ZE ŽIVOTA PUNKU 10. díl: Po hlavě do kapitalismu

Obavy, že najednou nebude proti čemu protestovat, a tudíž vyvanou náměty na texty, zůstaly liché. „Ze začátku jsem podobný pocity měl, všude vládla euforie, ale postupem času začaly vyplouvat různý sviňárny a zas bylo o čem zpívat," konstatuje neradostně Zdeněk Růžička a druhý z punkových Růžičků (příbuzní však nejsou) – Petr – doplňuje: „Zjistilo se, že ty starý texty platí i pro nově příchozí politiky. Pak se narodila nová generace sviní, který jsou asi ještě horší než ty starý struktury, protože mají mnohem ostřejší lokty než ti, co pouze převlékli kabát. Aféra stíhá lumpárnu a člověk se nestačí divit, co se vlastně změnilo. "

ZE ŽIVOTA PUNKU - 9.díl: Klec se otevírá

Petr Hrabalik to bere filozoficky: "Někteří z mladší generace pankáčů a hácéčkářů postupně zjistili, že ač bolševika nenávidí, přece jen svými názory patří do středový a levý poloviny myšlenkovýho spektra. A tak se začali opírat do náckovskejch, fašistickejch a pravičáckejch názorů, konání a vlastně i do celý pravice. Je totiž jedno, jestli je totalita, která ti hrozí, bolševická a má za modlu Lenina, nebo kapitalistická, a má za modlu prašule. Obě ti jdou po krku, když jim na jejich svatý grály sereš."

ZE ŽIVOTA PUNKU - 8.díl: Konec zlých časů

Přesto došlo k rozmělnění punkové pospolitosti. „Tenkrát punkeři víc drželi spolu, scházeli se, jezdili na koncerty. Dnešní doba je mnohem víc uspěchaná, každej se za něčím honí, všechno se škatulkuje, lidi se pomlouvají. Samozřejmě to ale neplatí na všechny," zamýšlí se Růžička. Své způsobil i náhlý úspěch a sláva. „No jéje! Aby né! Mnozí zpychli a přestali žít v kanálech," šklebí se dobrácky VZ2 čili Michal Pixa a Petr Hošek přiznává: „Třeba já byl hroznej kokot. V 92. jsme v Plexis vyměnili sestavu a úplně uhnuli. Oslovili mě Guns N'Roses, hodně jsem fetoval, měl dlouhý vlasy, najednou jsme jeli turné s Lucií... Vrátil mě až v 94. koncert s Ramones, kterým jsme předskakovali a lidi po nás házeli hajzl papír. Když jsme se s Ramones potkali, řekl jsem si: 'Co děláš, ty idiote, vždyť tady seš doma.' Ty hajzlpapíry mě probraly."

NOVÁ KREV

Zatímco někteří protřelí pardálové hledali sami sebe, objevila punk nová generace a uchopila jej po svém. Přesto legendy ctila a čerpala z nich, jako třeba Honza Sklenář zvaný Skleník, který z vlastní kapely Model 77 povýšil až na post baskytaristy a autora v S.P.S. „Já jsem v tý době teprve začal punk poslouchat. V 91. roce jsem se dostal k desce Wanastowích Vjecý, která byla střihlá street rockem, ale obsahově šlo o punk. Ta mě přivedla k albům Plexis, S.P.S., Visacího zámku, Tří sester, sehnal jsem si Epidemii... Takže jsem to vnímal až z druhý, porevoluční vlny a myslím, že to byl největší nárůst punku u nás, vyrojila se spousta lidí, který začali punk poslouchat. Jsem přesvědčenej, že i dnešní patnáctiletý začínají na legendách. Koho osloví punk, sotva začne u desky Rybičky 48. Neopunk už to prostě vnímá jinak." Že neopunk pravověrné neoslovil, potvrzuje veterán Peterka: „Nemám rád takovou tu trapnou středoškolskou rebelii. Na koncerty chodím furt, ale spíš si vybírám, aby to bylo v duchu starýho punku nebo hozený do rock'n'rollu."

PROCITNUTÍ

Je nepochybné, že v poměru všech pro a proti bylo pro tuzemský punk nejlepší období na přelomu 80. a 90. let. Kdy konkrétně? „Podle mne byl nejsilnější v letech 1987–89, kdy se mnohdy šlo do otevřený konfrontace s Mocí, a nikdo nemohl vědět, jak to pro něj skončí. Šlo se do toho bezhlavě, s nasraností a celý to někdy bylo až děsivě autentický," domnívá se Hraboš a Petr Růžička to vidí obdobně: „Nejspíš 1988–1990, kdy se nejdřív hrálo v utajení a po postupným oteplování bylo koncertů až moc. Od poloviny roku 1989 nám už nikdo nic nedokázal zakázat ani nás zastavit. Bylo tady sice několik jinak orientovaných kulturních pracovníků, ale ty naštěstí smetla nastupující doba a tak jsme si užívali bláhový svobody a hráli za 2000 Kč ve vyprodaných sálech. Myslím, že třeba v Anglii nám to období závidí, protože tam jak rychle punk přišel, tak ho velice rychle zkorumpovali."

Zdeněk Růžička posouvá báječná léta ještě o kousek blíž. „Řekl bych, že roky 91–92. To byl o punk fakt zájem. Vždyť tenkrát nebyl problém prodat 10 000 vinylů a klidně jsme dělali dvanáct koncertů měsíčně. O tom si dneska můžeme nechat jen zdát." Nezbývá, než zbilancovat, zda první svobodná desetiletka splnila očekávání či přinesla zklamání. „Musím to rozdělit na dvě části: ekonomickou, tedy na byznys a hudební, tedy na punk. Oboje sice souvisí, ale nějak si to jde po krku. Zpočátku to vypadalo všechno až moc dobře, ostatně jako každá činnost v tý době. Okolo roku 1996 se vše začalo lámat k horšímu. Smysl punku se začal vytrácet a zbyl pouze obchod. Lidi našli jinou hudbu a najednou se zase udělal prostor pro punk. Na konci 90. let bylo zase o čem skládat protest songy. Politická kultura přešla velice rychle do stávajícího stavu, tedy do prasečích vztahů a pomluv," říká Petr Růžička.

Hrabošův náhled se zase moc neliší. „Devadesátky byly nejlepším desetiletím, kter jsem prožil. Žít v tý době v Praze se rovnalo naprostýmu nářezu. Bylo to doslova a do písmene sex, drogy – no, spíš chlast – a rock'n'roll'. Lidi v sobě ještě měli určitej smysl pro pospolitost, ne sklouzávalo to do dnešního individualismu. Navíc se vrátila výborná muzika. Mohli jsme okusit skutečnou nirvánu, tedy to, co Západ v hudbě zažil v 60. letech. Obávám se, že co se týče politiky i sociálně-kulturního života včetně muziky, to jde od milenia pěkně do prdele."

text Daniel Folprecht, foto archiv Petra Růžičky, J. Macháček, V. Bohdan

Témata: punk, Ze života punku