The Gathering: netvoříme příběhy

Vydáno 23.01.2010 | autor: redakce

Přečtěte si rozhovor s The Gathering, kteří vystoupí 28. ledna v pražském Abatonu. Kapela obměnila sestavu, slaví dvacetileté výročí a pořád se považuje za nezávislé uskupení.

The Gathering: netvoříme příběhy The Gathering: netvoříme příběhy

V prosinci jste byli nuceni zrušit jeden z koncertů kvůli sněhové kalamitě, a na začátku ledna jste pak na svých stránkách zveřejnili oficiální klip k písni No Bird Call, který je poskládaný ze záběrů vaší zpěvačky Silje Wergeland, běžící sněhem. Nakolik se tedy jednalo o předem chystaný videoklip a nakolik o okamžitý nápad?
To byla naprostá improvizace, žádný profesionální, štábem natáčený videoklip. Silje běhala sněhem jen kousek od místa, kde žijeme, a René (kytarista R. Rutten, pozn. aut.) to natáčel na kameru. To je celé. Není za tím žádný velký příběh, je to jen taková maličkost. Něco pro zábavu.
Myslím si, že je v dnešní době naprosto absurdní, natáčet klipy za třicet tisíc euro, když je pak není kde vysílat. Tedy alespoň tady v Holandsku totiž svůj videoklip opravdu nemáš jak do televize dostat. Místo toho ale máme YouTube, což je velice mocné médium, takže jsme svůj klip dělali přímo pro něj. Jen abychom všem znovu připomněli, že jsme vydali nové album a vyrážíme na turné. Je to v podstatě i jakýsi náš protest právě proti všem nóbl drahým klipům. Natočili jsme to během dvou hodin – Silje prostě chodila kolem, na tom nebylo nic těžkého, úprava pak ovšem zabrala pár dnů. René měl s editací, filtry a vším ostatním docela dost práce.


Tím pádem se z vás ovšem stala zcela nezávislá kapela. Máte vlastní label, The West Pole jste si i sami produkovali a teď jste si k němu natočili i klip...
Přesně tak, a je to úžasný pocit. Jen to ale zabere hodně času. Na druhou stranu to však pro nás představuje naprostou svobodu. Nikdo se nás nesnaží změnit, nikdo nezasahuje do výběru názvu ani se nepokouší o ničem diskutovat. Děláme si, cokoliv se nám zachce, a tato volnost je pro nás velmi důležitá. Samozřejmě chápeme, že nejsme u žádného velkého vydavatelství a nemůžeme do všeho strkat tisíce eur. Záleží ale na samotném umění, hudbě, kterou hrajeme a svobodě, kterou máme. Taky nás to pochopitelně všechno baví dělat. 

Když už jsi zmínil výběr názvu, co se vlastně skrývá za titulem The West Pole, tedy „západní pól“?
Je to o schopnosti pozorovat. Žádný západní pól samozřejmě neexistuje, jenže proč by nemohl? Představuje umění se na věci dívat z jiné stránky, což je základní myšlenka The West Pole. Pokusit se zaujmout jiný úhel pohledu a pochopit, co se děje. Není v tom nic velkého, jen se tím snažíme lidi trochu popíchnout. Aby o trošku více přemýšleli. Máme severní a jižní pól, o tom západním ale přece můžeme diskutovat i tak. Co je vlastně zač? Kde se vůbec nachází?
Naše kapela se nijak neangažuje v politice ani nevytváří žádné velké příběhy. Jenom trochu šťoucháme do svých posluchačů. Třeba „How To Measure A Planet?“ byla deska o cestování. Ať už vevnitř, venku, jen tak, do kosmu nebo o putování v rámci vlastní mysli. Vždycky se snažíme, aby se deskou táhla nějaká červená nit, díky které by bylo ono album možné vnímat jako určitou ucelenou myšlenku. Aby mělo nějaký příběh. Nejedná se při tom ovšem o koncept, ten by totiž všechno příliš omezoval.


Původně jste v souvislosti se svou nejnovější deskou uvažovali o dvojalbu, s jednou rockovější a jednou naopak snivější polovinou. Nakonec však vyšlo pouze The West Pole. Bude v takovém případě tedy následovat ještě nějaký druhý díl?
Ne, protože jsme nakonec obě původní desky zkombinovali a vytvořili z nich právě The West Pole. Taková píseň jako No Bird Call se měla objevit na onom odlehčenějším a třeba All You Are zase na tom rockovějším albu. Nakonec jsme se ale rozhodli vše spojit do jediné, žánrově pestřejší desky. Další písně určené pro to psychedeličtější CD se ještě nacházejí na EP City From Above, které jsme vydali. Jiné skladby jsme zase nakonec nedokončili vůbec. Možná ale něco z nich ještě v budoucnu využijeme, protože se mezi nimi nachází ještě řada dobrých nápadů.

Jedním z těch, o kterých jste hovořili ještě před vydáním The West Pole, bylo znovu začít používat mužský vokál. Nové zdroje inspirace ale do kapely musela přinést i sama Silje Wergeland. Jak tedy vypadají vaše plány do budoucna?
Máme spoustu plánů a spoustu snů. Pořád o tom všem přemýšlíme. Navíc už se teď lépe navzájem známe, protože už spolu přes jeden rok hrajeme. O mužském hlase uvažujeme pro naši další desku. Objevit se sice opravdu měl už na této, ale nakonec jsme se rozhodli, že stačí, když už písně nazpívala jen sama Silje. Navíc jsme ještě spolupracovali i s Anne (holandská zpěvačka A. van den Hoogen, pozn. aut.) a Marcelou (mexická zpěvačka M. Bovio z kapely Stream of Passion, pozn. aut.), které nám na albu hostovaly.
Uvidíme, co bude dál. Se zpěvákem by to ale mohlo být pěkné. Nebo nahrát nějaké duety... Možností je spousta. Právě teď zjišťujeme, co všechno můžeme udělat. Brzy vyrazíme na turné (rozhovor se odehrál 18. ledna, pozn. aut.), takže budeme mít spoustu času na to, abychom všechno prodiskutovali. Máme hodně nápadů, a už teď je zcela jisté, že naše následující album bude úplně jiné než The West Pole...


The Gathering jsou skutečně známí tím, že se jejich styl hudby desku od desky mění. Nakolik jsou ale pro vás tyto neustále změny náročné – je lehké anebo naopak těžké vymýšlet pokaždé něco zcela nového?
Prostě se to tak stává – natáčíme desku, máme nějaký cíl, desku dokončíme a nastane nějaká reakce. Řekneme si třeba: „tak jo, teď uděláme tamto“. Nebo „tohle bychom určitě uměli i líp“. Je to prostě vždycky akce a reakce. Takhle zkrátka pracujeme, a je to zvláštní, ale pokaždé chceme dělat něco jiného. Pár věcí ovšem zůstává stále stejných. Pořád je v tom dávka melancholie, jen s novými prvky a vizemi. Novým pohledem na svět.
Vždycky se snažíme najít nějaké to dobrodružství. Pomáhá nám to zachovat si svěžest a postřeh. Myslíme si totiž, že díky tomu všechno zůstává pořád zajímavé. Podobně uvažují i naši fanoušci. Někteří ale na druhou stranu stále doufají, že se třeba vrátíme do starých časů „Mandylion“...

A jak bude vypadat setlist vašeho nadcházejícího turné – zaměříte se spíš na svou nejnovější tvorbu, anebo se naopak vydáte právě do hlubin vlastní minulosti? Nejedná se přece pouze o turné k nové desce, ale zároveň i o oslavu vašeho dvacátého výročí...
Samozřejmě že zahrajeme pár písní z The West Pole, ale budeme hrát i spoustu skladeb z víceméně všech našich předchozích alb. Z těch úplně dvou prvních ovšem ne (desky Always...  a Almost a Dance, pozn. aut.), teprve od Mandylion a dál... Původně jsme ovšem plánovali, že budeme hrát většinu věcí z The West Pole a k tomu několik starších písní. Jenže pak jsme je začali nacvičovat a šlo to tak dobře, až jsme ten prvotní plán úplně přepracovali. Pořád přece zůstáváme The Gathering, ne? A máme dlouhou historii...


Jakým způsobem při tom Silje Wergeland postupuje u vašich starších písní – vytváří si své vlastní interpretace anebo se spíš drží původní verze, nazpívané ještě Anneke van Giersbergen?
Jádro písní zůstává stejné. Vždyť by ani nedávalo žádný smysl, abychom hráli skladby jako Saturnine (z alba if_then_else, pozn.aut.) se zcela novou vokální linkou. V detailech se ale Siljiny verze liší. Má totiž jinou barvu hlasu, zpívá jinak, vkládá do písní zcela jiné emoce. Snaží se ovšem jinak hrát historicky co nejvěrněji, aby všechno znělo tak, jak má, a jak to bylo původně napsáno.

A stále ještě musí Silje létat kvůli zkouškám s kapelou za vámi do Holandska?
Je to obtížné a zabere to spoustu času, ale neděláme to tak, že by hned po zkoušce sedla zpátky do letadla a vracela se do Londýna. Vždycky uspořádáme několik zkoušek za sebou, sejdeme se během jediného týdne tak třikrát nebo čtyřikrát, a pak teprve odletí. Je to sice trochu komplikované, zvládnout se to ovšem dá...

V jednom interview z loňského roku ses zmiňoval o obavách, jak novou zpěvačku přijmou např. jihoameričtí posluchači The Gathering. Jestlipak už si tedy všichni fanoušci na tuto změnu zvykli?
Lidé na koncertech jsou nadšení. Těší je, že jsme pořád ještě tady a Silje se jim zamlouvá. Máme dobré ohlasy i recenze, a věci vypadají mnohem lépe, než jsme vůbec kdy očekávali. Když totiž čteš o jiných skupinách, ve kterých se v nedávné době vystřídali vokalisté – jako třeba v Nightwish, tak vidíš, jaká s tím mají nepříjemnosti. K nám jsou všichni naopak velmi milí – jenže my máme opravdu velice milé fanoušky...
Udělat něco podobného není vůbec jednoduché a stojí to i hodně energie. My si ale říkáme, že to pořád ještě všechno funguje. Stále nás ještě baví hrát v kapele, a posluchači jsou taky nadšení. To je to hlavní. Kdyby nás fanoušci nechali na holičkách, nemělo by cenu dál pokračovat pod zástavou The Gathering. To byla naše hlavní teorie. Zjistit, co se bude dít dál, protože Anneke byla pro náš styl hry opravdu důležitá. I teď ovšem zůstává náš styl víceméně stejný. Sice s novou vokalistkou a novou chemií mezi jednotlivými členy kapely, ale pořád to jsou The Gathering...


První týden turné se navíc na pódiu místo vaší současné baskytaristky Marjolein Kooijmanové objeví váš bývalý baskytarista Hugo Prinsen Geerligs, čímž pádem se na scéně sejdete ve skoro kompletní původní sestavě...
Je to pouhá náhoda. Marjolein není schopná s námi vyrazit na tři a půl týdenní turné – může vyjet jen na dva a půl týdne, takže nás okamžitě napadlo kontaktovat Huga, který byl z té nabídky nadšený. A vzhledem k tomu, že máme své dvacáté výročí, je opravdu úžasné, že si s ním zase zahrajeme.
Ono samotné výročí pro nás ale nepředstavuje nic tak podstatného. Bereme to jenom jako něco symbolického: „jo, už je to dvacet let... to není zase až tak špatné, ne?“ Je to dlouhá doba, ale my pořád ještě existujeme. Prošli jsme si opravdu drsnými časy. Nakonec jsme je ovšem překonali a ještě stále jsme naživu. Myslím si, že teď máme opravdu dobrý setlist a jsme i dobrá koncertní kapela. Těšíme se, až zase budeme hrát na živo a během těch devadesáti minut lidem umožníme si zavzpomínat i na časy dávno minulé. Je to dobrý pocit, hrát nové i staré písně...
 
Pamatuješ si ještě, kdy přesně jste The Gathering založili?
Bylo to kolem 20. října 1989. Na papíře byl celý nápad sice ještě o trochu starší, ale naším skutečným startovním bodem byla až naše první zkouška. Už jsme za sebou měli účinkování v několika skupinách, když jsme si s Reném a Bartem (zpěvák B. Smits, pozn. aut.) řekli, že si založíme tenhle projekt. Začali jsme zkoušet atmosférický metal tak trochu ve stylu Celtic Frost. A to byl začátek...


A máš za dvacet let existence kapely nějaké své obzvlášť oblíbené období?
How To Measure A Planet. Nahrávání tohoto alba i album samotné pro mě představují vrchol tvorby The Gathering. Jednalo se o tak novou a svěží desku, jejíž natáčení navíc bylo opravdu zábavné. Měli jsme tolik nových nápadů, které do sebe všechny na tomto albu zapadly. Jsem na How To Measure A Planet opravdu hrdý.
Krásných momentů ale za ty roky bylo mnohem víc. Vystoupení na Dynamo Open Air, což je opravdu velký festival, bylo úžasné. Pochopitelně taky náš úplně první koncert. Náš první mexický koncert. První turné po Jižní Americe. Hraní ve starobylém kostele v Berlíně. Je tolik věcí, na které můžeme být pyšní. Třeba i na skutečnost, že ještě pořád existujeme. Přežili jsme celou záležitost s Anneke. Někdo pro kapelu tak důležitý ji opustil, ale mi stále ještě hrajeme. Na to jsem taky hrdý. Zůstali jsme spolu a shodli se na tom, že chceme pokračovat. Jsme silná skupina, pořád nás to baví a pořád ještě vyrážíme na turné…

text Jana Vrbková foto archiv
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím