem refrénů, ani překombinovaným quasiuměleckým konstruktem do sebe zahleděného tvůrce. Držíme palce.

Tomáš S. Polívka
Foto archiv

zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím