LIVE: Kristofferson i Daněk se v Praze vytasili se svými potomky

KRIS KRISTOFFERSON, WABI DANĚK
Kongresové centrum Praha
29. 11. 2012

Po pěti letech od svého debutu v Česku si to ve svých šestasedmdesáti letech namířil do Prahy herec a muzikant Kris Krisstoferson. Volba na předskokana v podobě Wabiho Daňka nebyla náhodná - během jeho třičtvrtěhodinového vystoupení zazněla z jeho úst nejedna česká verze písní Krise, což mělo i své vyvrcholení v samém závěru jeho setu, kdy během písně Čím větší bloud, tím větší pád Wabi Daněk i v doprovodu svého syna Šimona Wabi volně přešel do originálního textu The Bigger The Fool, The Harder The Fall, kterou si s českými muzikanty přišel dozpívat i přítomný autor. Vadou na kráse bylo v tento spontánní moment pouze to, že oba pánové se snažili text dozpívávat na jeden mikrofon, na což zřejmě nebylo od začátku myšleno a zpěv obou tak spíše zanikal. Pro českého zpěváka to ale i tak bude jistě jeden z nezapomenutelných momentů jeho kariéry.

Chvíli po deváté hodině, jak bylo slíbeno, se na obrovském pódiu Kongresového centra jak kapka v moři objevil postarší chlápek s kytarou a sadou foukacích harmonik. První třetina Kristoffersonova vystoupení se tak nesla v duchu osamělého barda s jeho písněmi. Starší dobře známé hity, jež povětšinou postarší publikum poznávalo již po prvních verších, tu a tam prosvítila nějaká ta novější skladba, ale začátek patřil spíše malému best of. Například slavná Me and Bobby McGee, kterou může znát posluchač i v podání Janis Joplin, zazněla už jako třetí v pořadí.

Kris Krisstoferson již nezapře svůj věk, ale ani své schopnosti. Nikdy nevynikal jako zpěvák s uhrančivým hlasem či dokonce jako zručný kytarista, i proto je naslouchání jeho projevu poměrně náročnou záležitostí. Ve vyšších polohách si již není s hlasem jistý, a tak se do nich nepouští. To ale znamená, že jeho malý rozsah vyžaduje od posluchači větší pozornost a soustředěnost. Ne všichni diváci ale na koncert dorazili náležitě odpočatí, a tak bylo v sále běžně slyšet aktivní spánek. Síla Kristoffersonovy tvorby leží v textech, i když je pravda, že ty starší obsahují z dnešního pohledu už poměrně dost klišé. I proto si větší soustředěnost vysloužila především novější tvorba.

Rozvířit místy až unylou atmosféru se jala Kelly - Krisova dcera - s banjem. Sama o sobě by před takto náročným publikem nemohla obstát - zpěvem na tom byla možná i hůř, než její otec. Hrou na banjo pouze doprovázela akordy, dohromady ale oba hlasy chytily jakési kouzlo. Přestože v tu dobu si člověk uvědomoval nejvíce, že koncert legendy country spíš připomíná vystoupení potulných kejklířů, svou atmosféru to mělo.

Závěr patřil opět Krisovi samotnému a s přibývajícími písněmi bylo čím dál víc zřejmé, že je veliká škoda, že se sem nepodíval před dvaceti třiceti lety. To jej jistě ještě netrápilo zapomínání, tolik nechyboval a věřím tomu, že u všech skladeb si pamatoval, jak je zakončuje. Když vám totiž interpret už pošesté během večera řekne na jejich konci "Thank you", aby nemusel hledat závěrečný akord a dvakrát se místo předpokládaného konce písně omluví, že si nasadil špatnou foukací harmoniku (ze dvou používaných), už to trochu kazí samotný zážitek.

Přídavková část ukázala naplno nešvar moderní doby - pod pódiem se postupně začaly shromažďovat davy lidí lačnící místo po hudebním zážitku raději po tragicky vypadajících fotografiích ze svého mobilního telefonu, a tak se pozornost očí nechtěně od hlavní hvězdy přesunula o pět metrů blíž k hledišti k blikajícím nesmyslům neuctivých posluchačů. Ti postupně nabývali dojmu, že si mohou dovolit téměř cokoliv, což vedlo k tomu, že při úplném loučení musela Kristoffersona doprovázet dvoučlenná ochranka. Takto si asi svůj odchod ze scény asi nepředstavoval.

Bylo příjemné nenechat si ujít vystoupená člověka, jehož starší tvorba ovlivnila nemalou měrou místní country scénu, ale již bylo naplno znát, že věk je neúprosný a každého jednou dostihne, zpěváky i muzikanty nevyjímaje.

text a foto: Viktor Mašát