Airbourne pobláznili Prahu

Vydáno 19.06.2010 | autor: redakce

9. června se do pražského Retro Music Hall sjelo několik stovek příznivců hardrockové klasiky, aby vůbec poprvé v ČR přivítali mladou, ale bezpochyby ostřílenou australskou bandu Airbourne.

Airbourne pobláznili Prahu Airbourne pobláznili Prahu

Do klubu jsme dorazili přesně na devátou hodinu, kdy už decibely rozdmýchávala předkapela Seven, která na českých pódiích působí již dlouhých 15 let. Být předkapelou takových kapel, jako jsou např. Airbourne, je velice ošemetná věc. Když se podíváme o několik měsíců zpět, kdy jsme navštívili jeden z nejlepších klubových koncertů posledních let, projekt Erica Singera (ESP: Eric Singer - Kiss, Alice Cooper; John Corabi - exMotley Crue; Bruce Kullick - eKiss a Chuck Garrick - Alice Cooper), velice jsme uvítali, že to tihle ostřílení muzikanti odpálili rovnou, bez jakýchkoliv servítků v podobě ať už lepší, nebo průměrné předkapely. V případě čtvrtečního koncertu se však jednalo o kapelu zcela podprůměrnou. A to natolik, že připomínala vesnické (agro)metalové kapely hrající na zábavách v tamějších sokolovnách a hospodách.


Za zmínku stojí vyzdvihnout snad jen zajímavého mladého bubeníka, jenž jako jediný vynikal ze zcela nudného složení. Když jako přídavek spustili vykrádačku písně, která jistě ne náhodou připomínala No More Tears od Ozzyho Osbourna, čím dál více jsme se těšili na to, co přijde po nich. Když se Seven rozloučili s publikem, proběhlo několik minut příprav, než odbila 22. hodina. Následovalo asi to největší, ale naprosto dokonale fungující klišé, které na rock'n'rollové scéně můžete spatřit: stěny Marshallů, zvuk à la 1970 a riffy + akordová "kila" hraná na kytaru všechna seshora. Zkrátka, smíchejte australský RnR, přiostřete nemalým vlivem legendárních AC/DC, Motorhead a zamíchejte trhavinou TNT. Ano, vážení přátelé, TO jsou Airbourne! Jejich starší bratři sice nedávno představili novou desku, nesoucí název Black Ice, nicméně tito mladíci (věkový průměr kapely je necelých 26 let!) jim sakramentsky dýchají na záda.


Už jenom fakt, že jim Lemmy Kilmister vystupuje v klipu Runnin' Wild jako řidič kamionu, znamená jistou záruku kvality. Začátek koncertu kapela uvedla intrem s hudebním motivem na téma Terminátor a ze tmy, mlhy a blikajících stroboskopů na pódium vyběhla čtveřice natěšených muzikantů. Žádné kérky, žádné "módní převleky", žádná póza, jen ošoupané džíny, tenisky a dlouhé vlasy - tihle chlapíci vsázejí na jediné - aby to, co hrají, mělo ty největší KOULE. A tak se také stalo - viděli jsme zhruba hodinu a půl dlouhý set, který obsahoval skladby jak z nového alba, nesoucí stejný název jako letošní tour - No Guts, No Glory: Raise the Flag (touto skladbou začínali), Born to Kill, No Way But the Hard Way, tak i z alba předešlého - Runnin' Wild, které kapelu vyhouplo na top žebříčky rockových hitparád: Too Much, Too Young, Too Fast, Hellfire, Runnin' Wild a třeba jednu z posledních Stand Up for Rock 'N' Roll.... Celkem jsme napočítali snad 15 songů plných neskutečné energie, kdy osmadvacetiletý do půli těla svlečený zpěvák a kytarista Joel O'Keeffe v prodřených džínech doslova lítal po pódiu.


Pro pobavení publika se zhruba v polovině koncertu s jedním z bodyguardů vydal až ke zvukaři mezi lidi, vystoupl na připravený case a zhruba 15 metrů od svých kolegů spustil show v podobě našláplého kytarového sóla. Tím všechny v sále rozpálil zcela doběla. Mezi další výstřelky tohoto skvělého frontmana zavzpomínejme na natlakování a následné rozmlácení dvou plechovek plzeňských piv o svoji hlavu, kdy pivo stříkalo snad na všechny směry. Zkrátka show jak se patří. Zbytek kapely také nezůstal pozadu, a tak se na pódiu stále něco dělo - vyzdvihování kytar nad hlavu, točení dlouhými vlasy a běhání z místa na místo. Obrovské charisma kapely Airbourne si získalo snad všechny návštěvníky v klubu a po posledním přídavku završili Australané vystoupení sympatickým tanečkem. Jedinou výtku bychom měli k celkovému zvuku, kdy vystoupení Airbourne bylo až zbytečně hlasité, čímž ztrácelo na srozumitelnosti.

Předkapela tak bohužel měla skoro lepší zvuk než samotní headlineři. Na druhou stranu pochvalme jednotlivé nástroje, kdy i doprovodná kytara Davida Roadse měla skvělý feeling starých Marshallů tak, jak to mají příznivci tohoto stylu nejraději. Další drobnost už jen u songu Runnin' Wild, kdy zpěvák už zřejmě z kapacitních důvodů nevyzpíval vysoce položený refrén. Každopádně jeho dva kolegy to nijak nerozházelo a ve vysokých tónech zpívajícího Joela podpořili.

Honza Řezáč

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím