RECENZE: A Banquet vás s Breath dovedou k orgasmu

A BANQUET
BREATH
Die Arbeit Music
11 trax

Už na „ípíčku“ Kiss the Night! se A Banquet představili jako tvůrci skutečně sexy muziky a jejich debut Breath je snad ještě orgasmičtější. „Banketi“ dovedou posluchače uspokojit v naprosto obyčejných polohách a nepotřebují k tomu žádné extra pomůcky. Je to jedna z těch kapel, které pochopily, že v hudbě není třeba zbytečně košatých ani překombinovaných aranží. Jde o to vzít tři nástroje a správně je uchopit, a šikovně si s nimi pohrát - a v tom jsou A Banquet zruční.

Právě jednoduchost je atributem, který je pro celou nahrávku signifikantní. Člověk by nevěřil, jak silně dokáže zafungovat úplně obyčejný rozložený akord. K tomu si navíc kapela obratně zalaškovala se synth soundem, díky němuž často asociují třeba The Prodigy nebo Depeche Mode. (Mimochodem fakt nedoporučuju poslouchat Breath pouze s jedním funkčním sluchátkem. Tady se vyplatí kvalitní reprobedny a ať si sousedi pořádně užijou.)

Když Banqueti říkají, že vycházejí z osmdesátek, rozhodně nekecají. Zalíbení ve velkých a snadno zapamatovatelných refrénech je jim vlastní a na efektnosti písničkám rozhodně dodává zpěvákův charakteristický hlas. Mathieu zpívá s naprostou samozřejmostí, nevydává se do poloh, na které nestačí a ukazuje sám sebe v té nejlepší kondici.

Ale nejen díky němu je album protkané lehkostí. Hudební podkresy, jejichž autorem je často baskytarista Michael, v sobě nesou takové to vzrušující napětí, které v Lights and Memories vyústí v totální vyvrcholení. (A to i přes lehce infantilní text refrénu is’t rating and I’m walking down the street, při němž si úplně představujete videoklip Avril Lavigne, která… prostě s rozervaným výrazem jde v dešti po ulici.)

Breath je deska, která se zavděčí snad každé generaci (i když, pravda, babičce jsem ji ještě nepouštěla). Každá skladba na albu naléhavě křičí „Kup si mě!“. A právě tohle by měl udělat každý milovník nápadité hudby a poezie.

Silných momentů je tam nespočetně. Začíná to chytlavým refrénem v půvabné Cinnamon Skies, pokračuje ještě chytlavějším ve Far Away s líbivým, ale ne laciným chorálovým elementem a kulminuje v melancholicky intimní Fledgling.

A Banquet udělali nadmíru vyzrálý debut, budou mít těžké na něj adekvátně navázat. Ale s jejich šikovností při skoro až filosofickém vyhmatávání a pečlivosti ve výběru skladeb bych se vlastně ani moc nedivila, kdyby jejich další studiovka byla stoprocentní.

BEST TRAX: Far Away, Fledgling, Touch the Unsiad, I Am the Ninth Wave, Lights and Memories
ZKUS TAKY: Niceland God Has Her Ways, Depeche Mode Black Celebration

text: Katarína Straková
6/7