Za pár dní, přesně 25. června, tomu bude už rok, co hudební svět ranila nejsmutnější událost tohoto milénia – zemřel Michael Jackson. Milióny fanoušků opustil v padesáti letech. Ve věku, kdy mnozí umělci teprve vyhlížejí vrchol kariéry, měl Jacko všechny trofeje už dávno v kapse, zažil nadpozemskou slávu i strmé pády, stal se superidolem několika generací. S podlomeným zdravím hodlal znovudobýt popový trůn, což už mu osud nedopřál, ale i tak za sebou nechal tolik nesmazatelných stop, že zůstane oslavován navěky.
Vzpomínám si na ten moment, jako by to bylo včera, a jistě nejsem sám – vzbudily mě noční esemesky, telefonáty, mail zaplavily odkazy na agenturní zprávy a kondolence. Brzy ráno jsem zrovna odlétal s několika kapelami do Bruselu a nikdo z výpravy stále nemohl uvěřit, co se stalo, nemluvilo se o ničem jiném. „Umřelo moje dětství,“ pronesl kdosi z těch, kteří na Jacksonově muzice vyrůstali.
Podobně skličující pocity právě teď tíží nejen třicátníky, ale i starší posluchače, odkojené tvrdými kytarami. Předčasným odchodem Ronnieho Jamese Dia jsme přišli o exponenta elitní hardrockové pětky, malého velkého muže, který zpíval doslova jak ďábel, a taky proto byl neodmyslitelnou tváří Rainbow, kultovních Black Sabbath v éře po Ozzym, s nimiž později pokračoval pod hlavičkou Heaven & Hell, a samozřejmě i vlastního projektu Dio.
Ani jednu z ikon pop music jsme si tady moc neužili, Jackson i Dio se v naší zemi objevili jednou jedinkrát. Přesto jim patří srdce mnoha Čechů.
Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies najdete zde.Rozumím
.jpg)
.jpg)
Intro: R.I.P. Michael & Ronnie
