Henry Rollins: nerad se poslouchám

Vydáno 09.01.2010 | autor: redakce

Henry Rollins vystoupí 8. února v pražském Paláci Akropolis se svou talking show. Nabízíme rozhovor, v kterém vám tento showman ozřejmí, proč nemá rád bývalého amerického prezidenta a svoje proslovy.

Henry Rollins: nerad se poslouchám Henry Rollins: nerad se poslouchám

S mluveným slovem jsi začínal už na počátku osmdesátých let, kdy jsi působil také jako zpěvák Black Flag. Dokázal by sis ještě vzpomenout na své úplně první vystoupení?
Pamatuji si, že to bylo na konci osmdesátého třetího roku. V Los Angeles tehdy pracoval jeden promotér, který se přátelil se mnou a vlastně i s celou skupinou, a ten pořádal velice zajímavé akce, během nichž se na scéně objevilo nějakých dvacet lidí, z nichž každý dostal kolem pěti minut. Během nich jsi mohl dělat, cokoliv tě napadlo. Zazpívat písničku, přednést úryvek vlastní tvorby… Cokoliv. Baskytarista Back Flag, Chuck Dukowski, se těchhle večerů účastnil pravidelně, a já se na něj chodíval dívat.
Jednou mi promotér řekl, „hele, ty máš takovou prořízlou pusu. Co kdybys to příští týden zkusil?“ A já mu povídal, že ne, že bych nevěděl, co dělat. „Každý dostane za výstup deset babek.“ „Tak v tom případě se mnou můžete počítat,“ odpověděl jsem, protože jsem tehdy byl švorc. Ten příští týden jsem si pak stoupnul na pódium a dostal svých deset minut – nebo kolik to vlastně bylo – během nichž jsem přečetl něco, co jsem napsal a odvyprávěl kratičkou historku o tom, co se den předtím přihodilo během zkoušky s kapelou, kdy nějaký chlápek přejel našeho kytaristu. „Tak jo, mých deset minut už uběhlo. Díky,“ řekl jsem na závěr, publikum začalo tleskat a pak za mnou přicházeli lidi a ptali se, kdy budu zase vystupovat. „Nikdy,“ odpovídal jsem jim. „Mám svých deset dolarů a mizím odsud.“ Jenže hodně posluchačů říkalo, že bych to měl dělat častěji. A mě samotného to taky bavilo... Promotér se mě zeptal, jestli bych neúčinkoval i příští týden, a v roce 1985 už jsem měl za sebou turné po Americe a Evropě. Roku 1989 už i šňůru po Austrálii a Novém Zélandu. Odtud se to potom prostě nějak rozběhlo. A že od té doby uplynulo už hodně let...


Na konci osmdesátých let jsi také vydal své první album mluveného slova Short Walk On A Long Pier, tvořené úryvky z tvých vystoupení z období 1985–1988. Proč ses ale vlastně rozhodl si svá vystoupení vůbec nahrávat? Především, když dnes Short Walk označuješ za něco „naprosto strašlivého“...
Bylo to kvůli dokumentaci. Dnes si nahrávám v podstatě každou ze svých show, protože je to díky digitálním technologiím hrozně jednoduché. Vždycky je dobré si věci zdokumentovat, aby je pak člověk mohl později třeba vydat. S kapelou jsme to dělali stejně, a tím pádem mám po letech hromady krabic s kazetami a páskami. Vždyť mám taky za sebou skoro tři tisíce vystoupení.
Pokud se ti to navíc podaří vydržet, není pro žádného umělce na škodu, aby si poslechnul nahrávku vlastního vystoupení. Když jsem před lety býval u Black Flag, odehráli jsme koncert, nasedli do dodávky, vyrazili k další zastávce na turné a náš kytarista okamžitě do přehrávače vložil kazetu, kterou jsme si byli nuceni znovu poslechnout celý set, který jsme před hodinou a půl dohráli. Vtáhlo tě to zpátky do toho, cos před chvílí jen tak tak přežil. Bylo pro mě velice těžké tam sedět a poslouchat v jednu v noci to, co jsem dělal v jedenáct. Zároveň to ale bylo užitečné, protože poslech vlastních chyb tě nutí se zlepšovat. Je ovšem obtížné jim tímto způsobem čelit. Je prostě příšerné je slyšet. Pokud na sobě ale chceš pracovat, jedná se možná o to zcela nejlepší, co můžeš udělat. Pro mě osobně je to ovšem nesnesitelné. Nenávidím, když musím sám sebe poslouchat.

Poté, co obrat „mluvené slovo“ zazněl již dvakrát je na podobný dotaz sice možná trochu pozdě, vadí ti ale toto spojení stejně jako dřív? Všichni ho totiž v souvislosti s tvými vystoupeními pořád používají.
Nikdy jsem ho neměl rád. Zní to totiž jako něco hrozně nudného. A formálního. Má to velice honosný zvuk – och, tak tohle je mluvené slovo. Jako by to mělo být něco velkého. Jenže takhle já to prostě nevidím. Chci říct, beru svoji práci velmi vážně. Jenom vždy neberu vážně sebe, a proto je pro mě těžké někam vyrazit s „mluveným slovem“. Zní to totiž jako něco, co by mě uspalo, kdybych se na to šel podívat. Sám jsem o svých vystoupeních vždycky mluvil jako o „talking show“, protože to je taky přesně to, co dělám. Vyjdu na scénu a mluvím.


Za svou kariéru už jsi vyzkoušel řadu způsobů sebevyjádření – mezi jinými zpěv, psaní, herectví, dokumentární tvorbu i ono „obyčejné“ mluvení. Který z nich je ti ovšem nejbližší?
Myslím si, že nejlíp mi jdou „talking shows“. Nejzábavnější – ve smyslu nejméně stresující – je ale pro mě rozhlasové vysílání, kam si můžu přitáhnout spoustu dobré hudby a pak ji hrát. Jednou týdně mám svůj vlastní pořad, od šesti do osmi večer, ale protože příliš cestuju, nedostanu se s ním moc často do přímého přenosu. Letos jsem ovšem v Los Angeles pobýval dost dlouho, takže jsem skoro pokaždé vysílal živě, s výjimkou snad nějakých tří měsíců.
Rádio beru jako zábavu. Ten zbytek pro mě až tak vyloženě zábavný není. Dělám to rád, ale jak herectví tak třeba i „talking shows“ představují mnohem větší zátěž. Ze všeho nejvíc frustrující je pak psaní. Je pro mě obtížné dávat myšlenkám smysl pouze prostřednictvím slov. Zároveň mě to ale baví, takže nakonec něco píšu skoro každý den.

Jestli považuješ psaní za frustrující, jak potom vnímáš např. psaní politických komentářů pro online verzi společenského magazínu Vanity Fair ?
Všechno má něco do sebe a střídání různých stylů ti pomáhá stát se lepším autorem. Komentáře pro Vanity Fair představují něco jiného, než na co jsem byl zvyklý, takže se z nich hodně učím. To se mi na tom opravdu líbí. Rád se totiž učím něco nového.
Píšu pro ně už asi rok. Nic za to nedostávám, prostě mi jenom řekli „hej, ty se nám líbíš. Nechceš pro nás psát?“ A já na to: „jo, zkusit to můžu. Nemám přece co ztratit.“ Uplynulo už pár měsíců a já pro ně pořád píšu. Nemám žádné uzávěrky, prostě jim něco pošlu, když mám co říct. Někdy je to dvakrát až třikrát do týdne, jindy do měsíce. Nemůžou toho po mě ostatně ani příliš chtít, když je to zdarma. Není tam žádný tlak.
Myslím si ale, že nejsrozumitelněji se ale dokážu vyjádřit prostým mluvením. Na scéně jsem už nějakých dvacet let, během nichž jsem se snažil lidem něco jasně sdělit. S angličtinou dovedu zacházet docela dobře, a s postupujícími roky se navíc snažím o co největší přesnost.


Nechybí ti při tom někdy za zády kapela jako jakási pomyslná posila?
Občas ano, protože být součástí toho všeho byla vždycky zábava. Z dnešního hlediska už to ale není nic pro mě. Hudbou jsem se zabýval dost a dost. Odzpíval jsem spoustu koncertů, vydal spoustu alb a domnívám se, že bych teď nedokázal složit lepší muziku, než jakou už jsem napsal v minulosti. O znovuvytvoření nebo opakování minulého nemám zájem, takže se radši snažím zůstat v přítomnosti a posouvat věci dopředu. Proto jsem se teď hudbou nějakou dobu aktivně taky ani nezabýval. Čím jsem ovšem starší, tím zajímavější je pro mě promlouvat k publiku. Umožňuje mi to totiž předávat mu mnohem zajímavější nápady a informace.
Když chceš navíc udělat desku, trvá měsíce, než ji napíšeš, týdny než ji nahraješ, pak musíš čekat, a když vyjde, vyrazíš na turné. V podstatě ode dne číslo jedna: „lidi, pojďme natočit desku“ ke dni číslo bůhvíkolik: „hele, tak jsme se vrátili z koncertní šňůry“ uplyne patnáct až dvacet měsíců tvého života. Ve dvaceti to byla jedna věc, jenže mě už dvacet není, takže se snažím využít všechen čas, který mi zbývá a překonávat další výzvy. S hudbou bych dnes víc selhal, než uspěl.

Tvé nejnovější turné Frequent Flyer inzerují velice zajímavé plakáty, které jako by vypadly z propagandistických plakátů třicátých let. Byla tato celková stylizace – včetně tebe jako útočícího letadla s nápisem „najdi a znič“ na ocase – záměrná?
Takhle přesně vypadá styl Shepparda Faireyho – vysoký kontrast, černé a červené plochy – a opravdu tak působí. Osobně mi to ale nijak nevadí, to poselství totiž samo o sobě není nijak fašistické, jenom má určitý retro nádech, který podle mě působí docela zajímavě.
Nesmíš nad tím vším ale tolik přemýšlet. Tenhle muž prostě jenom často cestuje letadlem. Pokud nasbíráš dostatečné množství bonusových leteckých mil, staneš se součástí programu „frequent flyer“, a já jsem jeden z těch, kteří tu spoustu mil mají. Je jednoduché na mě narazit někde na letišti, protože tam trávím hodně času. Létám po celém světě. Vzpomeň si na kterýkoliv kontinent – a já tam byl.

A to jsi dříve opravdu přednostně cestoval do těch zemí, které bývalý americký prezident George W. Bush označil za součást tzv. Osy zla?
Snažím se dostat do Severní Koreje a málem už jsem získal i vízum, kdyby na poslední chvíli nezměnili názor. Chtěl jsem totiž navštívit všechny tři země tvořící Osu zla. Bush se celou dobu snažil nadělat si nepřátele, protože rád válčil. Byl jsem v Iráku, a když pak začal řinčet šavlemi směrem na Írán, vydal jsem se i tam. Zůstal jsem tam pár týdnů, ochutnal skvělé jídlo, potkal skutečně milé lidi, kteří ke mě byli neuvěřitelně přátelští – navíc i velice vzdělaní – a když jsem se pak vrátil do Států, vystoupil jsem na tolika pódiích, na kolika jsem jen mohl a říkal: „Hádejte, co jsem udělal. Byl jsem v Íránu a lidé se tam ke mně chovali velice přátelsky. Tak co kdybychom je nebombardovali? Co vy na to?“

text Jana Vrbková foto archiv
zavřít