Vydáno 31.10.2008 | autor: redakce
Už je to skoro dvacet let, co odzvonilo komunistům, diktatuře a pevné hrázi socialismu, která nás izolovala od normálního světa. Muzikanty, dýdžeje a všechny hudbymilovníky, kteří se k angloamerické produkci dostávali velmi ztěžka a pokoutně, v 90. letech zavalila vlna desek a koncertů, o kterých si předtím mohli nechat jen zdát. Železná opona byla stržena, k propojení se zahraničím však došlo jen jedním směrem. Na rozdíl od mnoha jiných českých odvětví, dnes už venku zcela etablovaných, se export naší hudby v markantnější míře dosud nepodařil. Porevoluční vývoj v tomto smyslu nabral trochu jiný směr a náš hudební vstup do Evropy probíhá šnečím tempem. Po euforii nastalo vystřízlivění a uvědomění, že existuje nemálo důvodů, proč je zájem tuzemskou tvorbu a její interprety tak chabý.
Pozitivní je aspoň fakt, že vedle rezignující většiny existuje čím dál víc jedinců a kapel, kteří se s tímto stavem nehodlají smířit. Zvyšující se úroveň domácí muziky a jejího managingu, znalost jazyka, nové komunikační nástroje, větší sebevědomí a limit česko-slovenského trhu – to všechno je osměluje klepat na dveře i dál než jen mezi Aší a Košicemi. A tak si, zaplaťpánbůh, konečně, i když velmi pomalu, zvykáme na „konekšny, fýtčeringy, frendšipy a koooperejšny“ v podobách koncertních i studiových, u nás i ve světě. Přestáváme být nepoznanými, a tedy nechtěnými exoty, bariéra nedůvěry a nezájmu zvolna povoluje. Těžko si lze představit, že by někdy hudebně určující scény vítaly invazi českých beatů a riffů, ale buďme rádi zatím aspoň za výše uvedené náznaky lepších zítřků.
O některých mezinárodních kontaktech se zmiňujeme i v tomto čísle. Fandím každému hráči, kdo se o ně zasluhuje, ať už jezdí hrát ven za dumpingové honoráře, koná reciproční koncerty, sbírá peníze a odvahu oslovit světovou hvězdu, a internetem nebo jinak šíří svojí hudbu… Dříve nebo později se mu to vyplatí.
Jarda Hudec, vydavatel