Vstup zakázán aneb Hudba zkázou lidstva

Marilyn MansonKe slovu zákaz máme v tuzemsku zvláštně osobní vztah. Uměle adoptovaný sovětský model socialismu s jedinou vládnoucí, vševědoucí a o všem rozhodující politickou klikou v našich zemích v letech 1948-1989 po sobě zanechal neuvěřitelnou spoušť. Zůstaneme-li u našeho předmětu zájmu, neexistuje snad nesouměrnější soužití než papalášský establishment rudých aparátčíků versus rocková hudba. Je vůbec s podivem, že tu v onom období vůbec přežívala, často však za cenu ústupků, kompromisů a osobních tragédií. A neustálých zákazů, šikanování, sledovačství, mnohdy i výslechů a také vězení na tvrdo. Snili jsme svůj sen o angloamerické demokracii a neuvědomovali si, že ani v těchto zemích zaslíbených nemá současná hudba zdaleka na růžích ustláno. Jistě, důvody ostře vyhroceného vztahu mezi politickými či soudními autoritami a rock'n'rollem se zdají být na první pohled jiné, ovšem jen na první pohled. I zde se ve jménu tzv. etiky co chvíli mnohé zakazovalo a zakazuje, i zde je rock dlouhé roky zatlačován na periférii a je mu nasazována tu oslí, tam šaškovská, jindy zase ďábelská hlava "nepřítele společnosti". Někdy z rozumných, častěji však z nepochopitelných či přímo směšných důvodů. Žili jsme v prapodivné době, ale že by byl někdo poslán do vězení za potištěné tričko, jako před lety v Anglii, toho jsme byli ušetřeni. Leč Absurdistán nezná hranic. Upozorňujeme, že některé z kauz fakticky naplňovaly podstatu přestupku či přímo trestného činu podle obecně platných, rozumných zákonů a zásad, a jejich odsouzení není v přímém rozporu s faktem, že mluvíme o zemích svobody vyznání, projevu a rasy.

Rolling StonesVESTAL MASTURBATION
Rock'n'roll v konfliktu s autoritou? Jistě nic nového. Od Elvise Presleyho přes Rolling Stones a Sex Pistols až po Marilyna Mansona je vystaven neustálé štvanici. Během mnoha desetiletí své existence totiž neztratil nic na schopnosti a síle šokovat a provokovat. Ať už skrytá či otevřená glorifikace sexu, drog a okultismu nabývala – často v přímé úměře s onou autoritářskou honitbou na štvance – na intenzitě. Devadesátá léta dovedla vše do extrému a bigbít je na pořadu jednání vatikánského stolce častěji než hlášení o zjevení Panny Marie. Tím největším zjevením a nejtěžší noční můrou totiž pro církev a společenskopolitický konsenzus totiž vždy byl a bude právě rock. Kapely zahájily radikální útok na hranice extremismu, jejichž prolomení zvedá vlnu odporu strážců veřejných pořádků. Muzika je tvrdší a razantnější, texty neznají tabu a obaly alb nezůstávají v ničem pozadu. Když v roce 1996 prohlásila druhá největší katolická autorita po papeži, kardinál Joseph Ratzinger, že "moderní hudba přímo ohrožuje lidskou duši", zapředla se opět nekonečná debata, zda je rock ztělesněným Zlem.

Etický odpor sílí, rebelie hutní. Mnohé z případů a "případů", které se dostaly až k soudu, justice smetla se smíchem ze stolu, některé však došly svého někdy zaslouženého, jindy groteskního vyústění. V zemích svobody projevu, vyznání a rasy.

Cradle O FilthPřeviňme pásek do 12. června 1996, kdy se devětadvacetiletý Angličan Rob Kenyon vracel z koncertu v londýnském Soho. Ještě před příchodem domů byl obklíčen čtyřmi ozbrojenými muži a předveden k výslechu. Důvod? Potištěné tričko s motivem masturbující jeptišky Vestal Masturbation podle designu kapely Cradle Of Filth. Přední část znázorňuje polonahou dívku ve známém klášterním rouchu, jak masturbuje s krucifixem, zadní část je vyvedena v podobě hrubé věty "Jesus Is A Cunt". Kenyon uvedl, že chtěl tímto oděvem provokovat. Je obviněn z porušení zákona Offering A Profane Representation (Užívání rouhavého podobenství) britské klauzule datující se do roku 1839, která nebyla během let nijak novelizována. Rob Kenyon je odsouzen na tři měsíce nepodmíněně a k devadesáti librám pokuty. Nepomůže mu nic. Předseda soudu jasně uvádí, že zákony byly vytvořeny na křesťanských platformách a není důvodu na nich nic měnit. "Je to jedním slovem v této době absolutně směšné, že existuje cenzura, kdo má co na sobě nosit a co má říkat," komentoval celou situaci frontman Dani, "všude vidíš nápisy Jesus Loves You a když má někdo odlišný názor, jde do lochu!"

Cradle Of FilthDani nepopíral, že design trička byl vytvořen proto, aby vzbudil pozornost, a že ne vždy se takové jednání setkává se všeobecným porozuměním a tolerancí. "To není žádný nevinný žert," prohlásil Simon Steel, jakýsi mluvčí britských křesťanských církví, "destruktivní vlivy satanismu jsou v dnešní době opravdovým fenoménem." Něco pravdy na tom jistě je. Byť převážná většina lidí považuje black metal spíše za žert či v lepším případě za artistní – byť poněkud přehnanou – stylizaci, jeho extrémní "balení" samotné hudby (když jsme u potisků triček, připomeňme ještě slogan Fuck Me Jesus švédských Marduk) je však vodou na mlýn samozvaným exekutorům. Ti poté generalizují (tedy do jednoho pytle házejí) celý žánr i všechny jeho fanoušky.

Co je však zajímavější, od té doby Cradle Of Filth s ničím podobně extrémně provokujícím nepřišli. O zatímním vítězi nemůže být sebemenších pochyb. Autorita si je vědoma, že její boj nese ovoce. Tak třese stromem. Ovšem – Martin Hooker, muž, který se stará o zájmy Cradle Of Filth v rámci jejich domovské firmy Music For Nations, zároveň tvrdil: "Podobné snahy mohou rozpohybovat mašinérii, která bude jen velmi těžko k zastavení a to na obou stranách zákona. Stanovisko, co je šokující a co už – nebo ještě – ne v subjektivním názoru jednoho člověka, se nemusí shodovat s názory jiného. Kudy vést definitivní červenou linku?"

IT'S BLAKKK!
Budit pozornost chtěl jistě i Varg Vikernes, dvorní autor extrémní kapely Burzum, když v Norsku v roce 1993 (to mu bylo slabých dvacet let) zahájil šokující "vikingskou" zteč proti, dle jeho názoru, cizorodému křesťanství, implantovanému Skandinávii během křižáckých tažení. Zvolil ovšem formu nepoměrně nebezpečnější a odsouzeníhodnou. V rámci tzv. Inner Circle místních militantních satanistů s evidentně xenofobními a rasistickými tendencemi podnikl několik žhářských útoků na fary a kostely, aby vše korunoval brutální vraždou svého soka a muzikantského kolegy Euronymouse. Zaštítěn válečným pseudonymem Count Grishnackh jej v Oslu v srpnu 1993 několika ranami chladnokrevně ubodal. Bergenský soud byl poprávu nemilosrdný: 21 let nepodmíněně! Zvláště, když se proticírkevní vandalství ve jménu black a death metalu přelilo záhy i do Velké Británie, kde místní výtečník Paul Timms v hrabství Kent zdevastoval se svými kumpány sedm kostelů a několik hřbitovů. Ani tento "copycat" neunikl spravedlivému trestu – dva a půl roku nepodmíněně.

Black SabbathToto jsou zločiny. Potisky triček a výtvarná či grafická ztvárnění alb – až na některé výjimky xenofobních, rasistických a nacistických symbolů, hesel, kreseb či fotografií – nikoli. Na druhou stran, design inkriminovaného trička opravdu patří spíš do porno magazínu a neměl by se tvářit jako bůhvíjak umělecká výkladní skříň kapely. Paul Stenley, frontman Kiss, kteří si věru nemohou stěžovat na nezájem ze strany autoritářské etické elity, k tomu říká: "Ten kluk neměl být pro nošení trička zatčen. Ovšem sám bych ho v žádném případě na sebe nevzal, ten motiv je nechutný a zbytečně a hloupě konkrétní. Strážci čistoty dělají chybu, když upozorňují na podobné paskvily, jen tím lidi nabudí. Když podobné záležitosti zůstanou nepovšimnuty, odezní a ztratí se." A je libo ještě jednu perličku z dob formování skandinávského black metalu? 8. dubna 1991 spáchal sebevraždu Švéd Per Ohlin známější pod přezdívkou Dead, od roku 1988 člen kultovních Mayhem. Když jeho kumpán z kapely, již výše zmíněný Euronymous, který měl o dva roky později sejít ze světa neméně mrzutým koncem, nezavolal ihned policii. Nejdříve si vzal něco kůstek z nešťastníkovy pistolí roztříštěné lebky, které pak nosil jako šperky. It's blakkkkk!

Queens Of The Stone AgeDAVOVÁ PSYCHÓZA
Křesťanské procesí tráví týdny v úpěnlivých modlitbách za znemožnění koncertu Black Sabbath či Cradle Of Filth anebo se koncert kupříkladu Decide zruší přímo bombovým útokem, ale daleko závažnější sekundární znaky kapel ne tak exponovaných či velkou firmou spravovaných jsou přehlíženy. Jen těžko si jinak představit, že mohou v rámci tohoto honu na čarodějnice vycházet alba kupříkladu Macabre, Queen Of The Stone Age či The Hounted (někdejší členové švédských At The Gates), jejichž album Made Me Do It nabízí na obalu celou plejádu fotek masových vrahů. Právě diletantská nedůslednost v uplatňování jednotného metru v posuzování obscénnosti, xenofobních či okultních tendencí činí z celého hnutí za potírání rocku sice trapnou, ale o to nebezpečnější aktivitu. Ve věku mediální nadvlády je vše mimo tuto úroveň neprodyšně skryto a periferně se pohybuje téměř nekontrolovaně. Underground se šíří vlastními cestičkami. A pár nejznámějších kapel a interpretů trpí neustálými nepodloženými ataky na svou uměleckou svobodu. To není systém, ale naopak čirá anarchie ze strany vlivných mravokárců, která má za důsledek pouze a jen prohloubení dalších nepřípustných aktivit v tvorbě méně významných těles a autorů a jejich proniknutí z undergroundu do ostrého světla obecného povědomí. Když na chvíli zůstaneme u přidružené grafiky – dochází v poslední době k zajímavým tendencím, kdy na prezentaci svého díla jdou některé kapely velmi fikaně. Ve snaze dostát své okultní či sexistické image využijí na přebal alba reprodukci některého z uměleckých děl letitých malířských mistrů. Z obalů alb na nás pak jukají nezpochybnitelné fantasmagorické i druhdy skandální skvosty Bosche, Vinciho, H.R. Gigera, Delacroixe či Van Gogha a arbitrům poté nezbývá než protáhnout obličej. Že se v převážné většině jedná o neautorizovanou krádež, je v tomto případě podružné a přiživit se tu může leda tak trestná jízda ekvivalentu našeho OSA a to ještě s výsledkem proklatě nejistým. Jistě však na morální kárci.

RammsteinKDO BUDE PRVNÍ?
Ještě scestnější jsou soudy s kapelami či interprety, jejichž skladby či texty měli přímo ovlivnit jednání mladistvých i dospělých vrahů či sebevrahů. Jedná se často o poslední stéblo, jehož se zdrcení rodiče chytají ve snaze hodit vinu na někoho jiného. Dosud žádná z kapel nebyla na základě podobného obvinění odsouzena, soudních stání na toto téma bylo již povícero, své zkušenosti mají  Ozzy Osbourne, AC/DC, Sepultura, Judas Priest, samozřejmě Marilyn Manson, ale i Rammstein, KMFDM a mnozí další. Jeden jediný precedens může v tomto případě přivodit lavinu, která může ve svém důsledku rockovou hudbu sice ne přímo pohřbít pod ledovou krustu, ale na čas zašlápnout pěkně hluboko pod kytičky. K nepřípustnosti textů a obalů by se záhy přidružila např. nepřiměřená hlasitost na koncertech či v klubech, což se ve velké míře děje i u nás. Se statickou vizuální, grafickou či slovní stránkou hudební prezentace přímo souvisí i její videoztvárnění, kde je situace v poslední době přímo alarmující. Se stažením svých klipů či jejich ořezáním cenzurními noži mají neblahé zkušenosti desítky kapel, namátkou jmenujme z poslední doby např. Skunk Anansie, Metallicu nebo Tool. Samotný hudební kanál již raději před lety pořady s rockovým obsahem ze svého vysílacího schématu téměř absolutně vyeliminoval. Je nadmíru jasné, že i zde zapracovala poněkud alibistická autocenzura a kulturní arbitři si mohli připsat další plus body.

Elvis PresleyDEFILÉ DEKADENTŮ
Mnohokrát jsme již napsali, že hon na rock'n'rollovou hudbu má své kořeny v samé podstatě tohoto hudebního a životního stylu, který za posledních více než čtyřicet let porodil nemálo dekadentů, kteří obraz bigbítu vůči veřejnosti ať už vědomě či nevědomě zkreslovali, ale bez nichž by tato scéna nebyla nikdy tak atraktivní a neměla by v sobě onu příchuť zakázaného ovoce. Ať už se jednalo o neškodné šoumeny, klauny a výpitky nebo o opravdu nebezpečné maniaky, pro které nebyla hudba logickým důsledkem jejich excesů, ale naopak prostředkem.

5.března 1960 si americké autority zhluboka oddechly. To byl totiž den, kdy byl Elvis Presley propuštěn z armády s frčkami seržanta, tudíž by se měl sám zařadit mezi vážené a přípustnou kulturu a politiku strážící občany. Zůstalo však jen u přání, protože právě tento rock'n'rollový bůh a bohém stál jedním z prvních modelů štvanice na pop music. V jeho šlépějích začali kráčet další výtečníci, kteří měli jednou provždy změnit rockovou hudbu k obrazu sexu, drog a skandálů. "Našim politickým programem byly drogy rock'n'roll a provokace," vzpomínal kytarista detroitských MC5 Wayne Kramer. Ti jednoho dne potkali člověka, který měl v hlavě jasný program. John Sinclair býval v 60. letech kantorem na základní a střední škole, posléze radikálním oponentem politického establišmentu v Anglii. Uvědomoval si sílu a vliv bigbítové hudby a stal se manažerem kapely, která vzrušila svět debutem Kick Out The Jams. Sinclair ve sleevenote mj. napsal legendární prohlášení: "Hudba tě posílí, není se čeho bát. Celý svět je váš. Tak si ho vemte – TEĎ HNED!" Když kapela hrála v roce 1968 na Festival Of Life a hned vedle v Chicagu probíhalo zasedání Demokratů, vtrhli do hudebního areálu policisté se slzným plynem a obušky. Halt se tehdy neslzelo jen v Praze. Vše směřovalo k tomu dostat Sinclaira za mříže a znemožnit mu další vliv. Což se stalo – o rok později byl za nabídku dvou jointů nastrčené policejní volavce odsouzen v rámci maximální sazby. Dostal devět let!

Přehrada se však už dávno protrhla. "Malí bratři MC5", jak byli nazýváni The Stooges, už drželi prapor "revoluce" vysoko nad hlavou. Za všechny excesy jeden: když se Iggy Pop oženil s židovkou, byl jeho nejlepším přítelem kytarista kapely Ron Asheton, excentrik, který nosil uniformu pilota Luftwaffe, posázenou nacistickými insigniemi. Popovo manželství trvalo necelý měsíc, než si Iggy našel jinou dívku. Třináctiletou.

Syd BarrettŠílenství zasáhlo hudební scénu amerického západního pobřeží silou granátu. The Doors (kteří si jméno vypůjčili z knihy Aldouse Huxleyho The Doors Of Perception) psali písničky o svých zkušenostech s drogami a opiáty všeho druhu a svým hedonistickým stylem a osobností bezskrupulózního Jima Morrisona se stali záhy nejpřitažlivější rebelantskou kapelou.

Podobně jako třeba Roky Erickson, frontman kapely 13^th Floor Elevators, byl diagnostikován schizofrenikem i Syd Barrett, zpěvák, kytarista a skladatel Pink Floyd, který se zbláznil, snad v důsledku LSD. Již vešlo do historie, jak při jednom koncertu hrál pouze jeden akord a jak na otázky v americkém televizním pořadu The Pat Boone Show odpovídal nepřítomným pohledem do prázdna. "Netrpěl žádnou bolestí nebo depresí. Prostě se zbláznil," prohlásil tehdy doslova manažer Pink Floyd Peter Jenner. Dokonce i papírově bezproblémové kapely ztrácely soudnost. Když se jednou Dennis Wilson z Beach Boys vrátil domů, objevil tam členy sekty Family Cherlese Mansona. Z obou se stali přátelé až za hrob a Beach Boys později na album 20/20 (1969) začadili Mansonovu skladbu Cease To Exist pod změněným názvem Never Learnt Not To Love. Manson měl velké plány. Chtěl odstartovat celosvětovou rasovou válku sériemi vražd, které chtěl hodit na radikální hnutí Black Panthers. Dokonce označil Beatles za čtyři prorocké anděly z Knihy zjevení a jejich skladbu Helter Skelter za pekelnou jámu, z níž povstanou jeho apoštolové. Když v srpnu 1969 povraždili jeho pochopové herečku Sharon Tate a její přátele v Beverly Hills, policie později na stěně objevila krví napsána právě tato slova, ovšem s gramatickou chybou Healter Skelter.

K třeštění amerických kapel se měly brzy přidat i britské. Poté, co doslova ztekli US žebříčky, dokázali The Who, Rolling Stones a Led Zeppelin, že v ničem za svými kolegy z druhé strany louže nezaostávají. Když první jmenovaní vystoupili v srpnu 1969 na Woodstocku, vtrhl na pódium radikál a zakladatel hippie hnutí Abbie Hoffman, aby informoval přítomné o cause kapely MC5. Vzal si mikrofon od Rogera Daltreyho a zařval: "Na co si tu hrajeme? Tohle je pěkná sračka, když Sinclair hnije ve vězení."

Alice Cooper"Fuck love!", znělo nové heslo, "fuck peace and love and revolution!" Pak při koncertu Rolling Stones v prosinci 1969 v Altamountu zavraždili Hell's Angels jednoho fanouška a nebylo co řešit.

MAKE HOLY WAR... NOT LOVE
V dalších dekádách se rock naprosto vymkl z kloubů. Sex Pistols, Alice Cooper, Ted Nugent, Johnny Thunders, John Bonham, Bonn Scott, Freddie Mercury, Kiss, Cheap Trick, Aerosmith a pak Ozzy Osbourne, Guns N'Roses, Mötley Crue, W.A.S.P., The Exploited a ještě potom Manowar, Death, Jane's Addiction, Ministry, Poison Idea, Prodigy, Type O Negative, Tool, Slipknot a mnozí, mnozí další "gave rock a bad name" a spirála stoupá vzhůru jako neřízená střela.  Z nesčetné řady zlobivých rapperů je třeba zmínit toho mnohými nenáviděného Eminema.

Když lousianský bluesman Huddie Ledbetter zvaný Leadbelly zastřelil ve 20. letech určitého chlapa, či Rob Collins z The Charlatans loupil se zbraní v ruce stejně jako David Crosby, člen vokálně instrumentálního kvarteta Crosby, Stills, Nash & Young. Ale ani jinak si není třeba dělat sebemenší iluze. I ve 21. století se hudba snaží na sebe vydělat a přitáhnout na sebe pozornost téměř jakýmikoliv prostředky. Pokud zůstane pouze u mediálního nátlaku či masek, záleží na intelektu každého z nás, nakolik se necháme zmanipulovat. Zvolí-li drsnější prostředky, opět budeme horko těžko hledat určitý společný základ, podle něhož ji budeme posuzovat či odsuzovat. Ale to už stejně budeme všichni buddhisty nebo muslimy a budeme meditovat každý ve svém miniaturním klášteře. Jen čas od času vyjdeme ven. Vždycky bude totiž existovat nějaká Svatá válka, kterou stojí za to vést.

text a foto: archiv