MARILYN MANSON - The Golden Age Of Grotesque

JEDNO JE jisté. Co včera šokovalo a šíleným se zdálo, je dnes už s úspěchem stlačeno do normálu. Antichrist Superstar už jistě není „nejnebezpečnějším“ rockerem na světě, ale těžko se mu proto vysmívat. Naopak, The Golden Age Of Grotesque je možná jeho nejpřirozenější, nejsvobodnější album. Jistě, stín vztyčeného prostředníku je tu cítit pořád, někdy je velký jako stvol trávy, jindy zase jako telegrafní stožár, ale už v tom není taková křeč stylizovaného vzdoru jako třeba na Mechanical Animals, ani přílišná kolážovitost slov a bizarnost nálad jako na Holly Wood.
Skladby jsou údernější, kytary si přirozeně tykají se samply a dalšími elektronickými fígly a Mansonův hlas je ještě dekadentnější a perverznější než kdy dřív. Z nálad převládá ta tíživá a chmurná, protagonista má velkou schopnost přikovat vás do děsivě klaustrofobického prostoru a vylít vám na hlavu růže namočené ve zvratcích. Kašle na hudební styl, byť bigbítový tah je jedním z těžišť desky, amorfní shluk elektroniky, popu, gotiky, industriálu a glam rocku drží při sobě bez sebemenšího pocitu nepatřičnosti. Snad „jen“ ten hlas, jehož barvu se snaží často ozvláštňovat různým frázováním, rytmizací a tenzí, může mnohé prudit. Ale nepřiznat této desce vysoké umělecké kvality po všech stránkách, by bylo ignoranství, vyvěrající z pouhých fyziologických nesympatií.

„Be obscene, be be obscene,“ pěje dětský sbor a do toho Manson pěkně zvrhle v barvě hlasu Alice Coopera, protože si sice stále mele svou, ale už dávno ví, že se zbavil části bulvárních pout a může se více věnovat kreativitě jako takové. Na jeho místo si postupně vybrousil zuby temný death metal, gangsta rap, System Of A Down a Saddám Hussajn. Hada je však lepší mít na očích. Tady je: „Ti, co mě nenávidí, mě nazývají zkurvysynem / Říkej mi, jak chceš…bílá držka, hnusný červ… protože já budu vždycky tím, čím ty nikdy…“

Jan Petričko