BREGOVIČ ZAÚTOČIL NA LUCERNU

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

GORAN BREGOVIČ vystoupil se svým mnohačlenným ansámblem v pátek 22.10. v Lucerně a o den později v Arše. Přečtěte si recenzi pátečního koncertu.

BREGOVIČ ZAÚTOČIL NA LUCERNU BREGOVIČ ZAÚTOČIL NA LUCERNU

Na Východě ho považují za prznitele folklóru, na Západě se jako tvůrce world music teprve prokousává předimenzovaným hudebním světem. U nás se mu však jako v jedné z mála zemí podařilo během několika let vytvořit ze svého jména možná trochu zkreslený pojem „démon balkánské dechovky“. GORAN BREGOVIČ + WEDDING & FUNERAL BAND 22.10. Lucerna, Praha V pátek 22. října se poprvé představil Praze. Dámy a pánové, přivítejte, prosím, Gorana Bregoviće a jeho Wedding and Funeral Band. Něco málo po půl deváté přichází na pódium polský symfonický orchestr, jugoslávský pravoslavný mužský sbor a bulharské vokalistky, aby rozezněly vyprodanou Lucernu úvodní tesknou písní z filmu Dům k pověšení. Tiché tóny a tklivý zpěv jedné z Bulharek však bohužel zanikají v hlučícím davu, který jako by si ani nepovšiml, že koncert už začal. Po asi čtvrt hodině sál protne ostrý zvuk trumpety a kdesi ze zadu se za nadšeného jásotu vynoří první romský hudebník. Když utichne jeho nástroj, zazní někde z davu jako ozvěna další, pak další a ještě další, šestice srbských cikánů se shromáždí uprostřed sálu a v rytmu dechovky napochodují na pódium. To už ale přichází sám pan skladatel, kytarista, zpěvák, dirigent a univerzální hudebník v jedné osobě, který v tradičně bílém obleku zaujme s elektrickou kytarou na klíně místo vepředu. Kdo očekával balkánský nářez hned od začátku, byl možná zaskočen. Bregović totiž na začátek zařadil do playlistu pomalejší věci z posledního alba Tales and Songs from Weddings and Funerals, neznámé filmové symfonické skladby, ale třeba i staroslověnské liturgické písně. Tím českému publiku dokázal, že balkánská dechovka je jen jeden z jeho mnoha inspirativních zdrojů a že jako skladatel vážné hudby, kterou umně kombinuje s folklórem a středověkou liturgií, si oprávněně vysloužil i respekt odborného publika. Dvě a půl hodiny intenzivního hudebního zážitku, kdy se chvíli cítím jako na skutečné svatební veselici a chvíli zase nehybně stojím ztuhlá v mrazivé pohřební atmosféře, ve mně vyvolají prazvláštní emocionální rozkol. Vzpamatovávám se až tehdy, když Bregović v přídavkové části vyzve publikum, aby se vykašlalo na židličky a šlo tancovat k pódiu. „Útokem vpřed!“ zavelí hezky česky po vojensky a rozjede notoricky známý Kalašnikov. Vyhecované publikum zpívá a zmítá se v divokém tanci, balkóny se otřásají pod náporem křepčících lidí a Bregović se spokojeně usmívá na všechny strany. „Zase jsem je dostal,“ musí si myslet. A má recht. Běžně dostává do varu v průměru pět tisíc lidí, v Římě na Piazza St. Giovanni to bylo dokonce půl milionu, vyprodaná Lucerna tak nebyla výjimkou. Dvaapadesátiletý bývalý rocker předvedl v Lucerně řekněme standardní profesionální výkon, na který je zvyklé publikum všude, kde zavítal. Výraz jeho profesionalismu však spočívá v tom, že není koncertu, kde by se lidé nebavili a neodcházeli odtud tak trochu citově pohnuti. Svou roli v tom hraje jistě přesně vypočítaná kompozice koncertu, ale co je důležitější, jeho hudba sama, která jakousi prazvláštní silou překračuje hudební i pozemské hranice, aby spojila lidi v jeden smutek a v jednu radost. Veronika Matůšová

http:/

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím