BECK - Sea Change

Na aktuální studiovce volí zadumanější, introvertnější polohy, které zdůrazňuje jiskrnými aranžmá (orientální orchestrace, smyčce, častá akustická kytara), romaticky prohořklými texty a ležérně unavenou barvou hlasu (v úvodu až někde v barvě Davida Gilmoura, jinde mírně cobainovsky).
Album někdy až zbytečně roztahané a do sebe zahleděné, evokující jeden nekonečný deštivý den a nakupenou melancholii v podivně zpomaleném filmu, který se přilípl na páně Hansenův jazyk a nedá se smýt ani přebít libějšími vůněmi.
Beck není určitě tak nudný jako třeba poslední alba Neila Younga, ale tato deska je dlouhý snivý klip, v kterém to chvíli dýchne šedesátými lety, jindy prosolenou dekadencí palčivého minimalismu. Místy, kdy vše spirálovitě sjíždí do hypnotického transu, cítíme jeho sílu. Tu však tentokrát dal plně do služeb melancholické náladě, která postupem času tíží jako kámen.
Jan Petričko