Ema BrabcováMěla jsem nedávno možnost utkat se zase trochu se svým egem a jsem za to nakonec vlastně moc ráda! A to právě v tu chvíli, kdy se objevily na internetu docela zlé ohlasy na náš nový projekt
Luno. Přemýšlela jsem o tom, proč se mě tak dotýká, když o sobě čtu, že jsem naprosto neinvenční a že evidentně zpívám hůř něž dřív a že sbírám nějaké své staré nápady, které mi neprošly v
Khoibě apod. A tak jsem si udělala malinko čas na zamyšlení. Myslím si a cítím, že člověku většinou vadí hlavně to, co v sobě taky tak trochu má a není právě s to si to připustit. A tak jsem se zeptala sama sebe:
„Je ve mně něco zlého a nepřejícího, něco, co má chuť někoho úplně potopit a dát mu nálepku TEN JE ÚPLNĚ ODEPSANEJ?" A helemese, chvilku to trvalo, ale něco se vynořilo. Přistihla jsem se, právě když jsem poslouchala nějakou novou hudbu:
„dyť to sou jenom dva akordy a kde je jako refrén?" anebo
„tyjo, to
tady bylo tisíckrát" anebo
„ona to jako fakt bere vážně s tím zpěvem?" a podobně. Takže máme to tu. Taková ta čecháčkovská nepřejícnost a ironie pramenící z nízkého sebevědomí. Táhne se to se mnou taky. A je na čase tomu zatnout tipec! Jdu do toho! Čus!
Ema Brabcová (Luno)