Karel Kryl

Karel Kryl byl zpěvák, skladatel, básník, ale i výborný výtvarník. Muž s obrovským rozhledem, poznáním, kterému i po jeho smrti dáváme v mnohém za pravdu.

Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži, kde jeho rodiče vlastnili tiskárnu, kterou v roce 1948 zlikvidovali komunisti. Tady se možná rodí Krylův absolutní smysl pro spravedlnost. "Na to se nedá zapomenout. Stály jsme všechny tři děti, táta nás držel za ruku z jedné strany, maminka z druhé strany, a dívali jsme se, jak krumpáči a kladivy rozbíjejí naši tiskárnu. Také si pamatuju, že velitel gardy měl bíle rukavičky a rodiče plakali. Brečel jsem s nimi a táta mi řekl: Nebreč, chlapi nebrečí. Tak jsem tedy nebrečel."

V roce 1957 se přestěhovali do Nového Jičína, i pro to, aby Karel a jeho setra dostali doporučení na střední školu.
"V Novém Jičíně jsem byl velmi spokojený a šťastný. Asi tak by mělo dětství každého kluka vypadat. Poprvé v životě jsem měl spousty dobrých kamarádů. Ale netrvalo to dlouho. Po závěrečných jsem odjel se sestrou na keramickou školu." Vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. První zaměstnání získal ve SPOJKERu Teplice, kde se vyráběly záchodové mísy a sanitní keramika.

První písničku napsal už v Bechyni. Ale opravdová "hudební kariéra" nastala až v severních Čechách. Dostal díky jednomu večírku, na který se tehdy přišel podívat Mirek Kovářík, ředitel divadla poesie v Litvínově, nabídku nahrát pár písniček pro ústecký rozhlas. Byly to: Tráva, Pieta, Morituri de salutant, Kateřina.

Z Teplic odešel na pozvání od členů kapely Bluesmen, aby jim dělal textaře, do Olomouce. Stal se tam i výtvarníkem v Osvětové besedě a podílel se na programu tehdy populárního klubu "bohémy" Dex. Nakonec zakotvil v ostravském divadle Waterloo. "Ostrava byla tehdy v malinkém předstihu před zbytkem Československa, hrála se tam jiná muzika, než jakou si pěstovaly zamrzlé struktury v Praze. (…) Ostrava byla velmi živým a produktivním městem. Scházeli jsme se v hospodách s ostatními kumštýři a pili kofolu s rumem. Nádherná doba.," vzpomínal Kryl.

Přesto v lednu 1968 odchází do Prahy. Dostal práci v televizi jako asistent scény, což bylo něco mezi poslíčkem a tahačem kabelů, jak sám uvedl. Do toho všeho přišel rok 1968, získal angažmá v Semaforu, Jiří Černý vložil na tehdy velmi populární anketu Houpačka píseň Bratříčku, zavírej vrátka (několikrát ji vyhrála). Tato píseň vznikla naprosto spontánně 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na příjezd „železných maringotek“ cestou vlakem Kojetín- Ostrava. 

Nastal neblahý rok 1969, o kterém sám Kryl říkal: „Rakovina velmi přesně vyjadřovala stav země na jaře 1969. Organismus žil, centra dosud pracovala, ale spojení mezi nimi bylo přerušeno. Tělo se brání. Byla to doba seškrabávání hesel a pokračující normalizace. Seškrtávání koncertů."

Karel Kryl si podal přihlášku na FAMU, byl dokonce přijat, ale nastala opatření, a tak vzešlo rozhodnutí odejít. Nakonec na dvacet let! Usadil se v Mnichově, kde studoval dějiny umění a filosofii, později se stal externím redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Od druhé poloviny sedmdesátých let začal psát písně s německými texty. První píseň se jmenovala Der Schimmel, o koníkovi, který "hubou řve na východ, očima šilhá na západ a nakonec ztloustne v blahobytu." Ale u německého publika se písně moc nechytly. Po Novém roce 1977 napsal píseň Plaváček - "o zemi, která křičí mlčením." Následné vytvoření Charty 77, tak bylo pro něj jakýmsi zadostiučiněním. 

Na jaře 1978 vyšly v nakladatelství Sixty-Eight Publishers u Škvoreckých Zpod stolu sebrané spisy se singlem i ilustracemi Ivana Steigera. Ve stejném roce to pak bylo ještě 17 kryptogramů na dívčí jména a v roce 1980 Slovíčka. Byla to pro něj hektická doba - turné v Kanadě a ve Spojených státech, koncertoval, dostal se až do Austrálie.

Od roku 1983 byl trvale zaměstnán v rádiu Svobodná Evropa - vytvářel zde hudební pořady (každý pátek, znělkou byl pískaný začátek Rakoviny), moderoval sportovní, ale i náboženské zprávy. Každý týden přispíval  básničkami či písněmi na aktuální téma. V rádiu setrval do roku 1991.

V záři 1989 se ve Vratislavi setkal po dlouhé době s publikem z tehdejšího Československa. Přijely tisíce lidí. Vše se opakovalo hned v listopadu, ale už doma, v Praze. Strhla se lavina, následovala éra koncertů. "V první chvíli nádherný, samozřejmě. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. (…) A chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník." A to neuměl. Chtěl reagovat na dobu, komentovat ji, i kriticky, což se samozřejmě nelíbilo. Poukazoval na nepopulární věci, např. na nepotrestání skutečných viníků marasmu doby před listopadem 1989.

Karel Kryl zemřel 3. března 1994 na infarkt. Na jeho koncert pár týdnů předtím přišlo několik desítek fanoušků, avšak v den pohřbu 11. března 1994 se před kostelem svaté Markéty v Praze tísnil mnohatisícový dav. V roce 1988 získal Cenu Jana Zahradníčka za básnickou sbírku Zbraně pro Erato, v roce 1991 Zlatou Portu, výroční cenu Mladé fronty za Kníšku Karla Kryla a medailí Vítězslava Nezvala za poezii od Českého literárního fondu. Některá ocenění však byla udělena až in memoriam: v říjnu 1994 to byla stříbrná medaile rektora Karlovy univerzity za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, v březnu 1995 byl zpěvák při udílení cen Gramy oficiálně uveden do Síně slávy, v říjnu 1995 získal od prezidenta republiky Medaili za zásluhy II. stupně a od Nadace Charty 77 dostal Cenu Františka Kriegla.

Diskografie

Bratříčku, zavírej vrátka (LP, 1969, Mnichov 1971)
Rakovina (LP Mnichov 1969)
Maškary (LP Caston, 1970)
Carmina resurrectionis (EP Caston, 1974) 
Karavana mraků LP Šafrán 78, 1979)
Plaváček (LP Šafrán 78, Upsala, 1983)
Ocelárna  (EP Saturn, 1986)
Dopisy (MC Rhea Publishing, 1988)
Tekuté písky (CD Bonton, 1990)
Dvě půle lunety (CD H&H Publishers, 1992)
Monology (CD Janez 1992)
Děkuji (CD 1995) - posmrtně vydaný soubor nejoblíbenějších písní