ZE ŽIVOTA PUNKU - 3.díl: S čírem na věčné časy

Ač 70. léta národ prožíval s opět utaženou uzdou, vedle cigaret, exotického ovoce a porna za železnou oponu vklouzly i nahrávky „imperialistických" interpretů. Tichá pošta fungovala dokonale a hudební nadšenci rychle zjistili, kde kýžené zboží najít. „V Praze a Brně byla každou neděli burza, kterou sice pronásledovali soudruzi z vnitra, ale vždycky někde znovu fungovala. Mě osobně dvakrát zatkli, ale naštěstí vždy pouze s finanční hotovostí, takže mi nemohli nic zabavit. Někdo si tam asi přišel na slušný peníze. Zabavený desky se nikde protokolárně nevykazovaly a občas se našel nějakej vinyl v prodeji v bazaru," konstatuje s dávkou nahořklé nostalgie Petr Růžička.

Jeho jmenovec Hošek přitakává, ale upozorňuje, že „...najít dobrou desku byla houbařina. Nabídce vládly různý výběry disko hitů. Třeba jen jedno ze čtyř set elpíček bylo zajímavý a jedno ze šesti set sis koupil, protože tenkrát stály gramofonový desky dvě stě až tři sta korun. Já to dělal tak, že jsem koupil desku, nahrál si ji, příští týden ji tam zas prodal a koupil jinou." Odlišný způsob razil Tranta: „Já si na desku našetřil, padla na ni třeba třetina mýho platu. Ty alba si hýčkám dodnes. Zhruba od 83. roku se taky jezdilo do Maďarska, v Budapešti měli věci, který se obrazně řečeno nedaly penězma zaplatit. Jel jsem třeba celou noc vlakem, abych si koupil jednu placku. Měli tam i desky The Clash nebo Sex Pistols, ale ty stály strašný prachy." Trestuhodné by bylo nezmínit zásluhy Jazzové sekce, která v šíření nahrávek hodně pomáhala a svého času jako jediná podporovala nezávislou kulturu od punku po alternativu.

Zásadním vizuálním symbolem punku je jednoznačně pruh vyčesaných vlasů uprostřed vyholené hlavy, tedy číro. Podle Petra „Hraboše" Hrabalíka původně českým punkerům k naplnění ideálů revolty stačilo se ostříhat, vzít si brýle, sako s několika plackami, džíny a tenisky. „Extravagance přišly daleko později, řekl bych v 81. nebo 82. roce. Inspirací byly fotky v zahraničních časopisech, který si nechávaly posílat bohatší rodiny mající kontakt se Západem. Občas přinesl reportáž tuzemskej magazín 100+1, kde ale byli punkáči jako výstraha, odpad kapitalistický mládeže, takže se toho zdejší omladina okamžitě chytla," říká Hrabalík. „Jedni z průkopníků zdejších čerokýzů byli Žatečák neboli Oblouk, Sáček a tady Rampich," odkrývá zasloužilce Hošek, čímž nahrává Rampichovi k pochlubení se: „Byl jsem první v Čechách, kdo měl číro i na fotce v občance."

Petr Růžička uzřel první číro zhruba v roce 1979 na jakési akci v Lucerně. „Byl to ale punkáč z Německa, co tu byl na návštěvě. Pak jsem číra zaregistroval až někdy v 83. nebo 84. roce. Sám jsem sice číro neměl, ale na vojně (1978–1979) jsem měl krátkej vojenskej sestřih a to mě pak brali jako propagátora punku, když jsem na dovolený vyrazil s koženou bundou a krátkými vlasy. Mezi bandou dlouhovlasých rebelů to tehdy vypadalo opravdu zvláštně, a tak mě kamarád začal škatulkovat jako punkáče." Obdobně jako s kadeřnickými úpravami to bylo s pogem. Svérázné pohybové kreace byly rovněž okopírovány zvenčí. „Ale taky jsme sami měli podobný nápady. Nakonec ten tanec nemá žádný pravidlo, takže jeho provozování je spíš otázka kondičky," upřesňuje Růžička. A Hraboš se smíchem přidává perličku z Velké Británie. „Pogo prý vymyslel sám Sid Vicious. Byl kdesi v klubu, chtěl někomu dát přes držku, a jak byl vožralej, vrhnul se mezi tanečníky, začal máchat rukama a každej ho odpálkoval."

Punkáči se úžasnou shodou okolností dostali dokonce k oficiálnímu filmování. Hošek nemohl chybět. „V roce 1985 sem přijela americká produkce točit film Howling II: ...Your Sister Is A Werewolf, což byl ne céčkovej, ale déčkovej horor. Nicméně potřebovali bandu asi dvě stě punkáčů, který budou trsat v klubu a budou jako vostrý. Produkce měla domluvený, že po dobu natáčení, což byly dva dny, nás policajti nechají být. Amíci nám dali oblečení i barvy na vlasy, takže jsme všichni byli okamžitě zmalovaný jak čuňata. Částečně nám platili i chlast. Strašně se nám to líbilo."

Veřejná bezpečnost (jak se tehdy nazývala policie) se spokojenost pokusila narušit alespoň následným zákazem podávání alkoholu, jenže s tím se komparsisté podle Rampicha lehce vypořádali, neb zkušeně dorazili vybaveni vlastními zásobami čůča. Ve stejném roce přišla příležitost dostat se i na plátna československých kin, a to s krimi paskvilem Mravenci nesou smrt. Ve vedlejších rolích se mimo jiné představili plexisovský Petr Hošek a Honza Peterka z Mrtvých miminek. Hráli punkáče-feťáky, a druhý jmenovaný se dokonce propracoval k mluvené roli. „Řekl jsem: Co děláš?" baví se svým hereckým úspěchem dodnes Peterka a Mucho podněcuje další ze salv smíchu. „Filmaři přišli do Slávie, a jestli si prý nechceme zahrát za stovku ve filmu. Tak jsme kývli. Ale ten film je strašně blbej, parádní scény jsme předvedli akorát my – to byl výkon na Oscara."

Honza Tranta vzápětí tahá z rukávu historku spojenou s rokem 1987 a natáčením snímku Proč?, realizovaného podle skutečné události, kdy si příznivci fotbalové Sparty cestou do Banské Bystrice vybili svou agresi na zařízení vlaku i spolucestujících. „Kromě dnes profláklýho Daniela Landy v něm hrál i Jahoda, kterej měl tenkrát zrovna problémy s policajtama, který nás v centru Prahy terorizovali kvůli vizáži. V tom filmu je scéna z vlakovýho kupé – Jahoda má číro a kytaru – a on měl tehdy dokonce od štábu potvrzení, že mu s tím čírem nesmějí policajti nic udělat." Petr Hošek se pak objevil ještě v kultovní komedii Vrať se do hrobu, ale to už byl začátek 90. let, a tudíž zcela jiný příběh.

text Daniel Folprecht, foto archiv Petra Růžičky,Honzy Peterky, Honzy Rampicha

Témata: punk, Ze života punku