Tata Bojs živě v Paláci Akropolis

TATA BOJS
26. 2. 2009, PALÁC AKROPOLIS, PRAHA

Škádlení dotykem po 20 letech

Ale jo, některé věci se zkrátka mění. Na Tata bojs už se nejezdí fialovým (nebo hnědým? už nevim) ikarusem na Dědinu do paneláku, který se jmenoval Delta. Kdepak. Také show je o něco pestřejší a barevnější, i když Mardošovy vtipy z Delty také stávaly za to. Vždyť té kapele už je skoro jako Rolling Stones! No, je jí dvacet.

Ještě k těm Mardošovým vtipům. Nevím proč, ale dodnes si pamatuju ten s tou pečení. Jak pán jezdil s autem po servisech a žadonil, aby mu mechanici z auta vyndali tu pečeni. A když se ho jeden mechanik nakonec zeptal, proč má hledat tu pečeni, tak ten pán řekl, že chce prostě jezdit bezpečně, hehe. Ale pryč od vzpomínek ze začátku devadesátých let.


Vyprodáno a Selfbrush
Na Tata Bojs se tentokrát šlo do Akropole, což je takový ten zapadlý klub na Žižkově naproti židovskému hřbitovu, na němž (na tom hřbitově) komunisti vztyčili vysílač a kapitalisti na něm změnili anténu z analogové na digitální (a od tý doby nám nejde televize, takže musíme po večerech chodit na koncerty).
Bylo vyprodáno. Fronta byla veliká a ochranka jako vždy vstřícná, takže lidi zbytečně nepouštěla do sálu, aby tam už před koncertem nenadělali, a nechala je preventivně udupat už nahoře před šatnou, protože se tam nahoře u šaten líp vytírá. Nakonec si kluci jedni vyholený zalomili palce s tím, že se sejdou zejtra v posilovně, a začali lidi přece jenom pouštět. On byl stejně vlastně ještě čas. My, kteří jsme nevěděli, že nás čeká předkapela, jsme se ale nechali zmást a vylezli jsme od příjemné muziky v baru do sálu.

Na pódiu se zmítal i s kytarou chlápek, kterému byste normálně dali v Celetný do klobouku korunu, ale takhle před lidmi to bylo trochu hloupé. Až později jsme si všimli, že je to ten pán, který nás vlastně vpouštěl na základě guest listu na koncert. Vašek Havelka alias Selfbrush. Nejdřív jsme se domnívali, že ten uplakaný uspávač hadů, který to na nás zkoušel s kombinací Nedvěda a Marka Ztraceného v angličtině, je nějaký fór od Tata Bojs. Ale nebyl. Ve tři ráno někde v létě na hradě jako dojezd do spacáku by to asi šlo, ale takhle to byl pouze povel k návratu do baru.


Energie na omak
To nejhorší bylo potleskem zažehnáno a vypadalo to, že Tata Bojs začnou nějakým stínovým divadlem. Jinak by asi neměli přes pódium ten bílý hadr. A taky že jo. Mardošu poznáte podle pohybu a Milana Caise podle toho, že sedí za bicími. Ty ostatní dva stíny jsou kytaristy Vládíka a klávesisty Jury. Koncert měl podtitul Na Dotek, takže jsme hledali na hadru něco na dotek, ale světelné efekty fascinaci samotnými členy kapely prostě nepředčily. Po úvodní skladbě opona vylétla a my jsme se dověděli, že „dobrý den, my jsme skupina Tata Bojs z Hanspaulky“.

A protože se v Akropoli v deset zavírá, tak se moc nemluví (žádnej novej Mardošův vtip) a hodně hraje. Doteky asi měly opravdu nějak souviset se světelnou show, která se prý ovládala doteky. Ale to opravdu nikoho moc nezajímalo. Tatabojsí kvarteto vlilo lidem strhaným Selfbrushem do žil novou energii. A nebylo to jen Mardošovým skákáním (on už takhle skáče snad dvacet let!). Rytmus a melodie prostě u Tata Bojs sedí. A to jak u starších, tak u novějších skladeb.


Neukončili je!
A to i v případě, kdy jsme zabrousili do hanspaulské garáže plné chlapeckého neopanku opepřeného textem o získání prvního občanského průkazu. Abych se přiznal, tak jsem nikdy nezjistil, jestli Mardoša na tu basu vůbec umí hrát. U Caise zase lze zase obdivovat víťovávrovskou schizofrenii zpívajícího bubeníka. A funguje to výborně. Kytara a klávesy zase dávají hudbě Tata Bojs punc moderní kapely, která je už dlouhých dvacet let „in“.

 Co se týče skladeb, slyšeli jsme opravdu celou škálu od dřevního alba Ukončete nás přes Futuretro, Nanoalbum, Biorytmy až po nejčerstvější Kluci, kde ste?. Přesto, že se v Akropoli smí jen do deseti, tak Tata Bojs dvakrát přidávali. Koncertu si taky hodně užil jistý Tomáš, který měl podle všeho narozeniny a mohl si s Tata Bojs zazpívat hit, v němž není malých rokenrolí. A malých rokenrolí ten večer skutečně nebylo, tedy až na tu předkapelu. Ale to už jsme dávno odpustili, protože škádlení Tata Bojs máme vlastně rádi.

text Jaromír Hasoň foto archiv