Michal Pavlíček: Začalo to Japonečkou, teď si tyká s Havlem

Vydáno 26.02.2011 | autor: redakce

Jeho životopis je vskutku monstrózní a už je mi jasné proč. První část rozhovoru vznikala v taxíku cestou z rádia na projekci filmu Odcházení. A pak se stalo to, co je noční můrou všech novinářů. Můj diktafon přestal nahrávat. Následovala výměna telefonních čísel a dlouhý týden domlouvání. Zastihnout Michala Pavlíčka v klidu je totiž skoro nemožné. Nakonec se to ale podařilo. Takže tady je něco málo o začátcích, Načevě, Havlovi a narozeninovém dortu.

 

Michal Pavlíček: Začalo to Japonečkou, teď si tyká s Havlem michal-pavlicek2

michal-pavlicek2Kde na všechnu svoji práci berete energii?
Workoholismus mám asi vrozený, je to pro mě určitý druh posedlosti a hudba je pořád náplň mého bytí. Občas bych se chtěl uvolnit a odpočinout si, ale je to silnější než já. Skládání mě prostě baví. Možná je to i určitý druh terapie – tranz a feeling. Měl jsem období, kdy jsem trochu vysadil, ale posledních patnáct let je to hodně velký kalup.

 

Jste jeden z nejuznávanějších českých kytaristů. Kdy jste držel poprvé v ruce kytaru?
Ve čtrnácti. Přesně si to pamatuji. Byl jsem na Břevnově u kamaráda Mirky Cepka, který mě naučil první akord Japonečky malé.

Byla to láska na první dotek?
Určitě. Kytara mě přitahovala dlouho, hlavně elektrická. Hráli na ní Beatles nebo Rolling Stones a to mě fascinovalo. Rozjel se rock a květinové opojení hippies, kytara byla jejich symbolem v duchu hesla: Zahodtě pušky a vemte kytary. To vše bylo lákavé a ve čtrnácti jsem se tomu definitivně upsal. Později jsem se zabýval i klasickou kytarou, ale na začátku bylo prostě to spojení kytary s „dlouhovlasatejma" klukama na pódiu, kteří vykřikují do světa vlastní názory.

Zmínil jste Beatles a Rolling Stones. Měl jste i jiné vzory?
Vzorů bylo hodně, asi se to nedá úplně popsat. V každém období to byl někdo jiný. Nejsem jednostranně zaměřený a měl jsem výlety do různých hudebních žánrů. Vždycky jsem hudbu vnímal v širokém spektru a nejen podle kytarových parametrů. Hodně mě ovlivnili Led Zeppelin a později třeba i Miles Davis svými tajemnými dotyky improvizace. Měl jsem rád Hendrixe, to byl mág. Ale líbí se mi třeba Gabriel nebo Björk. Podle mě jsou jedni z nejvýraznějších hudebních novátoru současné hudby.

Když jste mluvil o Björk, vybavila se mi Monika Načeva. S Načevou jste nejdřív udělal rockovější album a poté jste s ní spolupracoval i na desce, kde se objevuje DJ 5. Jak se potkají dvě osobnosti, které spojuje láska k velkému množství hudebních žánrů?
Mělo to svůj vývoj. Někdy před patnácti letyMonika chtěla udělat svou první sólovou desku, ale nebylo jasně stanoveno, jakáto bude hudba. Věděla, že chce zpívat texty Jáchyma Topola. Oslovila měspolečně s Tadunem Věrčákem, abych jí napsal několik písní a vyprodukoval CD Možnosti tu jsou. A já se toho rád ujal a spolu s Tadunem a Frantou Svačinoujsem vytvořili pestrou kolekci syrových songu v rockově alternativnějšímduchu a vymodelovali jsme takovou rockovější Načevu. Časem ale Monika začalapodnikat elektronické hudební výlety, věděla, kam chce směřovat dál. Popatnácti letech jsme si spolu zahráli na jedné vernisáži a tam nám došlo, že ksobě nějak patříme a musíme spolu zase něco udělat. Mně se líbí psychedelickáhudba a to propojení s Načevou a DJ Fivem bylo pro mne inspirativní. Myslím si, že náš vztah je teď daleko hlubší a intezivnější.

Recenzi na CD Srdeční záležitosti Michala Pavlíčka si přečtěte zde. 

Nyní pracujete na hudbě k filmu Odcházení. Jak se Vám spolupracuje s Václavem Havlem?
Je to zajímavá a příjemná práce. Václav Havel je vlídný režiser, který má jasno v tom, co chce říct a jak to chce říct. Plní svou novou roli na jedničku. Není hřmotně autoritativní typ, jeho autorita tkví v tom, co z něj vyzařuje.

Jak ho oslovujete?
My si tykáme, ale na začátku v tom byl samozřejmě zmatek, většina lidí měla problém s tím, zda ho oslovovat pane režisére nebo pane prezidente. Pro většinu lidí je prostě stále pan prezident. I když teď, když si plní svůj životní sen, se z něho stal režisér.

Pohybujete se mezi autorskou, divadelní a filmovou hudbou. Jaké to má výhody a jaké nevýhody?
Obohacuje mě to. To, že se můžu věnovat různým hudebním polohám mi umožňuje hlavně scénická muzika. Hudba k divadelnímu představení má svůj živý rozměr, filmová hudba je víc zakonzervovaná, víc uzavřená v tom, jak je daná. Vedle toho ale mám rád i koncerty, baví mě řádit s kytarou na pódiu mít a hrát pro lidi . Konzerty jsou jako živá voda. Skladatelská práce je osamělější.

michal_pavlicek_1Michal Pavlíček je živoucí kytarová legendaKdyž tvoříte filmovou hudbu můžete si dělat, co chcete, nebo musíte poslouchat režiséra?
Tam je to všechno propojené. Režiser vám může určit směr a polohu, seznámí vás se svojí představou, třeba do jaké scény chce hudbu. Nebo vám taky řekne, podívej se na to, udělej si svůj vlastní názor, nabídni mi svoji představu a potom to skloubíme. Jde o to, s jakým typem režiséra pracuji. Je to barevná práce. Režisér je vůdce filmu. Dává jednotlivé složky dohromady jako leporelo a to leporelo je stylově průzračnější, když má režisér jasnou představu. Ale do jaké míry vnucuje režisér skladateli tu svou představu je různé. Slovo vnucuje ale nemyslím v tom nepříjemném slova smyslu. Samozřejmě nejdůležitější pro skladatele je se strefit a složit silné téma, které film umocní. Václav Havel věděl o několika místech, kde by chtěl hudbu, ale v podstatě při tvorbě celé osy scénické hudby mi nechal volnou ruku. Ale každá svoboda v tomto kumštu neznamená že, si můžu dělat, co chci. Je to velká zodpovědnost věci sladit a propojit, aby se vytvořil kompaktní harmonický celek.

A k divadelní hudbě jste se dostal jak?
První hudbu k divadelní inscenaci jsem dělal k představení Poslední úmrtí Jonathana Swifta a bylo mi tak nějak 24. V porevoluční době, i když jsem složil hudbu třeba ke Klaunovi a k dalším asi dvěma představením, jsem měl divadelní prázdniny, soustředil jsem se víc na filmovou a televizní tvorbu. V posledních letech jsem měl pro změnu divadelní boom, kdy jsem udělal asi deset představení se Špalkem, Morávkem a s Pokorným.

Prý chystáte návrat televizního pořadu Na Kloboučku.
Comeback tohoto pořadu bude a jsem rád, že se Česká televize zase vrátila k pořadu se živou hudbou. Teď jsme dělali první čtyři díly. Sice se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale princip tohoto pořadu je tak universální, že bude fungovat pořád.


Nedávno jste měl narozeniny. Dostal jste dort?

Dort jsem neměl, protože to by bylo hrozně moc svíček a nestačil by mi na sfouknutí dech. Narozeninovým dortem pro mě byla odpolední siesta s vnoučaty a se syny.

text: Silvie  Holovská

zavřít