RECENZE: Od nové desky Megadeth žádnou evoluci nečekejte

MEGADETH
TH1RT3EN
Roadrunner Records
13 trax / 57:41 min

Výkonný velitel Dave Mustaine měl odjakživa jasno, kudy svou posádku vést a azimut zaměřil povětšinou správně, nicméně přelomová alba nelze vydávat pořád. Tentokrát jeho naprosto zásadní autorský vklad dostrkal skladby na na vlastní poměry víceméně standardní úroveň, což ovšem není žádná tragédie. V obecně metalových intencích to stále bohatě stačí na nadprůměr.

Jak je „megadetí“ povinností, skladby jsou vydatně protkány nakadeřenými, leč funkčními kytarovými sóly, vyžadujícími kromě bystré hlavy při skládání i hbité prsty k realizaci. Přesně takové momenty vytváří metalu příznivé renomé. Na zdravé agresi se poněkud šetří, třebaže punkovým entuziasmem nastartovaná Whose Life (Is It Anyways?) je solidní ranou na solar. Do zlatého repertoárového fondu aspirují rovněž variabilní, přitom skvěle chytlavá Public Enemy No. 1, energická riffovka s několika hudebními tématy Fast Lane či naléhavá, za asistence akustických kytar částečně ve volnějším tempu se převalující 13, která ovšem zároveň opět připomíná, že Mustaine nevládne právě výrazně ojedinělým charismatickým hlasem.

Připočteme-li návrat ztraceného basového syna Davida Ellefsona, vše je vlastně jak má být a metaloví tradicionalisté mohou spokojeně klátit hlavou do rytmu. Hledačům evoluce dobrou noc.

text: Daniel Folprecht
4/7